Last Hardrock Outsider

DAVID BOWIE - Plynoucímu času navzdory (1997-2013) 12/12

Nebývale dlouhý seriál o patrně největším hudebním chameleonovi našeho věku už se posunul do své úplně poslední fáze. Čtyři řadová alba vydaná na přelomu milénia, tedy před Bowieho vynuceným pauzírováním, rozhodně měla něco do sebe. Kromě nejstaršího z těchto čtyř děl („Earthling“) se jednalo o poměrně klidné, klasicky písničkové a dobře poslouchatelné záležitosti, které o Davidovi vypovídaly zejména to, že po padesátce definitivně nalezl uměleckou i osobní rovnováhu, takže již neměl potřebu překvapovat stylovými kotrmelci, nebo sám sobě něco dokazovat, ale naopak, udržel si kvalitativní úroveň i ve skladbách, které měly formu jakýchsi zasněných nostalgických ohlédnutí. Bowie nalezl smíření v poklidných rockových písních, které jakoby se vracely až na samotný začátek, do časů „Space Oddity“ a „Hunky Dory“.


Hned zkraje roku 1997 vychází Bowiemu další a lze říci úplně poslední z jeho experimentálních děl. Deska „Earthling“ se stejně jako její předchůdce setkala s velmi různorodým přijetím, ale více méně jí lze rovněž považovat za úspěšnou. Skutečnost, že svůj souboj s časem ustála, potvrdil její novátorský ráz a nezpochybnitelné kvality, které se brzy ukázaly býti trvanlivějšími než mohl někdo v době bezprostředně po vydání čekat. Album bylo silně ovlivněno dobovou taneční scénou a jsou na něm patrné prvky drum´n´bass, jungle, techna, industrialu, IDM a elektroniky, stejně jako tehdejšího britského alternativního rocku. Zkrátka ve své době šlo o hodně „coolovou“ a moderní záležitost, na kterou odkazoval kdejaký samozvaný estét. Nadšení Davida Bowieho pro tvorbu Trenta Reznora a jeho NINE INCH NAILS, které trvalo už nějaký ten rok, bylo právě zde zřejmě nejvíce hmatatelné. Vždyť právě bonusový disk alba „Earthling“ obsahuje celou řadu remixů, mimo jiné několik z nich je i v Reznorově provedení. Singly jako „Little Wonder“, „Telling Lies“, „Dead Man Walking“ nebo „I´m Afraid Of Americans“ rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co reprezentovalo britskou scénu, opouštějící právě polovinu devadesátých let.


 

O dva roky později však dochází k ráznému otočení kormidlem, a tak je z Bowieho opětovně rocker, který však na desce „Hours…“ prezentuje spíše klidnější stránku své duše. Album je to v podstatě melancholické, napchané celou řadou vyklidněných, poloakustických songů a působí jako pozvolné probouzení ze sna. Oproti několika svým předchůdcům tak působí jako pohlazení. Jde o nekonfliktní, dospělou a velmi uspořádanou sbírku příjemných rockových songů, nahraných v nejlepších možných podmínkách, a tak zvuková stránka odpovídá nejmodernějším dobovým požadavkům. Pilotní singl „Tuesday´s Child“ je plný nostalgie a Bowieho představuje jako padesátiletého chlápka, který se začíná pomalu ohlížet za uplynulými lety. Skladba slaví velké úspěchy, což se později promítá do úspěšnosti celé nahrávky, která jako již tradičně téměř nikoho nezklamává. Nejde sice o tak progresivní záležitost, jakými byla alba „Outside“ nebo „Earthling“, ovšem celou deskou se jako nit táhle specifická atmosféra komatického smutku, že si vás zdejší čisťoučké skladby po určité době zcela podmaní. David Bowie na albu opětovně spolupracoval s producentem Reeves Gabrelsem, který byl již přítomen u minulého nosiče.

 

Ačkoliv to zpočátku nevypadalo, z další nahrávky „Heathen“ se postupem doby stala poměrně silná a sugestivní záležitost, kterou z dnešního pohledu řadím ještě výš než obě předešlá alba. Šlo o pokračování stylu, který již byl představen na „Hours…“, tedy více méně šlo o klidnější rockové songy, hrající převážně na atmosféru. Časté klávesové plochy zde podkreslovaly osobitý hlas hlavního protagonisty a vše bylo znovu ukuchtěno v nejmodernějšícj možných podmínkách. Do studia bylo přizváno mnoho hostů. Z nejznámějších jmen mohu zmínit třeba Tonyho Levina, Pete Townsenda, Davea Grohla, Carlose Alomara, Marka Platiho nebo dokonce Jordana Rudesse. Producentem se po dlouhé době stal starý známý z berlínské etapy Tony Visconti. Osobně desku „Heathen“ řadím mezi tři nejsilnější Bowieho alba za poslední tři dekády. Hned vedle „Outside“ a letošní novinky „The Next Day“ (k té má „Heathen“ vlastně stylově nejblíže) je na medailové pozici. Je zde celá řada emotivních skladeb, z nichž bych vypíchl naprosto skvostnou baladu „Slip Away“, hitovku „Slow Burn“, nebo pocitová snová zobrazení „Sunday“ a „5:15 The Angels Have Gone“. Jsou zde i povedené předělávky „Cactus“ a „I´ve Been Waiting For You“ od PIXIES (druhou jmenovanou složil v roce 1989 Neil Young a kapele Franka Blacka jí posléze daroval). Každopádně znovu výtečná věc.


 

Hned po roce (v roce 2003) následovalo album „Reality“, které vznikalo znovu za asistence Tonyho Viscontiho a ačkoliv o něm sám Bowie mluví jako o povedeném, osobně jeho nadšení příliš nesdílím. Deska totiž působí celkově jako souhrn zbytků z předešlých dvou melancholicky působících nahrávek. Hlavním pojítkem díla je post-moderní filosofické téma reality v současném mediálním světě. Bowie se zamýšlí nad úlohou pravé skutečnosti, protože již dvacet let vnímá, že se z tohohle pojmu stala jakási abstraktní záležitost, kterou si každý uzpůsobuje podle vlastních potřeb a různě jej deformuje. Rozhodně se jedná o koncept zajímavý, s nápaditostí skladeb je to však o trochu horší. Zaujme třeba hned úvodní „New Killer Star“ a ještě několik dalších položek, včetně „The Lonelinest Guy“ nebo předělávky od George Harrisona „Try Some, Buy Some“, ale pocit jisté stagnace zde zkrátka zaplašit nelze. Díky jiným osobním důvodům, zájmům, celkové vytíženosti, studiu na Universitě, ale i vleklým zdravotním problémům (Bowie např. v roce 2004 předčasně ukončuje svůj pražský koncert a to zhruba dvacet minut po jeho zahájení) brzy přichází přerušení hudební dráhy, kterou vlastně David Bowie reaktivuje až s počátkem roku 2013, kdy mu vychází po dlouhých deseti letech naprosto výtečná comebacková deska „The Next Day“, kterou však hodnotím ZDE.


10.09.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

TOPlist