Last Hardrock Outsider

THE ROLLING STONES - Steel Wheels

Pro někoho značila návrat THE ROLLING STONES k jejich rockové podstatě až devadesátá léta, ale pro mne je tím důležitým albem, které stagnující kapelu vytrhlo rázně z letargie, právě „Steel Wheels“, vydané na konci prázdnin roku 1989. Po sedmi letech uvadající činnosti, kdy největší rock´n´rollová kapela světa prakticky vůbec nekoncertovala a vydala v onom mezidobí pouze dvě nepříliš povedené řadovky, to opravdu nevypadalo, že se Stouni ještě kdy vzchopí. Zvlášť když Mick Jagger hlavní těžiště své hudební činnosti v druhé polovině osmdesátých let cílil především na svou sólovou kariéru. Jeho nahrávky však velkou díru do světa neudělaly, a tak si brzy uvědomil podstatnou úlohu THE ROLLING STONES v jeho životě. Několik let před tímto uvědoměním však docházelo k soustavným a veřejně propíraným slovním půtkám mezi ním a Keithem Richardsem, který nesl opravdu velmi nelibě zpěvákovu touhu uspět především jako sólista. I kytarista díky tomu tak začal tvořit vlastní materiál, který v roce 1988 vyšel jako jeho debutové sólové album „Talk Is Cheap“. Je paradoxem, že materiálu se nakonec dostalo lepších kritik a celkově byl tento blues-rockový album příznivěji hodnocen než obě do té doby vydané a mediálně více propagované věci od Micka Jaggera.


 

Pan Jagger snad trochu zabodoval s debutem „She´s a Boss“ z roku 1985, ale o dvě sezóny později na dvojce „Primitive Cool“ už se dalo mluvit o úplném minutí cíle. Mickova posedlost černošským rhytm´n ´blues, funky a soulem jej zkrátka zavedla na úplně jiné hudební území, kde pro něho nebylo zas až tak lehké zaujmout. Jeho distancovanost vůči rocku, který chvílema považoval za zcela přežitý, vyloženě dopalovala Keitha, stejně tak jako výše zmíněné prodlužování doby nečinnosti Stounů. Ostatně jejich alba, „Undercover“ (1983) a hlavně „Dirty Works“ (1986), je možné považovat za velký kompromis a s rockovou podstatou STONES mají vlastně jen málo společného. Doba se měnila a dekáda synthy-popu, hudebního kanálu MTV a majoritní úlohy videoklipů vlastně albům od starých rockových kapel moc nepřála.

 

Vzhledem k sólovým aktivitám obou hlavních pánů je třeba připomenout, že sólové desky ostatně vydával od svého nástupu do THE ROLLING STONES i Ron Wood, kytarista, který se údajně stal užitečným hromosvodem a tlumil rozmary a rozdílnosti obou hlavních rebelů. Interní prameny tvrdí, že jen málokdo by na jeho místě v kapele vydržel, on však s trpělivostí plnil svou úlohu „mladšího bráchy“ a vždy dobře naladěného kašpárka, od kterého se v žádném případě nechce, aby nějak výrazně zasahoval do nové tvorby. Ostatně trpělivý Ron, který v mezidobí zápolil se závislostí na kokainu, byl až do počátku devadesátých let placen pouze jako nějaký externí koncertní hráč, jakkoliv své členství v THE ROLLING STONES napevno získal už v roce 1976. I tahle skutečnost jej nezlomila a dál svou roli plnil, navíc v něm Keith nalezl spolehlivého parťáka a velkého kamaráda.


 

V roce 1989 se tedy THE ROLLING STONES přesunuli na ostrov Montserrat, kde vznikalo další studiové album, již druhé pro vydavatelství Columbia. Od začátku nové skladby působily mohutněji a energičtěji než na předchozím albu a desce se rovněž dostalo vytříbeného zvukového ošetření poplatného konci osmdesátých let. Zvuk akcentoval STONES jako kapelu náležící na stadióny. Ty tam byly jemnější polohy z počátku osmdesátých let, kdy se do jejich zvuku dostávaly vlivy funky nebo dokonce reggae, naopak materiál působil po všech stránkách mocně, hymnicky a celkově daleko více rockově.

 

Už od úvodní halekačky „Sad Sad Sad“ nebylo pochyb o nadšení kapely do tohoto materiálu a o tom, že hudebníci startují prakticky novou éru své existence. Deska nakonec uspěla i díky dvěma stěžejním hymnám, které přesvědčily svým zápalem, dravostí a především hitovým potenciálem, jmenovitě šlo o chlapácky naladěnou „Mixed Emotions“ a o vícehlasy a dechy zkrášlenou „Rock And a Hard Place“. Povedla se i snová „Terrifying“ se silnou atmosférou a výraznou kytarovou linkou po vzoru DIRE STRAITS. Divoká „Hold On To Your Hat“ platila naopak za jakési drsné boggie hrané od podlahy, zde zaujala především hřmotnost kytarového dvojzápřahu, Jaggerův chraplák a velkolepě ozvučené bicí Charlieho Wattse.


 

Pohupující se rocková dusárna „Hearts For Sale“ měla, i přes svůj línější naturel a díky refrénové sloganu, své neoddiskutovatelné kouzlo. Slabší chvilku si staří bardi vybrali s „Blinded By Love“, aby v další nostalgické písni „Almost Hear You Sigh“, rozněcující nálady bývalých půlnočních tahů, dokázali zahrát na pocitovější strunu řadě svých dlouholetých fans a neznít u toho směšně. Skladba zaujala jak atmosférou, tak nástrojovým provedením, včetně výtečného akustického sólování na španělku. Za mne určitě nádherná záležitost. Uhrančivá „Continental Drift“ pro změnu zahraje na surrealističtější notičku, kde je v strnulejším pojetí skladby dostatek prostoru i pro nejrůznější exotické prvky a rytmy. V závěru umístěná „Slipping Away“, jinak odzpívaná Keithem Richardsem, také patří spíše k ležérním a nostalgickým skladbám, kterých v repertoáru THE ROLLING STONES s nastupujícími devadesátými lety však začalo plynule přibývat.

 

Album „Steel Wheels“ považuji za první nadechnutí čerstvého vzduchu po neuvěřitelně jalovém průběhu osmdesátých let a vybral jsem jej do desítky nej-alb od THE ROLLING STONES na úkor následujících dvou řadovek, tedy „Voodoo Lounge“ a „Bridges To Babylon“, především kvůli pestřejšímu skladbovému základu, několika vynikajícím hitovkám, ale také protože šlo ve své době o první razantnější krok k tvrdšímu zvuku. Následné dvě desky však vyznívají ještě o něco drsněji a méně učesaně, zatímco zde byl ještě skladbám ponechán nablýskaný stadiónový ráz, což ještě více umocnila drahá produkce z Montserratských studií, přesně taková, jaké v té době byly samozřejmostí. Album si rovněž dokáže uchovat charisma po téměř celou svou délku, zatímco u obou desek z devadesátých let jsou s postupujícím časem patrná hluchá, méně dravá a nesourodá místa podporující u posluchače úpadek koncentrace.


 

Po realizaci „Steel Wheels“ THE ROLLING STONES vyrážejí na rok trvající světové koncertní tažení, celá velkolepá šňůra je pak zakončena v srpnu roku 1990 koncertem v Praze a koná se pod záštitou Václava Havla, prvního post-socialistického prezidenta naší země. Událost se tak stává významnou nejen pro slavnou britskou kapelu, ale i pro tehdejší Československo, neboť je akce symbolem vysvobození země zpoza železné opony. Stárnoucí britští rockeři jsou během svého pobytu v Praze pozváni na Pražský hrad a celkově je jim věnována mimořádná pozornost, akce se pak stane zcela první velkou koncertní událostí svého druhu u nás a její návštěvnost dalece přesahuje stotisícovou návštěvnost. THE ROLLING STONES tak vstoupili na počátku devadesátých let do své další dekády opravdu stylově a to si ani nikdo nemohl všimnout, že v roce 1991  kapelu opustil původní baskytarista Bill Wyman, protože jeho odchod (do hudebního důchodu) byl kapelou tajen až do vydání nadcházejícího řadového alba celé tři roky, i takové věci se v životě hudebních hvězd dějí.


Steel Wheels  (1989) - 9.místo v rámci TOP TEN žebříčku alb z diskografie THE ROLLING STONES.



24.06.2018Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

LadaF
03.07.2018 21:53

Vidiš, ani jsem nad tím nepřemýšlel, jen jsem chtěl říct, že ne Skotská. Vidím, že na wiki píšou Britská - možna proto, že bubeník Terrence "Terry" Williams je z Walesu. Každopádně pěkné čtení - já dík.

 

Stray
03.07.2018 17:36

Díky. Anglická chceš říct, ne? Skotsko je také Británie. Opraveno.

 

LadaF
03.07.2018 17:18

Jen mala nepresnost Dire Straits byla britska kapela.