Last Hardrock Outsider

DIMMU BORGIR - Eonian

Norové DIMMU BORGIR přicházejí po osmi letech se svou zbrusu novou řadovkou. Ta dostala název „Eonian“ a jak se dalo čekat, v nejznámějším tuzemském metalovém magazínu její realizaci doprovází bombastická promo-masáž. Řeknu vám to rovnou: VŠECHNO JSOU TO KECY! Není třeba se jimi nechat ovlivňovat. Radši se v klidu usaďte a udělejte si při poslechu té hudby vlastní názor, já se zde budu akorát snažit nějak sesumírovat svoje pocity. Jak tedy celý popis tohoto hudebního díla správně zahájit? Materiál produkovaný Jensem Bogrenem působí od začátku a dle předpokladů nanejvýš velkolepě a dramaticky, a tak právě díky štědré orchestraci může leckoho ke kapele poprvé příchozího ohromit, ale při pozorném sledování zkušenější posluchač záhy zjistí (zvlášť vy, kdo tvorbu Norů sledujete dvacet let), že jde jen o promyšleně sestrojený a velmi neosobní produkt, využívající této monstrózní slupky jako metody laciného šoku a vlastně se zde příliš neotřelého nakonec vůbec neobjeví. Skladby totiž nenabízí ani třetinu zajímavých nápadů, co ty lepší z řadovek DIMMU BORGIR z období mezi roky 1997-2005, a hlavně, současné věci se vyžívají v těch nejotřepanějších cinematic-metalových klišé.

 

DIMMU BORGIR jsou dnes už jinou kapelou, než tomu bylo na konci devadesátých let nebo v průběhu první dekády nového věku, dost možná už se v souvislosti s nimi nedá mluvit ani o symfonickém black metalu, přičemž nepravdivou částí škatulkového zařazení shledávám právě ono sousloví black metal. Hudba dnešních DIMMU BORGIR využívá stejných receptů jako je tomu u tvorby finských NIGHTWISH, protože ať už songy nadhazují jakékoliv metalové (myšleno spojení kytary/rytmika) pasáže, jejich úloha je vedle oné orchestrace a sborů, tedy až na výjimky, vysloveně podružná a nedůležitá. Smutný příběh. Zapomeňte na to, že byste zde dostali velkou porci poctivého nářezu, jádro skladeb je prachbídné a bez oněch permanentních symfonických výpadů si ani neškrtne. Omračující bohovské hradby smyčců a stohlavých sborů možná u někoho navodí vzpomínky na ságy typu Pán prstenů, ale jak zde skladby plynou jedna za druhou, posluchač shledává, že si na konci seance vlastně skoro nic nezapamatoval. Tak průměrné všechny ty motivy jsou.


 

Neříkám, že je materiál od začátku do konce špatný, občas deska nabídne nějakou libůstku, ale jde většinou vždy jen o nějaký fragment, v rozmezí několika desítek vteřin opakující se dravý riff nebo pasáž, kde Shagrath (na albu jinak oproti všem těm sborům docela upozaděný, vždyť kolik refrénů zde nakonec zůstane ušetřeno vstupů „těchhle divných Alexandrovců“?) stvrzuje, že je vlastníkem jednoho z nejcharismatičtějších skřehotů v ranku. Už v první položce „The Unveiling“ sice zaujme bouřlivě oslavný karuselovitý riff, ale při několikerém opakování a jeho  střídání s kýčovitými sbory vlastně zjistíte, že ta skladba nenabídne nakonec nic víc než jen tenhle náckovský Majáles. Tedy nic, co by bylo zajímavé ještě za dalších pět poslechů, abych to řekl přesně. Dvojka „Interdimensional Summit“ je rozjuchaná taškařice plná opulentních ženských sborů a rozněcuje nálady, jakých zpravidla člověk nebývá ušetřen během poslechu hudby NIGHTWISH, konkrétně když se tahle finská kapela snaží o hit složený pro německé publikum.

 

V sestavě DIMMU BORGIR jsou znovu kromě šéfa Shagratha přítomni oba zkušení kytaristé Galder a Silenoz, ale člověk se musí podivovat nad tím, co zde letos nakonec hrají, vždyť vše určující v nových písních zastane orchestrace nebo klávesy? Jedna z nejhrůzostrašnějších obludností má zde název „Council Of Wolves And Snakes“ a z nějakých šesti poslechů celé desky mě jedna její pasáž, kde se objevuje jakési „indiánské mrmlání“ (podobná tématika americké mytologie se vlastně objevila i na desce „Once“ od NIGHTWISH před čtrnácti roky), vždy donutila položku přepnout. Tohle se fakt nedalo. Naprosto nezábavné, nesmyslné hraní si na hudební tajemství a jakési mystično. Alespoň že následná „The Empyrean Phoenix“ se hned zkraje rozjela v cupitavém tempu a nabídla nějakou tu vánici, byť jakmile Shagrathův hlas zas vystřídaly „áááá-áááá“ sbory, veškerá radost z nabyté energie u mne skončila. Šestou „Lightbringer“ charakterizují démonické zvuky cinkajících mečů, ďábelský smích a zasekávaný, takřka groove-metalový kytarový val. Po chvíli se tíživá skladba rozjede do dravějších obrátek a pokud v ní úřaduje Shagrath, jde o to nejlepší, co jinak album nabídne. Jenže nic není tak perfektní, jak se může zdát, protože znovu přichází čas na všechny ty orchestrální prvky, aspoň že ono frázování slova „lucifer“ má své kouzlo a člověk si z hodinového poslechu vůbec něco odnese. Pro mne nejlepší a nejopravdovější věc na albu.

 

Skladba „I Am Sovereign“ vlastně po dramatickém nástupu vcelku nezaujme, jedině že by zas někoho překvapily všechny ty opulentní chóry a therionovské klávesové ornamenty, které se tentokrát v jedné střední pasáži snaží Shagrath ozvláštnit skrze netradičně deathmetalovou barvu hlasu. Vlastně  největší slabinou téhle desky zůstává, že se zde střídá velká spousta naprosto průměrných motivů a v celém tom orchestrálním kotli dochází k dokonalému vynegování osobitosti díla jako celku. „Archaic Correspondence“ patří k těm povedenějším songům, i když jak se to vezme, Shagrath sice dostává více prostoru, jsou tu rovněž nějaké ty říznější kytary, položka má jistou chytlavost, ale po chvíli zase nastupují ony neodbytné sbory, takže za mě znovu asi spíš sorry. „Alpha Aeon Omega“, zahájená ponurým requiem, ve mně evokuje atmosféru utopistického Fatherlandu, a vnucuje se zde otázka, zdali podobně význačným způsobem (ty pasáže tak opravdu zní) chce být kapela vnímána svými posluchači. Onen posluchačský červík je totiž, ve chvílích, když melodická zádušní pasáž přejde ve vygradovaný „wind“, konfrontován se skutečností, že to není on, kdo tady NEPOCHYBUJE a kdo o dění ROZHODUJE! Nicméně možnost se tomu všemu smát, mu nikdo nevezme.

 

Shrnuto a podtrženo: Megalomanská symfo-metalová deska, která toho příliš zajímavého a nového nenabídne a jejíž poslech je velmi vyčerpávající a ne zrovna příjemnou záležitostí. Klasický produkt německé korporace Nuclear Blast sloužící k vymývání mozků mladších metalových posluchačů, kteří sázejí na prvotní šokový efekt a nehledají v hudbě to podstatné. Navoněné a obtěžující nic, kde zaujme pár fragmentů a minutových pasáží, ale po několikerém poslechu stejně člověk přijde na to, že to album je prostě úplně zbytečná a nudná slátanina.


10.05.2018Diskuse (12)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Imothep
03.09.2018 13:25

No az dnes jsem to poslechl soustredeneji ... jako kulisa k praci asi dobry ... jinak bohužel jednoznacne nejhorsi deska DB. Najdou se svetlejsi momenty, ale jak uz bylo v recenzi zmineno, vzapeti jsou uslapany ukrutnými refrény ve stylu Therion. Ani znatelna snaha priblizit se v pomalejších pasážích Behemoth tady prilis nevychazi. Coz o to, DB tohle zatím v pohode projde .... za me dobry, ale dobry znamena za tri(tady spis tri minus) a od DB jsem byl vždycky zvykly minimalne na dve plus.

 

Bobky dosázel
17.05.2018 07:56

Je to mrda, volové!

 

racik
14.05.2018 12:26

Ani se mi to nechce poslouchat.. Vlastne mi nejvic ze vsecho mrzi, ze se radsi Galder nevenuje Old Mans Child, jejichz tvorba mi prijde o dost zajimavejsi

 

Louža
14.05.2018 09:50

Tak jsem to naposlouchal celý, je fakt, že prostředek alba je hrozně utahaný. První čtyři skladby super, můžná pátá...pak nuda šeď a v posledních dvou se to začíná zase zvedat... Fajn album s některými kulervoucími momenty, ale jako celek má své rezervy. Každopádně furt dobrý.

 

Stray
11.05.2018 17:52

Za správné považuji jakékoliv hodnocení v rozmezí 40-70% , podle toho, jak daná hudební forma někomu sedne.

 

Smolik
11.05.2018 08:41

Já to zase na takovej průser nevidím. Vadí mi plochá produkce, utopené kytary, málo nápadů (a když mě něco zaujme, mám pocit, že už jsem to od nich slyšel), přesto bych tomu snad i 7/10 dal. Lightbringer u mne také zafungovalo na první dobrou, dokonce i blast beaty tam jsou a ta půlminutka mě zaujala asi nejvíc :-D .

 

Valič
10.05.2018 16:43

V rámci symfonického black metalu je to opravdu slabota, ale třeba by to mohlo fungovat jako soundtrack k nějaké pěkné romantické pohádce. Třeba k téhle:

https://www.youtube.com/watch?v=s2Tz64AUZHM

 

zdenos
10.05.2018 12:58

zatím mě na tom baví tak 3-4 skladby. Ještě tomu nějaký poslechy dám, ale neblahá očekávání se naplnila.

 

DarthArt
10.05.2018 12:53

Je to hrozná nuda. Nejvíc mě na celém albu zaujalo, že jejich kytarista vypadá jako Marián Kotleba.

 

Louža
10.05.2018 08:38

Hudba Dimmu Borgir vždycky byla o ničem a celý to stálo je na aranžích. To je známá věc. A na této desce se za to prostě jen přestali stydět a na rovinu to přiznávají. Přiznám se že jsem taky čekal trochu víc, po výtečných prvních čtyřech skladbách přichází bohužel trochu rutina a šeď (a nebo jsem ještě neměl čas objevit co v nich je, nevím). Ale pořád je to velmi solidní osmička. Předchozí řadovku to nepřekoná. Velká pochvala za snahu nového přístupu k věci a oproštění se black metalu. Není debilnější desky Dimmu než In Sorte Diaboli. Tohle je naštěstí mnohem lepší. Není nad to když housle řvou...