HARDCORE SUPERSTAR, MICHAEL MONROE - Mnichov, Backstage, 21.října 2015

Když dostanete ve středu ve dvě po poledni nabídku na okamžitý koncertní výjezd do Německa a díky pohotovému přístupu se už před pátou večerní řítíte v nadupanym Superbu po dálnici kolem mnichovské Allianz Arény, a to s vědomím, že jste touhle dobou mohli v Plzni maximálně tak jít svým staromládeneckým tempem, a s igelitkou v ruce, do lochotínskýho bazénu, je vám v ten moment jasný, že jste se právě dotkli středu Světa. Nebudu se rozepisovat o tom, že následný den v šest ráno už bude vyžadována vaše přítomnost na pracovišti, ani o tom, že jste měli na směnku korun za eura do odjezdu asi tak dvacet minut, protože nechat si ujít mnichovský koncert Michaela Monroea by bylo pro fanouška sleazy rockových klasik a raritek z let osmdesátých asi stejné nedopatření, jako pro vášnivého českého filatelistu nedokonalá kompletace aršíků známek z První republiky.

Od začátku bylo zjevné, kvůli komu podnikám podobně sebevražednou misi. Zkrátka a dobře, čert nechť vezme přítomnost nějakých švédských HARDCORE SUPERSTAR, i když jde samozřejmě také o sympatickou, pilnou, a přes své zkušenosti a četný počet obstojných alb stále ještě mladou partu, reinkarnující ve svých skladbách tradiční hodnoty zaoceánského glam metalu, pořád nejsou ve srovnání s odkazem finských géniů HANOI ROCKS ničím. 

Vystoupení zpěváka od HANOI ROCKS, kteří v první půli osmdesátých let proslavili sleazy rock natolik kouzelným a opravdovým způsobem, že když se jejich odkazu posléze chopili ošátkovaní čoudové za Atlantikem, udělali z něho o pět let později ve valné míře už jen povrchní byznys, znamenalo věc, jež nesnesla promeškání. Na severu Evropy stále často koncertující Monroe už je sice od konce osmdesátých let na obstojné sólové dráze a jeho hudba se dostává do zorného pole hrstce specialistů na poctivý, punkem šmrncnutý, rock´n´roll, to však vůbec neznamenalo, že půjde o nějakou zasranou bigbítovou zívačku.

Přes obnovu HANOI ROCKS v minulé dekádě (v letech 2001-2008 vydali tři velmi solidní řadová alba a díky ponorce způsobené přemírou nahromaděných koncertních aktivit se po sedmi letech rozešli) už to zkrátka Michaelovi a Andymu dohromady nešlo. Zatímco Monroe platí za daleko pilnějšího muzikanta, co se koncertů a směru vlastní kariéry týče, někdejší lídr, hlavní skladatel, kytarista a génius Andy McCoy už je díky dlouholetému užívání zakázaných látek natolik ponořen do svého světa, že bylo jen otázkou času, kdy pohádka o návratu božských skončí.

Monroeova alba vydávaná v pravidelných tříletých intervalech sice tíhnou k surovějšímu rock´n ´rollu s charakteristickými punkovými rysy, ale kouzlo skladeb HANOI ROCKS jim tak trochu schází. V doprovodné sestavě, která letos vyjela na štace podporující právě Michaelovo novinkové album „Blackout States“, figurují, jak kytarista od novodobých NEW YORK DOLLS - Steve Conte, tak věrný basák a člen původní sestavy HANOI ROCKS - Sami Yaffa.

Když vcházím krátce před osmou do klubu, kde na pódiu poskakuje tragická vlasovitá parodie na pozdní metalický glam nazvaná klišovitým způsobem po vzoru blbečků z Kalifornie - CHASE THE ACE, zjišťuji, že jsem na místě akce čekal větší návštěvnost. Byť se ty dvě stovky přihlížejících s příchodem hlavních atrakcí zdvojnásobily, je třeba brát v potaz, že Mnichov je co do počtu obyvatel třikrát tak velké město než Praha. Nicméně klub Backstage plně vyhovuje středně velkým klubovým akcím pro šest stovek návštěvníků a i ten večer o něm šlo říci, že byl z nějakých dvou třetin své kapacity zaplněn, byť se to nedalo srovnat s natřískanými návštěvnostmi památných koncertů THE HELLACOPTERS (2002) a BACKYARD BABIES (2004), které jsem zde absolvoval v minulosti.

Předně musím poznamenat, že celý, hodinu trvající koncert Michaela Monroea byl parádní a navodil tu pravou atmosférku starých časů. Uvědomil jsem si, jak je hned poznat, když někdo svou hudbou doslova dýchá a je pro něho něčím víc než jen rutinní obživou. Někdejší idol dívek a žen se totiž cítí na pódiu jako ryba ve vodě a přestože letos slaví již třiapadesátiny, má vitality na rozdávání, jeho jaggerovské showmanství prostě táhlo celý set a s přispěním všech méně nápadných spoluhráčů docílil opravdu zdařilého výsledku, zvláště pak, když některé ze skladeb ozdobil svou pověstnou hrou na saxofon a typickým vykopáváním nohou nad úroveň vlastní hlavy. 

Hrálo se převážně z dvou posledních řadovek, ale došlo i na klasiku z jeho nejslavnějšího alba „Not Fakin´It“, kterou zde reprezentovaly songy „Man With No Eyes“ (hymna proti tyranii navozující u mne ještě dnes doslova „zimomriavky“) a „Dead, Jail Or Rock´n´Roll“ (na kterou kdysi pogoval dokonce Axl Rose, mimochodem právě staří GUNS N´ROSES byli největšími obdivovateli esencí, které světu přinesli právě HANOI ROCKS). 

Z repertoátu HANOI ROCKS zazněly v závěru setu tři výtečné skladby: „Tragedy“, „Malibu Beach Nightmare“ a „Up Around The Bend“. Celý koncert zakončila drsná rána pěstí v podobě „Nothing´s Alright“, která patří do Monroeova newyorského období (1994-95), kdy velel tamní punkové úderce DEMOLITION 23. Co tedy závěrem říct? Snad jen, že jsem dostal skvělý a naprosto neopakovatelný zážitek od bývalého lídra kapely, kterou považuji za vůbec nejdůležitější a nejopomíjenější hvězdu celých osmdesátých let.

A protože jsem byl v tu dobu dokonale nasosán vystoupením Michaela Monroea, zpětně mi to celé vychází tak, že jsem následnému koncertu HARDCORE SUPERSTAR nevěnoval až takovou pozornost, jakou by si patrně zasloužili, zkrátka mě jejich vystoupení po pár dnech od shlédnutí jaksi splývá a příliš originálního mi tak z něho v hlavě neutkvělo. Potetovaný nespoutanec Jocke Berg je sice vynikajícím frontmanem a jeho projev má určité charisma, ale zas v tom není to odžití, originalita a muzikantská opravdovost, co bylo cítit ze setu Michaela Monroea. Zde to byla vždy tak trochu frajeřina, trochu póza, nějaký to ječení a kytarové kvílení a trochu té rachotící moderny do všeho napůl metalově povědomého, jenže tak v posledních dvaceti letech hraje kde kdo podepsaný u všech těch německých metalových majors. Odvaz to z mého pohledu moc nebyl, ale zas žádnej průser, byť originalitu neslyšno/ nevidno. Hrál se samozřejmě průřez z posledních alb HARDCORE SUPERSTAR, přičemž nejstarší odehranou skladbou byla „We Don´t Celebrate Sundays“ z roku 2005.

Akci jsem si dokázal velmi užít, včetně těch několika Weisenů, které jsem se zájmem ochutnal, takže když jsem se při zpáteční cestě rozvalil na zadní dvojsedačce auta jako medvěd, hned jsem spadl do hlubokého kómatu, ze kterého mě probudilo až zvonění telefonu položeného vedle postele, „vstávej člověče, vždyť ty jsi zaspal“. Asi by to celé mohlo vyznít jinak, ale v ten moment mne opravdu zahřál velmi příjemný pocit, že jsem konečně někdy něco nesplnil, pocit, jaký jsem vcelku dlouho neměl, byl totiž podnícen stavem odpočinutého člověka, což vzhledem k těm pěti hodinám spánku (dvě a kus v autě a tři doma) bylo opravdu kuriózní. Stálo to za to!

Fotografie: Simona Holubová

25.10.2015	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz