Last Hardrock Outsider

TIGERTAILZ - Euforie a bláznivost mládí nade vše (profil)

Zřejmě jedna z úplně nejznámějších britských glam-metalových kapel historie si za svou kostrbatou kariéru prošla lecčím, a protože se zmíněný žánr na Ostrovech nikdy zrovna na sluníčku nevyhříval, nelze o TIGERTAILZ mluvit jinak než jako o bandě pro trendsettery, sledovače stylu a fajnšmekry. Faktem zůstává, že i když se do dnešních dní několikrát snažili ze sebe shodit ono prapodivné stigma výrazných příslušníků jedné nechvalně proslulé hudební vlny, nikdy se jim to úplně nepovedlo. A přitom vůbec nešlo o bezvýznamný a marný sleazy-rockový projekt, natož pak band, který by snad charakterizovala krátká životnost či dokonce tragičnost jakýchsi hudebních loutek. Vždyť od svého založení v roce 1983 fungovali (s jednou sedmiletou pauzou mezi roky 1998-2004) prakticky až do současnosti. Pravda je, že díky svému pozdějšímu přesvědčení, dělat si hudbu už jen po svém, po většinu tohoto času šlo spíše o působení na té obskurnější klubové bázi. My se však zaměříme na období komerční a pro kariéru natolik zábavné a nic neřešící kapely jako TIGERTAILZ tudíž i zásadní. Skupina by totiž mohla být dávána leckým jako exemplární příklad povrchnosti a prostopášné vyzývavosti celého stylu.


 

TIGERTAILZ z waleského Cardiffu však měli pomalý rozjezd, který byl poznamenán hledáním optimální sestavy a úsilím o podpis nahrávací smlouvy s nějakou význačnější značkou (později podepsali s Music for Nations), což samo sebou vyžadovalo několik let práce. Když byla kapela založena baskytaristou Pepsim Tatem a bubeníkem Ianem Welchem, patřila dost možná mezi největší outsidery v UK, které posléze předcházela pověst vyjukaných nezkušených balíků. Zásadním zlomem bylo přijetí kytaristy Jaye Peppera. Do sestavy v roce 1984 sice ještě přišli další dva hudebníci, kytarista Phil Harling a zpěvák Jim Dovey, avšak ti dlouho nevydrželi. Nicméně na demosnímcích z daného roku jsou oba k slyšení. Když Welche za bicími vystřídal Ace Finchum a k mikrofonu se postavil Steevi Jaimz, byla klasická sestava z později nahrané první desky kompletní. Debutová nahrávka vyšla až v roce 1987 a o její distribuci za oceánem se postarala společnost Combat. Album „Young And Crazy“ platí za klasický vzorek dobového glam-metalu, který se v dnešní době jeví jako plný ordinérních klišé. Vlastně to není žádné překvapení. Když zde řeknu, že se nahrávka stala docela archaickou a bez potřebné imunity vůči stárnutí, vystihnu její podstatu asi nejlépe. Vše bylo tenkrát vsazeno na jednu kartu, a sice naskočit na dobovou módní vlnu a vytěžit z ní pro sebe alespoň trochu té slávy. Částečně se to snad i povedlo, ale muselo se bojovat dál.


 

Neříkám, že byli Walesané přehlíženi, ale výsledný efekt se ne zcela dostavil, tedy určitě ne ve srovnání s megahvězdami tehdejší doby jako POISON, neboť rozum napovídá, že jinak se dokázali prosadit kapely ve slunečné Kalifornii a jinak někdo, kdo zůstává tak daleko od dobového zdroje, někde na statku ve waleské pahorkatině. Desku uvedl singl „Livin´ Without You“ a nacházely se na ní takové vypalovačky jako „Hollywood Killer“„City Kidz“ nebo „Shameless“, prostřednictvím kterých si střapatá kapela plnila své párty sny. Na následném turné se však dostavili první personální problémy, které vyeskalovaly ve vyhození zpěváka Steeviho Jaimze, jenž se začal postupem let považovat za vůdčí personu TIGERTAILZ, což krátce před tím potvrzoval fakt, že zmíněný albový debut tento peroxidový blonďák s nepříjemně uječenou barvou hlasu rovněž produkoval.



Firma Music For Nations však za kapelou velmi stála a tlačila hudebníky do hledání náhrady a dalších aktivit. Na uvolněné místo frontmana se tak v roce 1989 postavil Kim Hooker, jehož showmanský projev posunul kapelu o řádný kus vzhůru. S ním se šlo opět do studia, kde na producentské židli dlel Chris Tsagarides, který někdy v té době rovněž nahrál fantastický heavymetalový milník „Painkiller“ s legendami JUDAS PRIEST a vrátil je tak na vrchol metalové scény. Nicméně vraťme se k TIGERTAILZ, kteří v roce 1990 vypouštějí na trh druhé řadové album nazvané „Bezerk“, které je záhy vydatně podporováno jejich firmou a probojovává se až na čtyřicáté místo prodejnosti v britské albové Charts. Vzhledem k tomu, že deska byla podporována bohatou emisí rozparáděných videoklipů, slavila se svými bezstarostnými hymnami úspěch. Songy mají podobu rozjařených chorálů ořezaných na kost, jsou chytlavé, přímočaré a velmi zapamatovatelné. Není tedy divu, že hodně lidí považuje právě hudbu této kapely za typický příklad všech nešvarů sleazy rocku. Osobně si však myslím, že je „Bezerk“ velmi slušnou deskou, která je plná hitů a působí zvláštně oblažujícím a líbivým dojmem. Rozhodně jde o optimistickou záležitost, kterou charakterizují taková monstra jako „Noise Level Critical“„Love Bomb Baby“ nebo balada „Heaven“, tedy songy, které když někdy uslyšíte, už na ně nikdy nezapomenete. 😊 Výběr z B stran singlů vychází na konci roku 1991 a dostává jméno „Banzai!“. Tím sled vrcholných aktivit končí, ne však historie TIGERTAILZ!


 

V roce 1992 je už všechno jinak, neboť členové kapely, která donedávna platila za ukázkový příklad hair-metalové stylizace, touží rázem tak trochu pozměnit styl a vzhlíží k větší tvrdosti a kytarovým riffům. Do toho přichází obměna hudebního klima a brzy i vyhazov od Music For Nations, jehož agenty už tak trochu přestalo zajímat, že druhdy nadějná glam-metalová kapela náhle pošilhává po thrashových postupech SLAYER, koketuje s crossoverem a zcela ignoruje svou rock´n ´rollovou minulost plnou chytlavých hymen a power balad. Devadesátá léta jsou tak ve znamení převlékání kabátku a změn v sestavě, protože v souvislosti s tímto přitvrzením odchází na pár let kytarista Jay Pepper a duo Kim Hooker/ Pepsi Tate kormidluje soubor dokonce do vod industrialního thrashe, což záhy vyústí v totálně zapomenuté a mediálně opomíjené album „Wazbones“ z roku 1995 a pozdější (dva roky na to uskutečněný) rozpad. Když se v roce 2004 TIGERTAILZ vrací, přebírá už trvale otěže kapely kytarista Jay Pepper, což na druhou stranu vede po pár letech k odchodu Kima Hookera, ale také v jistý návrat k melodičtějšímu pojetí (jedno z následujících alb se dokonce jmenuje „Bezerk 2.0“). Nicméně TIGERTAILZ to i přes jejich stabilní fungování nijak nezviditelní. A tak chlapci od tygří oháňky navždy zůstanou artefaktem přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy v rámci dobové horečky sleazy rocku měli, snad i vinou vydavatelství (a samozřejmě  propagace prostřednictvím videoklipů), tu pravou nespoutanost a sílu dostat svou hudbu blíže k lidem.

 

Doporučená ultra-cool a ultra-bláznivá druhá deska: Bezerk (1990)   80%



02.12.2018Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
02.12.2018 10:04

Mě baví druhé album "Bezerk" (z něho jsou ty klipy), debut "Young and Crazy" fakt moc ne. Dvojka je esenciální! :-) Má zvláštní atmosféru, je taková riot a zároveň infantilní a taky temná. Noise Level Critical je démonickej klip a Kim Hooker prostě bůh, takhle kdyby vypadal a zpíval každej metalovej frontman, to by byla paráda, dost možná ho měl hlasově najetýho i Vilda Čok.:-))

Jsem rád, že tu teď píše víc kluků články, protože se mohu zaměřit jenom na to, co mě skutečně baví! :-))) Když si vzpomenu na časy, kdy jsem byl schopen psát recenzi na VALLENFYRE, CANNIBAL CORPSE a tak podobně, tak kroutím hlavou, opravdu jsem to dával? :-)

 

DarthArt
02.12.2018 09:40

Musím se přiznat, že jsem se vždycky koukal na klip "Love Bomb Baby", smál se a pouštěl ho kamarádům jako raritu. Ale jsem za tenhle článek rád, protože Tigertailz jsou pro mě v jistém divném smyslu (kvůli těm obřím účesům) až kultovní! Zkusím zmiňované desky poslechnout.