Zjevný tvůrčí přetlak a rovněž zájem vydavatelství o další nahrávku nutil Davise, Munkyho, Heada a spol. do nových studiových příprav. V nezvykle bleskovém čase tak vznikl nástupce velmi úspěšného třetího alba „Follow The Leader“ a znovu se KORN podařilo přijít s opravdu zdařilým materiálem, prostřednictvím kterého se znovu o krůček přiblížili melodičtějšímu, mainstreamem akceptovatelnému pojetí vlastního stylu. Úspěch čtvrtého alba lze chápat, jak ve smyslu kvalitativním,  kdy deska působila ve všech směrech zvukově hodně vyšlechtěným dojm Více

I přes nesporné kvality prvních dvou alb si myslím, že právě až třetí řadovka definitivně katapultovala KORN do role lídrů celé nově se budující scény. Až zde se totiž dokázal kvintet před celým světem nebojácně obnažit a ukázat co v sobě skutečně ukrývá, protože na rozdíl od jejich staršího materiálu, deska „Follow The Leader“ netrpí úzce vyprofilovaným undergroundovým přístupem k vlastní tvorbě, ani lpěním na jakýchsi pofidérních kořenech spočívajících u mnoha podobných souborů mimo jiné také v ignorování zapamatovatelných melodií a neschopnost Více

Proč se stali právě kalifornští KORN nejúspěšnějšími protagonisty první vlny zaoceánských nu-metalových kapel? Otázka, na kterou lze vlastně velmi snadno odpovědět, protože muzika, se kterou tehdy koncem roku 1994 právě KORN nebojácně vypálili do klubů, byla absolutně odlišná od všeho, co bylo do té doby k slyšení a co kapely vycházející z módní vlny crossoveru v té době nabízely. V případě kvintetu z Bakersfieldu udělala své rovněž nekašírovaná autenticita a uvěřitelnost, díky které si okamžitě kapelu oblíbily zástupy skateboardové o Více

Kalifornský Bakersfield, industriální městečko proslulé těžbou ropy nikdy zrovna nepatřilo mezi rajské ostrůvky života ve Spojených státech, takže místní mládež byla nucena hledat i na počátku devadesátých let minulého století únik, a to doslova kde se jen dalo, neboť v ulicích města, navždy spjatého s průmyslovou těžbou v oblastech bezprostředně blízko ležící pouště, bylo možné údajně jen postávat opřen o kapotu svého vozu a zevlácky pohvizdovat na procházející holky. Pro některé partičky se vysvobozením stala hudba, a tak když se podivínský Br Více

Když kmetové jako THE ROLLING STONES začnou tvořit řadová alba po desetiletých intervalech, patří to tak nějak přirozeně k jejich věku, ovšem když se až moc nápadně začnou otáčet k vlastním kořenům a hrát písně svých velkých vzorů, černých bluesmanů a všech svých rozervaných předloh z mládí, může i u nich hrozit vlastně vcelku průserový výsledek, jenže něco podobného se nestalo a jejich novinka „Blue And Lonesome“, jejíž součástí jsou právě výhradně bluesové předělávky jejich černošských oblíbenců z padesátých let, ale i ze starších období minulého století, je Více

Zvláštní že zrovna novinka „Atonement“ od neohebných Newyorčanů, těch ortodoxisty vzývaných klasiků death metalu, působí vlastně ve srovnání s předchůdci jako tak trochu zateplenější dílo. Což můžete chápat jen a pouze jako klad, neboť do skladeb probleskují vstřícnější harmonie a jejich struktura se jeví jaksi pestřeji než tomu bylo u mrazivě chladných až nelidských alb jako „Majesty And Decay“ nebo „Kingdom Of Conspiracy“. Že z toho nejste moudří? Nevadí. Až sem budete chodit déle, pochopíte. Starší alba byla samozřejmě rovněž technicky zmláknutá Více

Když se američtí SANCTUARY spolu s vydavatelstvím Century Media rozhodli realizovat album, jehož součástí se stanou původní pásky skladeb, které ve většinové míře a ve svých novějších verzích vyšly coby jejich debut „Refuge Denied“ již před třiceti lety v roce 1987, nevyvolávalo to u mnohých příliš důvěry v obstojný výsledek. Ovšem celá nahrávka se nakonec zdařila a spolu s vynikajícím coverem, jehož náplní je mistrovská malba Eda Repky, platí dílo za sympatický výlet do epicentra metalových osmdesátek, do časů heroických kytar a vypjatých vokálů. Letošní ve Více

Po zdařilém albu „Wonder Days“ z roku 2015 jsou londýnští THUNDER opět připraveni šířit své hardrockové písně do světa a prostřednictvím „Rip It Up“ mají opět velkou šanci oslovit zástupy jim věrných. Tihle angličtí strejdové nikdy neplatili za kapelu, jejíž nahrávky by se řídily módními výstřelky a nějakým hudebním trendem dané doby, vždy šlo v jejich případě jen a pouze o kvalitní songy složené v nejlepší tradici poctivé rockové hudby. Jakkoliv jejich aktuálnější počiny nikdy nedokázaly navázat na úspěch prvních dvou řadovek z Více

Tvrzení, že OVERKILL stále prokazují neklesající formu a potenciál, už se stalo v poslední dekádě tradicí, jakkoliv produkce Andyho Sneapa, s přibývajícími zářezy na jeho pažbě, u mnohých budí dojem špičkově zvládané sériové výroby, kde není místa pro výraznější odlišnosti a fikanější práci s dramaturgií či atmosférou. Oni vlastně i tito škarohlídi mají pravdu, jenže ukažte mě na nějaký početnější zástup metalových kapel, které by se této originální zelené mašině vyrovnaly nebo by jí dokonce překonaly, kde tedy jsou? Ne thrash neskomírá, jen Více

Jindy velmi nepřátelskému Ritchiemu Blackmoreovi sloužilo ke cti, že ještě před tím než palubu DEEP PURPLE opustil, doporučil na svůj post vynikajícího Američana, Tommyho Bolina. V době svého brzkého skonu (+1976) platil tento pětadvacetiletý kytarista stále za zázračné dítě a působil do té doby, jak v blues-rockových kapelách ZEPHYR a JAMES GANG, tak hostoval na sólových albech nejrůznějších jazz-rockových muzikantů (např.bubeníka od MAHAVISHNU ORCHESTRA Billyho Cobhama). Souběžně se svým působením u DEEP PURPLE (1975/76) začal r Více