MILEY CYRUS - Plastic Hearts

80%

Nemyslím si, že by zde ještě nedávno někdo čekal recenzi posledního alba MILEY CYRUS, ale i na našem webu se mnohé vyvíjí a bariéry padají. Jasně že si člověk bude klást spousty otázek toho typu, zdali zmíněná zpěvačka nepůsobila před dekádou jako mladičká reprezentantka toho nejumělejšího a  nejbeznadstavbovějšího amerického popu? Ano, jednu dobu to byl Disneyland nejtužšího kalibru a obrázky Hannah Montany mohly čtrnáct let nazpět zdobit růžové stěny nejednoho dětského pokojíčku spolu s fotografiemi členů německé kinder-emo kapely TOKIO HOTEL. Přes etapu solidně zinscenovaných nahatých skandálů a povinné rezervace předních stran amerických bulvárních deníků se však Miley, hlavně díky spolupráci s výtečnými hitmakery a producenty Louisem Bellem, Andrewem Wattem a Markem Ronsonem (Angličan zodpovědný za úspěšné singly takových es jako Amy Winehouse, Lady Gaga, Adele, Robbie Williams a dalších), dnes přeci jen již nějaký ten rok posouvá o poznání zajímavějším směrem.

Doba se tedy mění a s ní i devětadvacetiletá dcera úspěšného a oceňovaného country zpěváka Billyho Ray Cyruse. Věřili byste třeba, že deska „Plastic Hearts“, vydaná přesně před rokem, je již sedmým řadovým albem od Miley Cyrus? Ano, je tomu skutečně tak, jenže tohle album se bez větších potíží vyšvihlo mezi tu nejlepší produkci, jaká v mainstreamu za onu poslední sezónu zarezonovala. Právě nadějní autoři písní vetkli do tvorby americké zpěvačky onu stylizaci, která si bere to nejlepší i nejhorší z amerického popu osmdesátých let. Co je však podstatné, na desce nechybí skvělé skladby, hitovky schopné zaujmout celosvětově na první dobrou. Majitelka kočičí postavy, velkých smutných očí a úsměvu dravé piraňy má opravdu pozoruhodně nakřáplou a originální barvu hlasu. Tenhle trademark ji odděluje od stáda ostatních populárních hvězdiček. Svým způsobem lze říci, že i díky hlubšímu nastavení vokálu Miley fušuje do řemesla chlapům. 

Moderní synthypopový sound a veškerá zvuková stylizace oslavující trendy osmdesátých let k samotným skladbám velice pasují. Sama zpěvačka dokazuje, jak je všestrannou performerkou s poměrně originálním osobním vkladem. Skladby nečerpají jen z jedné úzké škatulky, ale jejich stavební ingredience jdou napříč spektrem žánrů a objevují se v nich tak prvky spjaté s glam-rockem, new wave, synthy popem, ale i country. Miley si písně přetváří tak, aby se v nich cítila co nejpohodlněji a stala se jejich ústředním pojítkem. Instrumentaci drží Andrew Watt a další studiový hudebníci jako s vkusem stylizovanou podporu tomu hlavnímu, tedy nosným zpěvovým linkám a jejich bezproblémové poslouchatelnosti. Elektronikou poznamenaný sound působí zároveň docela retro, ale snad ještě více futuristicky.

Skladby samotné bych rozdělil do několika skupin, ale v tom základním rozlišení pouze do dvou a sice na ty se samozřejmým hitovým potenciálem a ty výplňovější. K vrcholům kolekce patří singlové tutovky jako „Midnight Sky“ nebo „Prisoner“ evokující blyštivou náladu nočních velkoměstských mejdanů osmdesátých let a jejich bezstarostnosti. Obě jsou velice chytlavé a zdobí je melodické zpěvové linky vrcholící v refrénech. U první fascinuje nostalgická nálada a celkový magnetismus provedení, u druhé zmíněné písně její AOR ráz reinkarnovaný ve prospěch současné generace teenagerů, navíc si v ní vydatně zahostuje i Dua Lipa, superhvězda elektro-popu. 

Jak už jsem zmínil kolaboraci se zpěvačkou Dua Lipa, nemůžu nezmínit další hitovku a sice song s účastí Billyho Idola „Night Crawling“, který v sobě přes svůj disco naturel nachází i rockový náboj patrný v silném refrénovém chorálu. O poznání hůře působí skladba „Bad Karma“, kde je v roli hosta přítomna Joan Jett. Celosvětovým hitem se za poslední půlrok rovněž stala líbivá country balada „Angels Like You“, song ve stylu kapely FLEETWOOD MAC, ve svých spodních proudech spojující úsporné electro podkresy s nosnou akustickou kytarou. Svou kvalitu potvrzují i další skladby - svižný otvírák „WTF Do I Know“, titulní radostně swingující kousek „Plastic Hearts“ věnovaný vzpomínce na Marilyn Monroe, nebo třeba další pomalá a velmi dojemná záležitost ovlivněná country - „Never Be Me“.

Celkově se nejedná o desku bez výraznější chybičky, naprosté trháky jsou sice tu a tam střídány s průměrnějším songem, nicméně do alba bylo investováno dost skladatelského potenciálu a vznikl ve špičkových podmínkách, a tak musím potvrdit, že v oblasti s vkusem dělaného popu má velkou šanci dlouho rezonovat. I mne mnoho skladeb z desky na první poslech zaujalo, včetně produkce a výtečného zvukového zpracování, odrážející momentální zvukové trendy, jakkoliv se svou náladou vrací k omračujícímu kouzlu nablýskaných kýčovitých osmdesátých let.

25.12.2021	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz