Poslední ze čtyř alb DANZIG nahraných pro American Recordings (v osmdesátých letech vydavatelství fungovalo pod názvem Def American) se vyznačovalo do té doby největší odvahou a touhou po experimentech. Přestože kapela stále naplňovala model temného a na blues orientovaného metalu, v celkovém vyznění docházelo k určitým dekorativním změnám, které zvuk kapely udělaly ještě tíživějším a šly ruku v ruce s dobovou módou a celkovým přitvrzením, zhutněním a potemněním soundu mnohých kapel. Tou hlavní vlastností byla určitá neučesanost až Více

Na svém třetím albu DANZIG konečně využili veškerý potenciál a vytvořili své definitivní album, o kterém šlo říct, co skladba to naprostý klenot temné rockové hudby. O produkci na „Danzig III: How The Gods Kill“  se postaral sám Glenn Danzig, aby byla deska záhy ještě koprodukována jejich velkým propagátorem Rickem Rubinem. Materiál se vyznačoval zvýrazněním kontrastů. Jestliže kapela měla v minulosti potřebu zapsat se přímočarou rockovou dusárnou, zde to byl hned monster song („Dirty Black Summer“), pakliže chtěla upoutat temnou balad Více

Druhá deska DANZIG dle očekávání pokračovala v rozvíjení temného odkazu prvotiny a ještě více prohloubila bluesový fundament souboru seslaného na zem samotným peklem. Materiál nakonec vznikal ve třech kalifornských studiích v průběhu celé sezóny 1989/90 a byl podroben důkladné přípravě před vydáním u Def American, kde si mezi tím soubor upevnil svou pozici jednoho z žhavých metalových artiklů této žánrově nesvázané stáje. Produkce Ricka Rubina rovněž doznala několika nápadných změn, takže skladby na „Danzig II: Lucifuge“ nakonec vyznívaly j Více

Jak známo, u vzniku DANZIG stál v roce 1986 producent Rick Rubin, který po jednom z koncertů kapely SAMHAIN přiměl zpěváka Glenna Danziga (vlastním jménem Glenn Allen Anzalone), aby začal budovat zcela nový hvězdný band a na kostrbatě se rozjíždějící undergroundový projekt zapomněl. Těžko říct, jaké temné vibrace přiměly samorostlého pěvce, aby Rickovu vizi vzal vážně.  Obdivovatel Elvise Presleyho a fanoušek komiksů a hororových propriet tak brzy odsoudil své SAMHAIN k zániku. Každopádně s Glennem to nebylo jednoduché již v& Více

Nerozumím tomu, co značí taktika: šest let od posledního alba vydat již druhé EP po sobě a stále se nemít k tvorbě dlouhohrající nahrávky, a to ještě ke všemu ve chvíli, kdy kapela působí s novým zpěvákem Matsem Levénem již pár let velmi konsolidovaně a s podporou vydavatelství v zádech. Dost možná za to může zdravotní stav šéfa, hlavního skladatele a baskytaristy v jedné osobě, Leifa Edlinga, kterému byl před časem diagnostikován únavový syndrom, možná je však za tím i něco jiného. Mistři doom metalu, stejně jako před dvěma le Více

S poslechem nejnovějšího alba LIZZY BORDEN, tedy někdejšího glam-metalového zatvrzelce z Los Angeles, který v osmdesátých letech vešel ve známost svými líbivě melodickými songy a hororovými proprietami, přišel stav rozpačitého údivu. Musel jsem si pokládat otázky, co že to za hitparádu jako vůbec poslouchám? Ani náhodou však v pozitivním slova smyslu. A to proti dávné tvorbě Lizzyho Bordena absolutně nic nemám a nikdy jsem jí neměl zařazenou na ani jednom z pólů pomyslného názorového spektra. Alba jako „Visual Lies“ (1987) Více

Pro někoho značila návrat THE ROLLING STONES k jejich rockové podstatě až devadesátá léta, ale pro mne je tím důležitým albem, které stagnující kapelu vytrhlo rázně z letargie, právě „Steel Wheels“, vydané na konci prázdnin roku 1989. Po sedmi letech uvadající činnosti, kdy největší rock´n´rollová kapela světa prakticky vůbec nekoncertovala a vydala v onom mezidobí pouze dvě nepříliš povedené řadovky, to opravdu nevypadalo, že se Stouni ještě kdy vzchopí. Zvlášť když Mick Jagger hlavní těžiště své hudební činnosti v dru Více

Mám pocit, jestli on Peavy Wagner poslední roky nepřeceňuje svoje síly. Nejenže pár let nazpět znovu nastartoval fungování svých RAGE, jejichž sestavu po odchodu Viktora Smolskiho značně omladil a vrátil jejich nahrávkám určitou dávku drsnosti, ale to zdaleka není všechno. S tím samým totiž přichází v projektu REFUGE, kde spojil síly se svými někdejšími spoluhráči – kytaristou Manni Schmidtem a bubeníkem Chrisem Efthimiadisem, se kterými prožil v rámci RAGE období snad největších úspěchů této formace. Kdysi tato trojice tvořila Více

Připravit se na recenzi nových THERION nebyla žádná legrace. Kapela se totiž po skoro šestileté albové pauze ozvala s neuvěřitelnou porcí hudby – přichystala metalovou operu, která na třech discích nebo šesti (!) vinylech čítá 46 skladeb o hrací době více než tři hodiny. Vstřebat takovou nálož trvalo nějakou dobu – bylo potřeba si pro každý poslech najít volný den, pohodovou a spěchem nezatíženou atmosféru (v mém případě to vyřešily nedělní výlety do přírody) a projet si znovu diskografii THERION a pár klasických oper, abych dokázal posoudit, jestli Christ Více

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let už se v souvislosti s THE ROLLING STONES pomalu přestávalo užívat slov informujících čtenáře o zadýchané a vyprahlé rockové kapele. Vzhledem k jejich neopadávající popularitě, se daleko více využívalo sloganu - největší rock´n´rollová legenda. Po smrti takových osobností jako John Bonham, Keith Moon nebo John Lennon, ničím nepřerušovaná kariéra Micka Jaggera a spol. ztratila valnou většinu generačních souputníků. Když v roce 1980 vyšlo album „Emotional Re Více