Last Hardrock Outsider

THE ROLLING STONES - Exile on Main St.

Vysypal jsem krystaly kokainu na malé zrcátko do dvou úzkých řad. Bianca srolovala dvě pětilibrové bankovky, aby si je mohla vsunout do nosních dírek a vdechnout. „Ambrózie“, řekla nakonec. Mick se zašklebil jedním z těch šklebů, které dokážou rozpoltit jeho tvář vedví, takže vypadá jako prasklý kokosový ořech. I ona se zasmála a mě náhle jako blesk zčistajasna zasáhlo poznání: jsou to dvojníci. Mick tuto ženu miloval, protože byla jako on. Vypadala stejně, myslela stejně a miloval-li se sní, blížil se maximálně svému ideálu – milovat sebe sama.


(úvodník i některé další střípky a pasáže převzaty z knihy: Chladný barbar Mick Jagger od Christophera Sandforda)



 Bianca Pérez Morena de Macias, jejíž otec byl nicaragujský finančník, který kdysi dávno opustil svou ženu i děti, se v průběhu roku 1971 stala zcela první paní Jaggerovou. Mluvilo se sice o velmi těžkém dospívání v maloměšťáckém prostředí středoamerické divočiny, stejně jako o nepřetržité práci v malém krámku s kávou své matky, ale soudím, že z Managui do Paříže za účelem studií politických věd na Sorbonně leckdo zbídačený v šedesátých letech neodlétal, takže představu nechť si o této dámě udělá každý sám. V Paříži Bianca objevila módu a seznámila se s hercem Michaelem Cainem a když v Olympii hráli THE ROLLING STONES byla prostě u toho. Ani ne hodinu po vzájemném představení v zákulisí odešli Bianca a Mick Jagger spolu. 



Názory okolí na ní se různí. Anita Pallenberg zaujala otevřeně nepřátelský postoj, ale i Keith Richards vycítil jistý chlad, související s posunem ve vztazích. Od doby, kdy se objevila, bylo údajně daleko těžší se v kapele vůbec na něčem domluvit. V průběhu francouzské mise se tak, k překvapení všech, Mick Jagger oženil za „přísně utajovaných“ okolností v kostele sv. Anny v St.Tropez. Z kapely byl u obřadu přítomen jen Richards s partnerkou. Akce začala s devadesátiminutovým zpožděním a hosté si navíc museli na místo klestit cestu přes davy novinářů, policistů i čumilů. Leckdo si tehdy všiml změn v zažité představě o panu Jaggerovi, který jako by se tehdy veřejně a definitivně zřekl alternativní kultury, jejíž součástí byla v šedesátých letech jeho hudba, a to v rámci toho nejpolitováníhodnějšího klišé: „sladkého kapitalismu“, čemuž odpovídala i takřka hollywoodská hostina a později i svatební cesta do Benátek a New Yorku. Už v létě 1971 po návratu do Paříže manželé oznámili, že Bianca bude za čtyři měsíce rodit.


 

 

Nový album mezi tím vznikal v mobilní studiové jednotce u Keitha Richardse doma, v pseudo-římské vile v městečku Nellcote na jihu Francie v okrese Villefranche-sur-Mer poblíž Nice. Právě zde vznikl legendární materiál, jenž je nazýván uměleckým vrcholem tvorby THE ROLLING STONES. Původně se dvojalbum „Exile on Main St.“ mělo jmenovat „Tropical Disease“ a nahrávalo se prakticky nepřetržitě od června 1971 do konce téhož roku a sice neplánovitě a spontánně za chodu života kolem, takže se běžně stávalo, že někdo nahrával kytarovou stopu a do toho mluvili lidi, co právě seděli u stolu, cinkaly nože, vidličky a talíře. Pro Richardse to byl návrat ke kořenům, a tak kytarista byl, při Mickově neustálém odjíždění a vracení se na místo, právě tím muzikantem, dle jehož představ se songy nakonec formovaly. Dům byl stále plný lidí, ať už různých kamarádíčků nebo doprovodných hudebníků podílejících se na nahrávce. Mnohokrát se nahrávalo v noci a celý půlrok působil jako nekončící trip, ze kterého občas někdo vyskočil a někdo jiný se přidal. Za vším byla údajně cítit chuť po rock´n´rollu, viděl celou situaci v té době Richards, kdežto Jagger o tom přesvědčený nebyl, nenáviděl „ten sklep“. Poprvé tak byly výrazněji znát „ostré hrany“ právě mezi Jaggerem a Richardsem a spory se týkaly nejen „Exile“, ale i dalšího směřování kapely. Bill Wyman popisuje atmosféru během nahrávání jako velmi napjatou. Jaggerovy časté odjezdy do Paříže vyvolávaly nevraživost, producent Jimmy Miller vzpomínal na rána po nádherných nočních sessions a na permanentní změny nálad uvnitř osazenstva totálně odříznutého od okolí.

 

 

 

Drogy, které měly STONES vždycky na dosah, zde kolovaly bez jakýchkoliv zábran a vše se začalo vymykat kontrole. Keith právě zde propadl heroinu a rozhodně nebyl v domě sám. Mick do sebe pral kokain a kouřil trávu. Kapela tak do dnes vzpomíná na nahrávání „Exile On Main St.“ jako na to nejvíce zničující pro skupinu i všechny kolem nich. Chování největších hédonistů pod sluncem totiž odpovídalo novému prostředí, které je zbavilo tlaků dobře známých z jejich domoviny. Nezatížený emigrant žije totiž výhradně svojí přítomností, má sklon k požitkářství a experimentuje. V drogách tehdy jeli prakticky všichni počínaje Richardsem, Pallenbergovou, přes Micka Taylora, saxofonistu Bobbyho Keyse, Micka Jaggera, producenta Jimmy Millera a několik dalších spolupracovníků a přátel (svého kámoše, Američana Grama Parsonse musel Keith z vily na příkaz francouzské policie, tou dobou velmi bedlivě a zpovzdálí sledující celou situaci, dokonce vykázat na letiště), jediní z více než třicetičlenné skupiny zúčastněných muzikantů, techniků a přátel zůstali čistí Bill Wyman, Charlie Watts a pianisté Nick Hopkins a Ian Stewart. S Mickem to údajně bylo tak, že mohl brát drogy a vždycky dokázal přestat, kdežto ostatní prý v tom období propadli návyku.


 

V říjnu 1971 se dojatý Jagger stal otcem a jeho dcera dostala jméno Jade Sheena Jezebel Jagger. Hned volal do Anglie rodičům a rovněž Richardsovi vzkázal, aby s ním ve studiu celý měsíc nepočítal. Po dokončení studiových prací na území Francie a během přesunu do Kalifornie (kde se deska mixovala atd.), vydatně nabuzen, začal plánovat další americké turné, dokonce nechal vyhodit promotéra Johna Morrise, který si dovolil nadhodit otázku bezpečnosti a tvrdil, že na podobně velký projekt není zrovna vhodná doba, neboť na koncertě JETHRO TULL v Denveru došlo k nepokojům a díky velkému množství zfetovanců došlo k nákladným škodám v sále i na majetku britské kapely. Morris byl záhy vyměněn za Petera Rudge, hyperaktivního absolventa Cambridge, jehož oblíbený slovník se skládal z frází „avantgardní“, „nářez“ a Jaggerovi neřekl jinak než „šéf“. Přípravy byly tak velmi důkladné.

 

 

Tři měsíce před začátkem turné, když Mick dojížděl autem do studia Sunset Sound v Hollywoodu míchat „Exile“ a hrát si se všemi osmnácti skladbami tak, aby jejich účinek byl co největší, došlo k zvláštní události. Zacouval autem do parkoviště před budovou, od zdi se odlepila mladičká dlouhovlasá dívka ve zvonáčích a s výrazem, jaký může mít snad jen člověk, který právě odhalil to největší tajemství na světě, zamířila rovnou k němu: „Ach Micku, my jsme se dneska dozvěděli, že se chystá turné. To je úžasné! A nebojíš se, že …..tě zastřelí?“ Bál se. Jak pokračovaly přípravy na turné a kolem principála se pomalu formovala armáda manažerů, účetních, asistentů a tělesných strážců, vtírala se tato otázka s vytrvalostí, jakou nepamatovali ani ostřílení novináři: „Bojíte se? Nemáte strach?“ Mick, tehdy už globální hudební ikona, vždy zachoval vážnou tvář a mlžil, ale později zavzpomínal na atmosféru doby a situaci ve Státech s přímočarostí: „Sral jsem hrůzou, ale udělat jsem to turné musel“. Po nástupu nové generace hardrockových kapel jako DEEP PURPLE, LED ZEPPELIN, FREE nebo BLACK SABBATH už totiž THE ROLLING STONES potřebovali zkraje sedmdesátých let nutně a trvale zabodovat, od posledního amerického turné navíc uběhli již více než dva roky.


 

V době když se deska míchala v Los Angeles  se Jagger, jinak proslulý svým hektickým společenským životem, choval velmi spořádaně a jezdil denně do studia a zpět za manželkou a dcerou. Účastnil se pouze jediné veřejné události v Hollywoodu, koncertu Chucka Berryho, při němž byli on i Keith Richards, rovněž také již dva roky otec, prakticky vyhozeni z pódia „Ono se to zvrhlo v takovou trochu egoistickou záležitost“ řekl později Richards k celé té operaci. „Lidi totiž zajímala víc (Berryho) doprovodná kapela než on sám.“ Berryho verze však byla zdrženlivější: „Nevěděl jsem, kdo vlastně jsou.“


 

Od alba se očekávalo, že bude navazovat na placku „Sticky Fingers“ a bude plné mocných rockových hitů, jenže taková právě tahle nahrávka s velmi pozvolnou akcelerací nebyla. Když „Exile on Main St.“ vyšla, názory kritiků se na ní značně různily a leckdo byl zaskočený dřevním soundem a jistou neproniknutelností materiálu, který tíhl k americkému blues a folku. Dnes je materiál vnímán jako naprostý umělecký vrchol od STONES, ale doporučit jej pro posluchačský start někomu touhle legendární kapelou dosud nezasaženému rozhodně nelze, i když jde pravděpodobně o nejpoctivější a nejpropracovanější album, na kterém kdy THE ROLLING STONES pracovali.


 

Nejedná se určitě o materiál na první dobrou, posluchači se prostě musí chtít být do něho zainteresovaný, protože tyhle songy k němu sami od sebe prostě nepřijdou. Skladbami, jejichž krásy odhalujete až s nějakým desátým poslechem, se totiž prolínaj nejrůznější možné nástroje, od dechové sekce, přes několik klavírů a kláves, až po nejrůznější typy kytar. Richardsův songwriting je cítit za vším a pravděpodobně jde právě o jeho skladatelský manifest, Taylorova slide-kytarová sóla zdobí mnoho skladeb, co chvíli odněkud vyskakuje tklivá vyhrávka, co chvíli slyšíte zajímavý strunný záchvěv. Každý detail slouží písničkám, které přes onen dřevní i když nástrojově bohatý ráz neztrácejí spád. Někteří v tomto dvoj-albu spatřovali nedokončený epos, jiní tvrdili, že je jen nedodělané, ale čas ukázal, že je tomu trochu naopak.


 

Syrový (ovšem v žádném případě ne ledabylý) naturel tohoto tradicionalistického materiálu nešlo přeslechnout. V dobách kdy se art-rockové kapely soustředily na mocné a výpravné koncepty přišli THE ROLLING STONES se zcela něčím opačným, vytvořili umělecké dílo pomocí dřevních bluesových a rock´n´rollových postupů. Na desce hostuje i nemalý zástup doprovodných zpěvaček, tu a tam zazní i gospelový chorus či part blízký jižanskému naturelu, ovšem základ tvoří především kytary a americký bluesový zvuk. Po gradující a vypulírované stadiónové desce, jakou byla bezesporu „Sticky Fingers“, najednou působili STONES hodně dřevně, když tedy vynecháme výraz „primitivně“ a nahradíme jej spíš něčím jako stylově.


 

Pilotním singlem se stala „Tumbling Dice“, přímočaré boogie s výraznou zpěvovou linkou a gospelovými sbory odhalilo posedlost kapely v kytarové hudbě vycházející ze zvuku amerických tradic. Ono tohle přirovnání by vlastně sedělo na většinu materiálu. „Sweet Black Angel“ (song věnovaný černé levicové aktivistce Angele Davies) nebo „Torn And Frayed“ (píseň plná narážek na bordely a „šatny plné příživníků“) jsou ryzí country, kdežto „Shake Your Hips“ rozvíří tělo do rytmu pozdně padesátkového rockabilly. Nachází se zde i zcela první autorský příspěvek kytaristy Micka Taylora „Ventilator Blues“ a tahle klopítavá a v textu sarkastická bluesovka (s výrazným piánem a Jaggerovým textem analyzujícím vlastní kritickou situaci) si rozhodně v kompletu nevede zle. Úvodní „Rocks Off“ patří mezi dravější skladby odhalující rockovou podstatu STONES, kdežto s „Rip This Joint“ je pomocí kytar a rozjetého honky tonk piána smýkáno snad ještě vehementněji. „Casino Boogie“ odhaluje bluesový naturel celého díla snad nejdokonaleji a Richadsova „Happy“ působí odlehčeněji a hitověji než devadesát procent alba.


 

Vrcholem „Exile on Main St.“ je pravděpodobně pět posledních skladeb, počínaje dojemnou baladou „Let It Loose“, což je pravděpodobně nejsilnější Jaggerova chvilka na desce, kde zní jeho hlas opravdu velmi soulově. Skladba upoutá nostalgickou atmosférou, pozvolna gradujícími melodiemi a ve své druhé polovině dokonce mocnou dechovou sekcí. Kromě dalších třech rockových pecek „All Down The Line“, „Stop Breaking Down“ a „Soul Survivor“, které lze možná nazvat spojnicí k minulé řadovce, dostáváme další lahůdku, hymnus „Shine a Light“, který je směsicí reggae a soulu, a který odhaluje kapele další netušené zvukové možnosti. Skladbou dokonce zní nástroj Billy Prestona.


 

Pro mnohé rockové fanoušky značí „Exile on Main St.“ nejen nepřekonatelný milník diskografie THE ROLLING STONES, ale i jedno ze zásadních děl historie rockového žánru, pro jiné jde o prubířský kámen, který dá opravdu námahu soustředěně zvládnout. Každopádně jde o vynikající, hitů prostou desku pro fajnšmery, kteří se nebojí zdlouhavého naposlouchání a hledání skvostných detailů. Člověk musí být rovněž milovníkem tradiční americké hudby a nesmí se ošívat při poslechu country, boogie a blues, zde mnohokrát ozvláštněných aranžérskými vychytávkami z dalších hudebních oblastí. Všechno dohromady tak utváří mimořádný materiál, kterému když dáte dostatek času, odmění se vám měrou vrchovatou. Desce tak dle mého po zásluze náleží třetí místo v rámci TOP TEN žebříčku alb z diskografie THE ROLLING STONES.


Exile on Main St. (1972) - 3.místo v rámci TOP TEN žebříčku nejdůležitějších alb diskografie THE ROLLING STONES.


 


29.04.2018Diskuse (7)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
25.05.2018 16:40

https://www.youtube.com/watch?v=_bqp7nXumzw
https://www.youtube.com/watch?v=UXcqcdYABFw
https://www.youtube.com/watch?v=w9MWTDzGUNM

 

Stray
07.05.2018 21:29

Díky. Physical Graffitti je přesné přirovnání.

 

Sam
07.05.2018 16:41

Skvele napísaný článok. Opis nahrávania albumu mi poskytol istý slovami nedefinovateľný feel toho o čom ten album je. Akoby istú jednotiacu ideu, miesto z ktorého to vzniklo ak to dáva zmysel.
Čo sa týka albumu, tak je ťažké nájsť porovnateľné dielo v celom žánri. Napadá mi iba Physical Graffiti.

 

zdenos
07.05.2018 16:35

opět pěkné čtení a tuna doplňujících informací. K albu asi tolik - je to zkrátka hůře stravitelné než předchozí dvě desky, takže spíše pro fajnšmekry. Své kvality má nepochybně - 90%.

 

Stray
30.04.2018 20:05

Pekárek: V pořádku, tohle hlaste, nemám šanci zjistit, že mám blokovanou diskusi, protože do ní nevstupuju přes stránky ale přes admin (viz. můj červený nick). Ne, nebylo to bloknuté kvůli Tobě. Louža jenom posiloval nějakou obranu proti spamerům a přidělal mě tam možnost blokace, což je ovšem v pořádku u všech článkových diskusí, u kterých si to mohu zapínat a vypínat jak chci (mimo útok spamerů ale nevím proč bych to dělal), ovšem ex-centrální diskuse, dnes fungující pod nadpisem Právě poslouchám má úplně jiné kořeny a s ní já prakticky nemůžu nic dělat, takže ani nevím jak tu blokaci bez Louži sundám, prostě jí v adminu nemám. :-) To je asi tak všechno.

 

Pekárek
30.04.2018 11:56

Sorry Strayi, že zapleveluju diskusi, ale u rubriky Právě poslouchám máš uzavřenou diskusi. Doufám, že to nebyla reakce na mě?:)

 

Vatutin
30.04.2018 06:22

Nádherně napsáno, přesně vystihuje i můj vztah k desce, dříve mi materiál vadil ... určitá nepřístupnost, country, nehitovost ... dnes mám exile raději než Sticky, kde mi pořad vadí ta "stadionovitost" ... což obecně moc nemusím jak u Stounů, tak Floydů, u2, Maiden ... více stadionových koncertů jsem neviděl a už ani neuvidím ... prostě už dlouho tohle fakt nemusím a Exile je příkladem toho co je na Stonech pro mne fajn.