Last Hardrock Outsider

IHSAHN - Praha, Palác Akropolis, 10.listopadu 2018

Dodnes mě nejsou zcela známy důvody a okolnosti, proč Ihsahn kdysi dávno vlastně studiově uložil k ledu své EMPEROR, formaci tak kultovní a pozoruhodnou, a na místo ní se vydal vstříc novým dobrodružstvím pouze pod svým vlastním jménem. Zvlášť když jeho současnější produkce, byť jsou stylově poněkud více rozepjaté než v případě hudby ďábelského Císaře, prakticky stále vycházejí z progresivního metalového podhoubí a silně inklinují k hudebníkovým blackmetalovým kořenům. Po tak povedené desce, jako byla letošní jarní emise „Ámr“, vlastně nešlo vynechat jeho koncert v pražském Paláci Akropolis, který ten večer nabídl kromě hlavního aktéra také dvě předkapely, jmenovitě norské prog-stoner-metalisty ASTROSAUR a (folk-blackové?, deathové? těžko říct, prostě - pejsek a kočička vařili dort - metal) dobrodruhy z Austrálie, NE OBLIVISCARIS, propagující zejména své poslední album „Urn“.

 

ASTROSAUR jsem sice propásl, ale co se týče NE OBLIVISCARIS, musím říct, že se mě jejich patetický set, který byl plný siláckých metalových póz a klišé, se střídáním ultra-rychlých blackových vánic s jímavými pasážemi vedenými hráčem na violu, nijak nedotýkal. Zmíněné indicie působily jako stokrát slyšené a neoriginální, stejně jako střídání hlubokého a brutálního hlasu sólového pěvce s čistým vokálem onoho hudebníka ovládajícího smyčcové party. Brzy jsem tudíž musel opustit prostor sálu mimo dosah jejich produkce, jakkoliv si Australané zjevně získali srdce příchozích a sklízeli v dalších minutách velký aplaus. Vlastně tahle kapela byla, dle mého, zhudebněním všech ve své urputnosti banálních a rádoby-progresivních (povinné pohupování se s mnohostrunnými kytarami je zjevně základní výbavou těchto uskupení) postupů metalové scény poslední dekády. Něčemu podobnému říkám zkrátka, ...sorry.


 

A pak to přišlo a byla to pecka větší, než se dalo čekat. Ihsahn je mistr a v Praze náležitě svou reputaci potvrdil, obklopen o generaci mladšími a i přesto vynikajícími hudebníky. Předem musím říct, že v sestavě scházel baskytarista a tyto party byly pouštěny z pásu, což výsledku vlastně ani neuškodilo. V pozadí pódia úřadovali na vyvýšených podstavcích dva opravdu zajímavý instrumentalisté – klávesák, jehož nástroj dominantně ovlivňoval proměnlivý ráz Ihsahnových písní, a garage rockově vyhlížející bicman, který se ukázal být, i přesto že využíval strohé soupravy pouze s jedním rocknrollovým kopákem, patřičně rozjetou mlátičkou. V popředí, konkrétně po pravé straně od šéfa (z pohledu diváka) se nacházel vynikající kytarista, se kterým se Ihsahn rovnoměrně dělil o sólové party, kapitán sám pak samozřejmě řídil celý set, zpíval všemi způsoby svého hlasového projevu, přesně tak, jak jsou známy z řadových nahrávek, a ještě se nerozpakoval vypořádat se se složitými kytarovými party. Dle mého měl koncert vynikající čistý a průrazný sound a uznávaný Nor v něm nabídl dokonalý průřez svou pozdní sólovou tvorbou.

 

Přestože ten večer v programu samozřejmě převládaly songy z posledního alba „Ámr“, což potvrdila hned úvodní trojice nenasytných prog-metalových vypalovaček – „Lend Me The Eyes Of Millennia“„Arcana Imperii“ a „Sámr“, nebál se principál sahat i k položkám z desek mnohými považovaných za experimentální a nepříliš zprofanované. Ihsahn se zcela vyhýbal jakékoliv skladbě od EMPEROR a vše cílil výhradně na vlastní sólovou kariéru. Stál tam hrdě a neochvějně a svůj program naprosto lehce režíroval. Ze tří čtvrtin své kapacity zaplněným sálem pražské Akropole, tak během onoho uhranutí osazenstva, zněly takové mocné valy jako „My Heart Is Of a North“, „Celestial Violence“„Mass Darkness“ „Pressure“ z minulého a rovněž povedeného alba „Arctis.“, nebo věci o něco staršího data, kdy Ihsahn razil cestu přiklánějící se více k alternativním experimentům – např. fantastická suita „Pulse“ z alba „Das Seelenbrechen“ nebo „Hiber“ rovněž odtamtud. Celkově bylo znát, že je umělcem, který se nechce příliš ohlížet do daleké minulosti a prim tak hrály zejména skladby z posledních šesti let. Díky naprosté profesionalitě tohoto mimořádného hudebníka jsme tak byli svědky výtečného zážitku, který umocnila i taková skladbová želízka jako „Wake“, závěrečná to skladba posledního alba „Ámr“, i hlubinný doomed ponor do nákazou nasáklé zeminy nazvaný stylově „The Grave“, prostřednictvím kterého se mistr rozloučil.

 

https://www.setlist.fm/setlist/ihsahn/2018/palac-akropolis-prague-czech-republic-13979d65.html


13.11.2018Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Honza H.
14.11.2018 20:52

Těch Ne Obliviscaris se taky musím zastat. Na všelijaký rádoby metalový pózy su taky alergickej,ale - letos v dubnu jsem je viděl v Brně na Melodce a zpětně viděno to byl skvělej koncert. Šel jsem na ně s tím, že se jedná o dost dobrou kapelu,ale naposlouchanou jsem ji neměl. Můj prvotní dojem z nich byl - jakože dobrý,ale nic nadstandardního. Teprve až po zpětným poslechu (pro Pekárka) zakoupených nosičů, mně pořádně docvaklo, co jsem vlastně viděl - hooooodně výjimečnou kapelu.
Tedy shrnuto,pro umocnění koncertního zážitku se vyplatí je mít předem naposloucháno.

 

Imothep
14.11.2018 14:33

To musel byt vskutku paradni koncert. Zastal bych se trochu NE OBLIVISCARIS. Chapu, ze na prvni setkani je to slozita zalezitost a vlastne jsem to tak napoprve vnimal podobne s tim pejskem a kocickou. Pokud tomu das ale sanci vickrat(i studiovky), tak se tam nachazi velke mnozstvi silnych momentu s obrovskou hloubkou a emocnim zaberem, jake umi dnes malokdo vytvorit(namatkou me napadaji treba Leprous). Doporucuji predchozi radovku: Citadel.