Last Hardrock Outsider

THE WHITE STRIPES - Elephant

Asi nemá cenu připomínat, že duo THE WHITE STRIPES patřilo bez větších pochybností mezi nejúspěšnější, nejopěvovanější a nejžádanější rockové formace minulé dekády, za což mohly nejen sympatie, které si Jack a Meg u širší veřejnosti získali svou přirozeností, ale bezesporu neobyčejný skladatelský talent právě Jacka Whitea. V jejich způsobu prezentace bylo něco víc než jen jednoduchost a touha po návratu ke kořenům rock´n ´rollu, byť je jasné, že jejich  minimalisticky střižený rock, čerpající zásadním způsobem z blues a garážového proto-punku se dokázal posluchači snadno zarýt pod kůži a kapela jeho předností využívala od počátku svého působení na scéně. Pevně spjati s americkou folkovou i bluesovou tradicí, THE WHITE STRIPES tehdy údajně hráli na koncertech desítky coverů svých vzorů, ty samozřejmě míchali se svou vlastní tvorbou a jejich koncerty patřily k úžasným zážitkům plným neuvěřitelných překvapení, spontánnosti a zvratů. 


I díky analogovému nahrávání alb zněly jejich skladby vždy hodně autenticky, byly plné náboje, nepřikrášlenosti, nápadů a skvělých textů čerpajících z dávných dětských vzpomínek muzikantů, zmiňujících tohle období a s tím související lapálie, školu a vztahy. Už na konci devadesátých let neunikli sledovačům amerického rockového undergroundu a nezávislé scény, aby přímo prorazili až se svým třetím albem „White Blood Cells“, které vyšlo na sklonku roku 2000 a přineslo taková čísla jako „Dead Leaves And The Dirty Ground“, „Hotel Yorba“ nebo „Fell In Love With a Girl“. Deska nahraná v Memphisu v Tennessee vyšla stejně jako dvě předešlé u Whiteova vydavatelství Third Man Records a byla oceněna mnoha soškami a celkově značila přímý průlom do nejvyšších pater hudebního byznysu. 



Na rozdíl od ostatních amerických interpretů přelomu milénia v té době THE WHITE STRIPES představovali opravdovost, nevyfabulovanost a upřímnost a brzy se stali naprosto zásadní formací při spuštění oné retro-rockové kytarové vlny reprezentované i dalšími kapelami jako THE STROKES, BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB nebo INTERPOL. Vrchol kariéry THE WHITE STRIPES zažívali prostřednictvím čtvrté desky „Elephant“ z roku 2003, jenž se stala jejich manifestem a do dnes kapelu tvořenou talentovaným Jackem a plachou Meg plně charakterizuje, přesněji řečeno, charakterizuje to nejlepší z nich. Dvojice mnohdy veřejnost mátla svým skutečným vztahem, takže dlouho nikdo nevěděl, zdali se v případě členů jedná o sourozence a nebo bývalé manžele. Pokud vás zodpovězení téhle otázky zajímá, máte možnost pátrat. Zpět tedy k „Elephant“, desce, která se stala manifestem jedné několikaleté etapy rocku.

 

Nahrávka vznikala v Londýně průběžně, celkově však pouhých čtrnáct dní a stála na pevných rock´n´rollových, bluesových a garážově punkových základech. Byla charakterizována práskavým zvukem Jackovi kytary, jednoduchým šlapavým rytmem Meg a mnoha pozoruhodnými songy a textovými příběhy, které postupem let takřka zlidověly. Za ten největší náklad je považována skladba „Seven Nation Army“ (song charakterizovaný repetetivním kaskádovým riffem), díky které si kapela odnesla v roce 2004 sošku Grammy. Deska navíc platila (navzdory velkému úspěchu ve Státech) zejména v Británii za událost minimálně roku 2003, neboť její prodeje vládly po několik měsíců tamním žebříčkům. Zmíněnou skladbu „Seven Nation Army“ se časem rozhodla hrát na koncertech dokonce i METALLICA, nicméně deska „Elephant“ nestojí jen na ní, ale obsahuje perel doslova nepočítaně, ať už se člověk zastaví u dalšího songu založeného na práskavých riffech „Black Math“, na chytlavém rytmu postavené „The Hardest Button To Button“ nebo u předělávky Burta Bucharacha „I Just Don´t Know What To Do With Myself“. Všechny skladby, tedy kromě dvou jemnějších lahůdek „In The Cold, Cold Night“ a „It´s True That We Love One Another“, nazpíval Jack White. U zmíněných dojemných čísel pak náleží vokální part Meg White (v případě prvního) a hostující Holly Golightly (v případě druhého). 


To, co kapelu dělalo především zajímavou, byla nepřikrášlovanost projevu, radost a entuziasmus z předávání své hudby, člověka rázem zaráželo, že takhle přirozená hudba mohla masivně zabodovat v 21.století narvaném toxickými prefabrikáty , ale právě ona čistota dělala z THE WHITE STRIPES ohromně pozoruhodnou věc. Deska obsahuje i mnoho dalších zarytých vypalovaček a v podstatě nemá slabšího místa, takže když zmíním „There´s No Home For You Here“, „Ball And Biscuit“ nebo razantní garážovky jako „The Air Near My Finger“ nebo proto-punk „Girl, You Have No Faith In Medicine“, vždy se jednalo o trefu do černého. Deska „Elephant“ ještě dnes platí za milník rockové hudby počátku 21. století a nejlepší desku od THE WHITE STRIPES celkově . A tak nepřekvapí, že časopisem Rolling Stone bylo album dosazeno mezi čtyři stovky nejdůležitějších nahrávek historie rocku.


28.12.2017Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz