Last Hardrock Outsider

STEVEN WILSON - To The Bone

Nebudu zastírat, že mne Steven Wilson svým novým albem „To the Bone“ pořádně rozlámal. Jó, když se to umí. Dokázal totiž, pouhé dva roky po existenciálně laděném, depresivním a vesměs také velmi vysoko ceněném kompletu „Hand.Cannot.Erase“, složit sbírku mnohem nesvázanější, líbivější a přesto v uměleckém smyslu stejně poutavou. „To The Bone“ má opět filosofický přesah a téma smyslu bytí ve Wilsonově tvorbě opět resonuje a zde mnohdy, díky melodičtějšímu naturelu skladeb, dokonce dojímá. Z mého pohledu jde o dílo takřka bez slabin, ať už se na něj budeme koukat z pohledu jeho studiového ošetření a muzikantské kvality (účinkuje zde nepočítaně skvělých hostů a muzikantů, za všechny třeba klávesista Adam Holzman případně také kytarista se slovenským původem David Kollar), nebo přihlédneme-li k jeho nynější žánrové eklektičnosti, jenž odhaluje duši tohoto britského umělce jako velmi lehce tvořící a přívětivou, nikoliv však popově banální a plytkou. Vůbec nechápu komenty na téma nové desky, které tvrdí, že „To The Bone“ působí chladně a odosobněle, protože právě tohle z alba vůbec necítím, naopak vše je přirozené, lidské a vstřícné, což nemyslím tak, že by Steven Wilson snad udělal album, které jde posluchačům, zas až tolik nesledujícím alternativní a progresivní hudbu do hloubky, tak nějak na ruku.


Velmi příjemně poslouchatelná sbírka ještě nemusí znamenat, že se dotyčný upsal popové scéně, osobně si myslím, že tohle zkrátka žádný pop není a pakliže je, pak je zkrátka luxusní. Jde o to, jak na celou věc koukáte. Jsou DEPECHE MODE vlastně pop? Dle mého v obecnosti tohohle označení spíše ne. Pop zkrátka není něco, co by vyžadovalo důstojnost a styl nebo toužilo po návratu k důstojnosti. Pop je hudba pro pobavení, takže cokoliv, co je niterné, zkrátka dle mého pop není. Steven Wilson není pop ani omylem, a to, ani kdyby nahrál ty nejlíbivější shiny-happy skladbičky, jaké si lze představit.



O co mě tedy jde? Wilson si zachoval obsah, ale odboural ze své tvorby onen alternativní odér, to co dříve svazovalo skladby do paklíku určité neproniknutelnosti a neumožňovalo jim bezprostředně zaujmout, a zároveň si držet poutavý a dlouho trvanlivý ráz. „To The Bone“ mne ohromila už tím, jak mne okamžitě chytla a se stále novými poslechy a výpravami držela pevněji, než jakékoliv album vydané v letošním roce. Jsem přesvědčen, že tohoto materiálu si sám autor cení možná nejvíc ze všech ve své bohaté kariéře. On už o něčem vypovídá i vklad v podobě počtu zúčastněných hostů, vokální i instrumentální propracovanost, která však ve výsledku nedělá ze skladeb nepřehlednou prog-rockovou mazanici, ale naopak, s takřka neuvěřitelnou lehkostí působí jako jarní pohlazení.


Skladbám prospívají vstupy několika hostujících zpěvaček, střídajících se zde dokonce v několika skladbách o hlavní pěvecké party s hlavním performerek, dále pak příspěvky fantastických muzikantů opatřujících dílo i mnoha nenápadnými momenty, tu klavírními preludii, jinde dechovou sekcí nebo třeba jen zvuky keybordů, foukací harmoniky, akustických strunných nástrojů nebo slide kytar. Přestože každá skladba je doslova originál, vše působí jako souvislý, tu košatý, jinde komorní, ale vesměs prostě niterný příběh odhalující muzikantskou neohraničenost Stevena Wilsona podávanou však s otevřeností a vkusem. Tohle pojetí progresivní hudby zdá se mi tak nádherné, že mám chuť okamžitě všechna alba DREAM THEATER z posledních patnácti až dvaceti let shrnout do kýble a vynést před barák do popelnice.


Z mého pohledu nahrál Steven Wilson jedno z nejbáječnějších rockových alb posledních let, o čemž svědčí groovy-popová titulní skladba se vstupy country dechů a kytarových efektů nebo další velkolepost, tentokrát umocněná vícehlasými vokálními party, mající zde pro celek velmi příznačný název plný naděje - „People Who Eat Darkness“. V tomto případě jde zřejmě o dvě nejmasivnější záležitosti ve smyslu pop/rockové nadýchanosti. Když k tomu připočteme tesknou „Pariah“ s křehkým hlasem v mnoha zdejších skladbách hostující zpěvačky Ninet Tayeb, letní prázdninový hitík „Permanating“, co se jeví jakoby si David Guetta odskočil z Ibizy do Londýna vyzkoušel v tamních studiích složit song ve stylu slavné švédské čtveřice ABBA, jazzovými poryvy zachvácenou „Detonation“, něžnou „Refuge“, nebo z mého pohledu naprostý vrchol celého díla v podobě závěrečné, výsostně dojemné a melodické „Song Of Unborn“, kde Wilsonův báječný refrén záhy obohacuje osudové requiem, aby celý song neskutečně dojímal. A co závěrem o tomhle díle jednou větou říct? Materiál, který na jednu stranu obsahuje potřebné umělecké charisma a na druhou stranu je schopen líbit se prostě téměř všem.


14.09.2017Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

kairos26.09.2017 11:45

A komu se stýská po Havranovi odmítajícím zpívat a po Wilsonových starších výletech do sedmdesátých let k Jethro Tull a Pink Floyd, ten nechť si opatří "deluxe" verzi alba To The Bone s nádhernou skladbou A Door Marked Summer, která by jinému muzikantovi posloužila jako základ dalšího alba, ale pro Stevena je to jen odpadek z natáčení.

 

Dave7816.09.2017 11:06

Zkoušel jsem to několikrát, ale nešlo to. Netvrdím, jestli je ta deska dobrá nebo špatná, prostě se se mnou míjí. Asi se zrovna nacházím v etapě života, kdy prostě podobné melancholické nálady neocením. Ale souhlasím s tím, že než poslední DT je to zajímavější určitě...

 

Subeer15.09.2017 23:38

Ano...má pravdu předsedo, Kelišová slyšela to samý....tohle album je (znovu) odzbrojující... a Wilsona především představuje jako obrovského milovníka hudby jako takové, který dokáže posluchači předložit neprvoplánové návykové skladby, vystavěné na zajímavých prog-popových hudebních pokladech s přidanou hodnotou v podobě výmluvných (avšak ne popově debilních) textů.... za mě je tohle album ztělesněním hudební radosti a nadšení, které se nesnaží udělat z posluchače blbce v pomocí instrumentálních logaritmů nebo óóó decibely lásky...... “To The Bone” je více než hojívá náplast na letošní pohnojený cukrkandl “Blackfield V” tandemu Wilson-Geffen.

 

prasezlesa
15.09.2017 15:38

Vůbec se mi to nelíbí.

 

vseta14.09.2017 16:25

A až nyní se dívám, že vyšlo již vosmnýctýho srpna. Holt trošku jsem to holt prošvihl :-)

 

vseta14.09.2017 16:20

Abych se přiznal vůbec jsem tohoto pána neznal nebýt této recenze , tak si říkám jdu do toho , zkusím to. Nádherná deska co píseň to pro mě hit. Jen je škoda , že ten čas tak utíká , určitě by se album lépe poslouchalov létě než nyní na podzim.