DANZIG - Danzig

80%

Jak známo, u vzniku DANZIG stál v roce 1986 producent Rick Rubin, který po jednom z koncertů kapely SAMHAIN přiměl zpěváka Glenna Danziga (vlastním jménem Glenn Allen Anzalone), aby začal budovat zcela nový hvězdný band a na kostrbatě se rozjíždějící undergroundový projekt zapomněl. Těžko říct, jaké temné vibrace přiměly samorostlého pěvce, aby Rickovu vizi vzal vážně.  Obdivovatel Elvise Presleyho a fanoušek komiksů a hororových propriet tak brzy odsoudil své SAMHAIN k zániku. Každopádně s Glennem to nebylo jednoduché již v dobách THE MISFITS, které po pěti letech opustil v roce 1982, a sice bezprostředně po realizaci jejich netrpělivě očekávaného debutového alba „Walk Among Us“. SAMHAIN se v letech 1983-1986 stali tedy jen jakýmsi mezistupněm mezi punkovou neurvalostí Glennovi původní kapely a pozdější bluesy metalovou stylizací jakou vyznávali DANZIG.

Nápad, že by chystaný projekt nesl název podle příjmení svého hlavního člena, byl okamžitě přijat. Majitel vydavatelství Def American tedy vnukl Danzigovi myšlenku ohledně založení zcela nové kapely vyznačující se hlubším metalovým soundem a trvanlivějším písňovým základem a její existenci podpořil okamžitou smlouvou na několik alb. Sehnat muzikanty pro cílevědomého borce nebyl velký problém, a tak rozervaný kníže temnot s vízorem zatvrzelého lamače lebek nabral do sestavy pouze sobě rovné, ačkoliv se dnes, při vzpomínce na své spoluhráče, se kterými kdysi nahrál všechny čtyři první (a do dnes nepřekonatelné) desky, velice ošívá. Baskytarista Eerie Von mu sice zůstal z časů SAMHAIN, ale na BLACK SABBATH orientovaný kytarista John Christ se stal později ozdobou prvních čtyřech kultovních řadovek DANZIG, stejně jako bubeník Chuck Biscuits, který přišel z řad BLACK FLAG.

Debutové album „Danzig“ se stalo skutečnou kultovkou dané doby a platilo za občerstvující počin na americké metalové scéně, málo kdo však dnes ví, že v doprovodných vokálech u skladeb „Twist Of Cain“ a „Possession“ hostuje James Hetfield, který si jako velký fanoušek THE MISFITS a SAMHAIN do newyorského studia odskočil, aby podpořil s napětím očekávanou nahrávku vznikající ve stejné době jako letargické garážové období k nové kapitole se nadechující METALLICY, tou dobou zrovna, díky vlastnímu koncertu, dva dny pobývající v New Yorku. Deset skladeb se vyznačovalo temným zvukem, ne až tolik dlouhou stopáží a dunivými riffy, nad které čněl znělý a pro mnohé ne až tolik uchu lahodící vokál Glenna Danziga. Ten byl vždy neotesanou verzí Elvise, i když mnoho lidí mu hází na krk i přirovnání k Jimu Morrisonovi, které také není v žádném případě od věci. Stejně jako metalový projev jeho kapely, který v sobě pojit bluesové prvky s temnou sabatoidní hmotou. Z dnešního pohledu je album pouhým rozjezdem před třemi po něm následujícími počiny charakterizujícími tvorbu v prvé půli let devadesátých. Vlastně se ani největší hitovka „Mother“ nestala hitem v době svého prvního zveřejnění, ale až o pět let později, díky masivní klipové rotaci podporující vydání EP „Thrall/Demonsweatlive“ z roku 1993.

Dobré bylo, že o sobě zajímavý band dal vědět a sběratelé zajímavostí si jej zapsali do paměti, pak už bylo snadné svůj sound rozvíjet, což se také na dalších albech vydaných u Def American dělo. Celkově bezejmenný debut upoutal osobitým vyzněním, protože kapelu si skutečně, už tenkrát, nešlo splést s žádnou jinou. O obstojném skladatelském vkladu svědčilo, že i taková mistrovská hymna jako „Mother“ zde stála obstoupena dalšími démonickými vály. Ať už zmíním přísně riffové kusy „Twist Of Cain“ a „Possession“, houpavé Morrisonovské blues „She Rides“ se sexistickým naturelem, trefně nazvanou „Am I Demon“ s vyloženě bolestným vokálním projevem Glenna, a nebo předělávku bluesového standardu z šedesátých let od Alberta Kinga „The Hunter“, vždy se jednalo o povedené věci.

02.07.2018	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz