Boomer Space

CINDERELLA - Songy z krajiny opuštěných kolejí (profil)

Filadelfská čtveřice CINDERELLA patří rovněž mezi nejzásadnější americké glam-metalové kapely osmdesátých let. I přes svůj multiplatinový úspěch však kapela čistku v hudebním průmyslu v průběhu následující dekády nepřežila, a tak mám za to, vzhledem k jejich talentu a podobě písní plných znamenité blues a country nadstavby, že zkrátka jejich kariéra zůstala hodně za očekáváním a skončila dříve, než by si pravděpodobně tahle nadaná jednotka zasloužila. Čtyři znamenitá alba do dnes vypovídají o neobyčejném odhodlání a schopnosti v jejich rockové nátuře rozvíjet především americkou písničkářskou tradici, byť v ranném období nutně zaházenou stylizací do tehdy moderní glam-metalové image. Na skladatelské práci Toma Keifera byl vždy patrný ohromný vývoj, růst, kterému se nakonec nedostalo odpovídajícího uznání, a tak pro mne dodnes CINDERELLA platí za jednu z nejnedoceňovanějších skupin americké klasicky rockové a metalové scény. 


Vše začalo v roce 1983, kdy kapelu založil zpěvák, kytarista a rovněž výtečný hráč na klávesy se skladatelskými schopnostmi Tom Keifer a baskytarista Eric Brittingham. V první fázi se u nich vystřídalo hned několik spoluhráčů, mezi nimi nechyběla ani dvojice muzikantů Michael Smerick a Tony Destra, která jim za krátko sběhla, aby stála u zrodu konkurenčních BRITNY FOX. Vzhledem k tomu, že se Keifer a Brittingham určitou chvíli marně snažili svou hudební dráhu nějak smysluplně rozjet, dostavoval se u nich na chvíli pocit vyděděnců a outsiderů, což brzy vyústilo ve zvolení názvu, pro který kapelu inspirovala známá pohádka O popelce. CINDERELLA byla kompletní až těsně před podepsáním smlouvy s Polygramem, kdy se k dvojici náhle připojil kytarista James LaBar a bubeník s českým jménem Jim Drnec, druhý jmenovaný však dlouho nevydržel, protože s jeho hrou nepanovala úplná spokojenost a už v průběhu studiových prací byl zaskakován session hráčem Jody Cortezem. Na bubenické židličce se však na chvíli mihnul i jistý Albie Barker, aby se nakonec, ještě před vyjetím na první americké turné, sestava ustálila na celých dalších sedm sezón a za bicími stanul Fred Coury.


 

I když prvním, kdo CINDERELLU objevil a chtěl se postarat o jejich zviditelnění, byl baskytarista KISS Gene Simmons, věci se začaly pořádně hýbat až poté, kdy jejich koncert ve filadelfském klubu Empire Rock uviděl Jon Bon Jovi a referoval o nadějné dynamické show plné tehdy hodně moderního chytlavého metalu s prvky blues jednomu svému známému, který byl manažerem právě u vydavatelství Polygram. V létě roku 1986 vyšla debutová deska „Night Songs“, která svým nekomplikovaným tahem na branku a frenetickým zanícením spadala jednoznačně do oblasti americké glam-metalové scény, byť už tehdy bylo ze zvuku čtyřčlenné kapely možné rozpoznat něco víc, něco, co vycházelo z památného odkazu britských rockových legend typu LED ZEPPELIN. Každopádně debutující kapela se v brzké době vyhoupla až na třetí místo v žebříčku Bilboard200 a slavila svým ryčným rockem prvotní úspěchy, které byly korunovány koncertním tažením s tou dobou rovněž objevujícími se excentriky POISON.

 

 

Čtyři alba kapely CINDERELLA jsou dokumentem o naprosto mimořádné americké kapele, která dokázala svůj bluesem načichlý Hard´N´Heavy, dost často zpočátku ocejchovaný jako glam-metal, předávat s hlubším feelingem, než tomu bylo u jiných. Každá z těchto čtyř desek je nezaměnitelný originál, který svědčí o schopnostech umělecky se posouvat a o pravém skladatelském talentu, který se postupem doby vlastně ani nepotřeboval schovávat za nějakou image. Díky svým odlišnostem a vyvážené kombinaci rocku s prvky americké tradicionalistické hudby působí alba stále hodnotně a nadčasově. Zde je stručný rozbor všech čtyř alb.


 

 

Night Songs   (1986)

 

Dravé debutové album z oblasti amerického Hard´N´Heavy představuje kapelu plnou energie, schopně se rozjíždějící na vlně dobového trendu, ale pořád ne úplně schopnou vymanit se z řady. Ona neotřelost je na desce patrná v náznacích, jako je třeba ryčný hlas Toma Keifera, překrásné nazvučení dvojice kytar a bicí opatřené moderním elektro efektem. Deska opravdu působí hodně nočním dojmem, což podtrhují některé chytlavé hymny napěchované skutečnou vášní. Taková balada „Nobody´s Fool“ má ještě dnes schopnost spolehlivě navodit stav husí kůže a platí za jednu z nejlepších pomalých skladeb, jaké byly kdy v podobném stylovém ranku k slyšení. Dál je zde rozmáchlý titulní song, který zajímavě mísí glam-metalový zvuk s odkazem na britské bohy LED ZEPPELIN. Z rychlejších věcí lze upozornit na singl „Shake Me“ nebo pak na nosném metalovém riffu jedoucí skladbu „Somebody Save Me“. Deska produkovaná Andy Johnsem má tedy velmi silné momenty, které jsou pravidelně střídány s méně zajímavými. Je zde tedy stále několik skladeb, které mohou být považovány za vatu, naproti tomu ve zmíněných povedených číslech kapela potvrzuje svou pozici velké naděje a je odměněna nemalými prodeji podporovanými každodenní rotací videoklipů na MTV a růstem fanouškovské (nebo spíš fanynkovské) základny.

(80%)


 

 

Long Cold Winter   (1988)

 

Nejen že nejlepší album kapely CINDERELLA, ale i jedna z nejpozoruhodnějších věcí celé scény osmdesátých let. Znatelné je oproštění se od většiny laciností příznačných pro všechny ty řadové glam-metalové party kolem, naopak zde výrazně posilují skutečné muzikantské hodnoty. V posluchačsky hodně atraktivních skladbách sílí vlivy blues a dálničního rocku hraného od podlahy. Produkce se znovu ujal osvědčený Andy Johns, u mixu se nacházela dvojice Steve Thompson a Michael Bariero, a tak měl výsledek nejen zaručeně skvostný zvuk, ale vládl i celou řadou pozoruhodných skladeb. Změna k lepšímu byla patrná už od úvodní slide kytarami opatřené „Bad Seamstress Blues Fallin´Apart At the Seams“ odpovídající vývoji po cestě směr Tennessee, tedy po přirozenějších destinacích pro americké hudebníky. Deska obsahuje několik stadiónových hymen a vyřvávaček s hitovými ambicemi jako „Gypsy Road“, „The Last Mile“ a „If You Don´t Like It“, dále pak tancovačkovou „Take Me Back“, dvě naprosto kolosální balady, kde Keifer zejména v první jmenované využívá nejen svého hlasového potenciálu, ale ukazuje se i jako zdatný skladatel a hráč na klávesy – „Don´t Know What You Got“ a naproti tomu druhá má podobu tradiční písně s dominantními akustickými kytarami - „Coming Home“. Titulní song „Long Cold Winter“ je coby sněhově čisté aristokratické blues stvrzením neobyčejnosti této kapely. Parádní album, které bylo podpořeno masivním koncertováním čtveřice po obou březích Atlantiku, a právě díky němu se z CINDERELLY stala jedna z nejžádanějších dobových atrakcí v oblasti zaoceánské hardrockové hudby. Vystoupení na Moskevském mírovém klání v srpnu roku 1989 (spolu s BON JOVI, SCORPIONS, OZZY OSBOURNE, SKID ROW a MÖTLEY CRÜE) kapelu také katapultovalo mezi dobovou elitu vlasovitého rocku.

(100%)

 

 

Heartbreak Station“   (1990)

 

Zřejmě nejambicióznější projekt jejich kariéry. Eklektická lahůdka, která ukazuje stále se hudebně a skladatelsky posouvající a zdokonalující skupinu, tedy v tomto případě usazené spíše jako znamenitě muzicírující kovbojíčky než nějaké rockery. Už slide-kytarami opanovaný úvod vypalovačky „The More Things Change“ dává tušit, že tohle nebude jen tak nějaká deska, což záhy stvrzuje skoro až funk-rocková „Love Got´s Me Doin´Time“, jenž je opatřena vstupy dechové sekce, tanečním groovem a čímsi, co kdysi opěvovali na svých starých albech kupříkladu bostonští AEROSMITH. Keifer je hlasově na vrcholu a je škoda, že své formy již nikdy později nedocílí. Chytlavý popěvek ve stylu country a honky tonk rock´n ´rollové odrhovačky má název „Shelter Me“ a představuje další z úspěšných singlů. V závěru skladby se nachází znamenité saxofonové sólíčko umocňující zábavu v útrobách pořádně rozjetého ballroomu. Postupem času je zjevné, že o tomhle právě album je, neboť i některé další skladby – „Sick For The Cure“, „One For Rock´n´Roll“ nebo „Dead Man´s Road“ staví na americké tradici, country a kovbojské stylizaci. Ať už tedy jde o honky tonk s barovým piánem, odrhovačku kovbojského střihu opatřenou slide kytarami a nebo o temný hypnotický song. Pak je zde titulní kousek, který je baladou jako vystřiženou k poctě hudebních legend amerického Středozápadu. Co k téhle písni a vlastně celému albu říct? Dojemné sloky, parádní refrény, akustické kytary, foukací harmonika, klavír a atmosféra prázdných vlakových stanic a kolejí upalujících lesnatou krajinou kdovíkam, to vše je slyšení na albu, které proslulo skvělým skladatelským vkladem a širokou paletou využitých kytar. Dalo by se pokračovat skladbu po skladbě, ale myslím, že bude stačit, když napíšu, že „Heartbreak Station“ je nejen jednou ze dvou nejlepších věcí, jaké kdy Tom Keifer napsal, ale vynikajícím dílem, které kloubí dřevní rock s vlivy country a americké tradiční hudby. Bohužel však po něm následuje změna klimatu na hudební scéně, která razantně poznamená i náhle uvadající kariéru této znamenité kapely.

(90%)

 

 

Still Climbing   (1994)

 

Čtvrté album vyšlo už v době, která kapelám jako CINDERELLA absolutně v ničem nepřála. Rock´n´roll se tehdy stal pomalu sprostým slovem a nová generace fanoušků hlučnější hudby už byla zcela přeorientovaná na některý z nových směrů, ať už metalu nebo alternativy. Nicméně Tom Keifer a jeho kumpáni (bubeníka Freda Couryho, jenž odešel už v roce 1993, zde za bicími nahradil Kenny Aronoff) však v roce 1994 dokázali sestavit obstojnou sbírku řízného rocku, která sice působila o něco tvrději a syrověji než ty předchozí, ale zcela charakterizovala rock´n´rollové a bluesové cítění souboru. Osobně se mne tahle transformace CINDERELLY do devadesátých let vždy zamlouvala a deska ještě dnes platí za řízný rock plný znamenitých kytar. Skladby jakoby jely stále dál a symbolizovaly účel skončit v přehrávačích řidičů dálkových kamionů. Zaujmou jak důraznější kusy typu „Bad Attitude Shuffle“, „All Comes Down“ nebo „Freewheelin´“, ale chytlavá věc s mocnými sbory „Talk Is Cheap“ ostatně také není špatná. Deska se stala zajímavou také díky baladě „Hard To Find The Words“, kterou Keifer věnoval své nedávno před tím zesnulé matce, jenž trpěla rakovinou. Pak jsou zde rozmáchlejší songy odhalující hluboké bluesové cítění – „Blood From The Stone“ nebo „Still Climbing“ a jedna píseň, za kterou by se nemusel stydět ani Jon Bon Jovi v období Mladých pušek - „The Road´s Still Long“. Skladba „Hot And Bothered“ se například objevila už v roce 1993 (tedy pět minut po dvanácté) na soundtracku k rockové komedii Wayneův svět II.

(80%)

 

 

Bohužel však budoucnost kapely poznamenalo nejen klima v hudebním průmyslu devadesátých let a s tím související problémy s vydavatelstvími, kdy jméno CINDERELLA bylo nuceno léta tlít, vlivem právnických čachrů, kdesi stranou a to bez naděje a možnosti cokoliv vydat, ale také později nemoc Keiferových hlasivek, kdy byl dotyčný zpěvák nucen podstoupit velké množství lékařských zákroků a jednu chvíli to vypadalo, že už nikdy nebude zpívat. CINDERELLA však na přelomu milénia začala koncertovat, ale šlo bohužel jen o reunionová turné. Nového materiálu se tak fanoušci nedočkali ani po dvou dekádách od poslední desky, tedy pokud nebudeme počítat Keiferovu sólovku vydanou v tichosti v roce 2014. Každopádně CINDERELLA dodnes platí za jednu z nejosobitějších kapel dávné scény a jejich alba ještě dnes neztrácí většinu ze svého někdejšího kouzla. Pokud máte rádi tradiční rockovou hudbu amerického střihu, s přesahy kamsi ke country a blues, pak rozhodně neváhejte.


10.12.2016Diskuse (15)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
15.12.2016 15:15

To Wuxia: Podle mě i sami Motley Crue v roce 1984 uvažovali o připumpování zdrojového kódu a možná by to i vyšlo, nebýt toho, že Vince Neil byl (ještě je?) prokletý...

 

Bluejamie65
13.12.2016 17:31

To Sam: ale na druhou stranu dotkl ses zajímavýho fenoménu. Když se dívám na třeba na tenhle klip, vždycky si říkám - proboha kdo si v ten okamžik, kdy film i klip běžel a promítal se u nás chápal, že vidí naprosto jedinečnou, neopakovatelnou a nenapodobitelnou věc, prostě někoho, kdo má svou vlastní katerorii, kam i ty největší dospělé legendy smějí jen nahlédnout a ptají se na dovolení??? S úrovní klipu a filmu to nekorespondovalo ani v nejmenším. https://www.youtube.com/watch?v=eijz1hSj9u0

 

Bluejamie65
13.12.2016 16:42

To Sam: to jsi to řádně zúžil, ne jen hair kapel, ale rockových kapel vůbec

 

Sam13.12.2016 07:19

Jedna z najlepších hair kapiel... Nič proti hair image, ale videoklip pre Nobodys fool je trochu moc.

 

wuxia
12.12.2016 11:08

Stray: Jasně, Mötley Crüe jsou ve svejch nejlepších chvilkách asi lepší než Posion, každopádně tvrdší, špinavější, ale nemůžu si pomoct, prostě jako lidi jsou mi Poison bližší. No a Cinderella, tam není o čem mluvit, to je asi ještě víc než Mötley a Poison.

 

Stray
12.12.2016 09:11

wuxia: Takhle jednoznačně to nemůžu říct. Jako lidi asi ano, Tom Keifer je dle mého normál seriózní muzikant a fajn chlápek, žádnej pózer, působí i inteligentně a hudbu dělal skvělou, ale v případě POISON mne v tom, abych je dostal nad MÖTLEY CRÜE brání prostě slabší tvorba, jinak samosebou že MÖTLEY CRÜE působili dost vypatlaně (i kdyby třeba šlo o nějakou jejich hru) a postupem let už je také zrovna neobdivuju. Natočili pár super alb, ale mentálně se s nima v dospělosti míjim. :-)

 

wuxia
12.12.2016 08:30

Jen na okraj: kluci z Posion a Tom Keifer mi byli vždycky mnohem sympatičtější než držky z Mötley Crüe, jakkoliv jejich muziku mám rád a Tommy Lee je pan bubeník.

 

carcass
11.12.2016 21:32

Cinderella byla fajn kapela, pak mi nějak zmizela z očí a teď díky tomuhle skvělému článku jsem si ji znovu našel - a jsem nadšen, je to jako bych objevil Ostrov Blažených, protože s dnešními zkušenostmi a s dnešním životním pohledem si tu jejich svěží muziku perfektně užívám. Díky!

 

spajk
11.12.2016 14:48

Kdybys chtěl ještě svoje názory porovnat s naším oblíbence Davidem Coverdalem, posílám odkaz na víc než 2 hodinový rozhovor v jeho aristokratickém sídle. Pak napiš, co říkal, moje angličtina pobere tak třetinu. https://www.youtube.com/user/WhitesnakeTV/videos?sort=da&view=0&flow=grid

 

Bluejamie65
11.12.2016 13:47

Do prd*l* on nemá jen stejnej monogram jako já. Jak je to možný, že když jsem vyrostl za totáče, mám vlastě skoro všechny názory o muzice v hlavě stejně?