ELECTRIC BOYS - The Ghost Ward Diaries
Přestože si nemyslím, že by situace s americkým pojetím Hard´n´Heavy byla vyloženě alarmující, letos jsme zažili ohledně novinkových vydání spíše jeden z těch slabších ročníků. Velká jména totiž sezónu spíše prospala (jak dlouhou budou bostonští EXTREME připravovat svou očekávanou novinku, je stále ve hvězdách) a o nějaké neoposlouchané mladé štice jsme si, v tomto ranku a dle očekávání, mohli znovu nechat jenom zdát. A tak se do popředí zájmu asi nejvíce dostaly seattleští ALICE IN CHAINS, a pak až projekty poskládané okolo zkušených muzikantů: SLASH, THE NIGHT FIGHT ORCHESTRA, THE DEAD DAISIES nebo RED DRAGON CARTEL. Tedy vlastně projekty a kapely prověřených muzikantů, v jejichž sestavách jsou letité a známé osobnosti nakombinované s o něco mladšími, avšak neméně dobrými spoluhráči. Situace tak samozřejmě nahrávala verzi, že si svůj díl pozornosti z kolbiště odnesou i švédští ELECTRIC BOYS, tedy vlastně docela průměrná kapela, která sice na podzim vypustila svou další řadovku, avšak nikdy nepatřila k nějaké výsadní špičce. Dva dlouholetí členové – jmenovitě Cony Bloom (zpěv/kytara) a Andy Christell (baskytara), byli svého času součástí comebackové etapy fungování finských HANOI ROCKS v letech 2002-2008. Pokud se vrátím k jejich mateřskému souboru, pak ELECTRIC BOYS byli nejblíže nějakému úspěchu hned na počátku své existence, kdy jejich debut „Funk-O-Metal Carped Ride“ v roce 1989 sklidil určité dílčí úspěchy a svezl se na vlně zájmu o hymnický poameričtěný hard-rock s přesahem k prvkům funk-metalu, stylu tehdy zažívajícím velký boom. Jak se seveřanům tedy daří dnes?
Zpětně můžu potvrdit, že se vlastně ani o debutové desce z konce osmdesátých let nedá mluvit jako o bůhvíjak zajímavé sbírce, a tak byla vlastně kampaň na podporu aktuálního materiálu „The Ghost Ward Diaries“ dalece nejviditelnější marketingovou akcí ELECTRIC BOYS v celé jejich kariéře. O to výrazněji bylo zodpovězeno na otázku, proč se těmto Švédům nikdy nepodařilo prorazit mezi celosvětově známé soubory? ELECTRIC BOYS se totiž prezentují docela nevýrazným zvukem a poměrně obyčejným skladatelským potenciálem, což se samozřejmě týká jak průměrného Bloomova hlasu, tak nápadů zachycených ve skladbách, které nejsou ani moc blues, natož pak melody. Kapela zkrátka hraje obstojné rockové vály, ale je vlastně velmi snadno zaměnitelná.
Prostě jde v případě Conyho Blooma vždy o solidní rockec, ale něčeho nadprůměrného se zkrátka dočkat nelze, na to se hudebník obklopuje až příliš slyšenými a skoro až klišovitými postupy z oblasti poameričtělého rocku, zde charakterizovaného bytelným groovem, názvuky blues a jistou ležérností jeho barově rockerského projevu. Na tomhle všem by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby se hudebník dokázal vyvarovat oné klišovitosti a průměrnosti. Možná se tomu všemu ale nedalo předejít, zvlášť v situaci, kdy si Skandinávci chtějí hrát na Ameriku. Elektrizující zvuk nastartuje již úvodní vypalovačku „Hangover In Hannover“, která může leckomu vzdáleně připomenout Australské AC/DC, ale jen do doby, než Bloomův hlas strhne song do zpěvnější a méně rtuťovité podoby. Rozevlátá zpívánka „There She Goes Again“ taky vlastní určitý prvek přímočarosti, ale jen do doby, než se dostane k refrénu, který je hodně pouťově zdobný. „You Spark My Heart“ začíná dramatickým vybrnkáváním, jako když britské legendy IRON MAIDEN na svých posledních deskách avizují, že přijde song, který dřív než za deset minut neskončí, takže jistý zabiják rock´n´rollového feelingu.
Čtvrtá „Love Is a Funny Feeling“ prostor trochu občerství, neboť funkové a soulové party s orchestrem, štěbetajícími kytarami, dívčími vícehlasy a dechy, mají alespoň sílu se odpoutat od rockové obyčejnosti. Umírněná „Gone Gone Gone“ je nudná balada pro rockové nostalgiky a konformisty. Lidi, co se rádi vykašlou na nějaké hledání zajímavostí a rovněž se rádi nechaj uchlácholit umírněností pomalých kytarových písniček. Bujará odrhovačka „First the Money, Then the Honey“ se také hodí spíše na nějaký americký venkov, kde by se v průběhu jejího podání mohla banda kovbojíčků a jejich partnerek vydovádět na parketu nějaké herny, tak zoufale a obyčejně působí. „Rich Man, Poor Man“ naproti tomu představuje jeden z vrcholů alba, táhlé zvuky slide kytar a patřičný feeling zde umocňují atmosféru, která s rozjetím skladby a zapojením piána ještě posílí – obstojný song s vlivem AEROSMITH, THE BLACK CROWES a dalších. Následuje „Knocked Out by Tyson“ posazená na groovy riffech a houpavém rytmu, který ještě podpoří kolovrátkový chorus, zjevně postavený na míru nějakému sportovnímu klání, kde by mohl znít v průběhu přestávek. Absolutním vrcholem by se mohla stát závěrečná „One Of the Fallen Angels“, což je zjevně nejdramatičtější a nejvýpravnější kus, který zdobí výtečný refrén, celkově jedoucí charakter či stavba prostá nudy prezentované u skladeb umístěných do prvních dvou třetin nosiče. Tahle skladba se, dle mého, hodně povedla a už jenom díky ní dávám desce poměrně vysoké hodnocení (původně jsem chtěl hodnotit na 60%), neboť jinak se opravdu nejedná o velkou rockovou slávu. Sice docela dobrá rocková deska amerického střihu, ale opravdu nevím, jestli to v podání Švédů stačí…
| 18.12.2018 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
