MORRISSEY - Low In High School

90%

Mohl bych tuhle recenzi začít asi pěti různými způsoby, včetně čehosi na způsob milostného vyznání, ale stále by to dostatečně nevystihlo pravý stav věcí. Tedy vztah, který mám k Morrisseymu, bývalému frontmanovi nedostižných THE SMITHS. Geniálnímu textaři, okouzlujícími zpěvákovi, kontroverzní osobnosti s jazykem proříznutým tak, že se zastánci politické korektnosti srocují a bijí na poplach pokaždé, když se milý Moz rozhodne komentovat dění kolem sebe. Steven Patrick Morrissey je unikát, neexistuje nikdo s ním srovnatelný. Plachý introvert, výsostný intelektuál, věčný panic, vegetarián, abstinent, přesto největší pankáč široko daleko. Člověk, který svou hudbou zachránil od všednosti a stereotypu tolik lidských duší, že za to musí mít zajištěné to nejčestnější místo na výsostech, existuje-li samozřejmě něco takového. Pokud ne, netruchleme zbytečně. Máme Morrisseyho.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že po tomhle adoračním úvodu nemůže následovat nic jiného než fanouškovsky zaslepená nekritická recenze, není tomu tak. Ač jsem v Morrisseyově případě velmi nekritický, nejsem nesoudný. Je mi jasné, že to nejcennější už natočil. Když pomineme nedotknutelný katalog THE SMITHS, jsou tu především sólovky Viva Hate (1988), You Are The Quarry (2004) nebo Ringleader Of The Tormentors (2006). Jejich kvalit sice novinka nedosahuje – opravdu jen o píď – na druhé straně je ale lepší než předchozí World Peace Is None Of Your Business z roku 2014.

Low In High School logicky pokračuje v trendu, který si Morrissey vytkl už před lety, kdy ze sebe definitivně setřásl veškeré okovy, které ho poutaly k slavné minulosti po boku dalšího génia, Johnnyho Marra, parťáka z THE SMITHS. Čili velebné, rozmáchlé melodie ve zdobném aranžmá, občas tak trochu kabaretního ladění, ušité přesně na míru Morrisseyovu vokálnímu projevu, který s léty stále více upomíná klasického croonera. Ovšem s tím zásadním rozdílem, že jeho písničky nejsou o lásce. Ústředním tématem jeho textů – a platí to i o novince – je štiplavý a satirický komentář světa, v kterém žijeme. Ať už jsou to televizní zprávy, zamyšlení nad tím, co vlastně znamená pojem „domov“, politika a vůbec nesmyslnost systému, který nás opakovaně nutí přežívat v područí kohosi nad námi. Ať už je to vláda, prezident, armáda, kdokoliv, kdo má moc. Respektive komu byla z nějakého důvodu propůjčena, aniž vůbec tuší, jak s ní zacházet. Jediné, co umí, je manipulovat, což Morrissey bytostně nenávidí. Je to vlastně trochu paradox, neboť se bavíme o člověku, pro něhož by byl dav jeho oddaných příznivců schopen a ochoten udělat cokoliv. Za to ale Morrissey nemůže… Paradoxy je ostatně napěchovaný celý jeho život, jak soukromý, tak ten veřejný, což vzhledem k tomu, jak miluje dílo Oscara Wildea, dává dokonalý smysl.

K novým písničkám – těžko od Morrisseyho čekat zásadní změnu. Hudební rukopis jeho spolupracovníků je už léta neměnný, a ačkoliv ani jediná skladba se nemůže rovnat čemukoliv, co pro něj napsal Johnny Marr, je to stále skvěle odvedená práce a třeba taková I Wish You Lonely už teď patří k Mozovým nejlepším kouskům. Album je vedené v poklidném duchu, třeba takovou The Girl From Tel-Aviv bych si dokázal představit jako doprovod k taneční soutěži typu StarDance, což ale neznamená, že by někde Morrissey překročil hranici vkusu nebo že by album nudilo. Pečlivý poslech odkryje mnoho vyloženě delikátních pasáží, například úvod Spent The Day In Bed, nebo vyloženě filigránsky a velmi rafinovaně vystavěnou melodickou linku v When You Open Your Legs. Opravdu krásné album, kterým Morrissey opět stvrdil svou výjimečnost.

04.12.2017	Diskuse (5)	wuxia jindrich.goth@gmail.com