Last Hardrock Outsider

TOM KEIFER - Rise

Někdejší lídr kapely CINDERELLA dlouhá léta neměl pomyšlení na návrat do hudebního dění, neboť smýkán (nejen) velkými problémy s hlasivkami, ale i dalšími ranami osudu stárnoucího muzikanta, zkrátka nenalézal potřebný energetický pramen. Před pěti lety se mu podařilo dostat z nejhoršího, tedy aspoň do té míry, že si nahrál svůj sólový debut a vyrazil na turné, dokonce skoro po třiceti letech i do Evropy. Debutová sólová deska „The Way Life Goes“ na jednu stranu překvapila zajímavým skladatelským vkladem a svým dřevním  naturelem, avšak rovněž potvrdila to, o čem se do té doby vedla jen šeptanda. A sice, že už to s Keiferem pěvecky asi nikdy nebude úplně ono. Materiál jevil známky sympatického vzorku americké rock´n´rollové hudby, kde nebyla nouze o folkové, blues, country a boogie prvky. Novinka „Rise“ dává od prvního momentu najevo, že by se Tom Keifer rád po letech do své tvorby opřel trochu více zostra, skladby působí hřmotněji, značně  poznamenány zvuky kvílících slide kytar (zejména songy typu „Untitled“ jakoby inklinovaly k tomu, co Toma charakterizovalo od nepaměti) a i jeho hlas zde touží po více frenetických momentech, bohužel však musím druhým dechem dodat, že pouze touží, protože výsledek působí vlastně docela rozpačitě. Je zkrátka znát, s čím jeho hlas v době nečinnosti zápolil. Jeho poničenost však není jediným neduhem nového materiálu.



Co mě při poslechu nového materiálu napadlo hned s prvními zpívanými motivy, byla současná zdevastovanost Tomova dříve ryčného chrapláku, který je na novince v mnoha okamžicích vyloženě přes sílu tlačen do poloh, na které zpěvák po prodělaných komplikacích už nikdy nemůže mít. Je to škoda, protože energickým skladbám právě současná forma Keiferova hlasu nepomáhá. Ona vlastně ani zvuková a produkční stránka díla není valná, nahrávka působí lacině, narychlo spíchnutě a hlavně zvukově přeřvaně - rozparáděné kytary tu a tam přecházejí až do hlukového praskání, navíc se nepovedlo dát dohromady zas až tak silnou sbírku skladeb. Když pominu několik vcelku příjemných ale nikterak překvapivých balad, povzneseme se nad výše zmíněnou kovbojskou dusárnu „Untitled“ a nebudeme přeceňovat např. obstojný refrénový chorál „Life Was Here, z jedenácti položek narazíme na pouze jedinou bez spekulací bombovní vypalovačku - „All Amped Up“. Ta připomene dravé časy počátků Tomovi někdejší Filadelfské kapely a je ji možné rovněž chápat jako song inspirovaný u Australských nezmarů AC/DC. Pak zde jsou další blues rockem prosáklé fláky jako „Touching the Divine“, „The Death Of Me“ nebo „Hype“, jejichž vyznění však poznamenávají všechny nedostatky, které zmiňuji výše v textu a pojetí tak v jejich případě přebíjí obsah. Keiferův hlas dnes zkrátka nemá na drásavé písně s inklinací k hair-metalu dostatek zdraví.



Jak už jsem zmínil, jsou zde i balady jako „Waiting On The Demons“, „Rise“, „Taste For The Pain“ nebo osobní „You Believe In Me“, ale ty nemohou výsledný dojem z alba zvrátit, jakkoliv mě vlastně nevadí. Co zde vadí nejvíce, je asi ta přemíra snahy a tlačení se do poloh, na které dnes již tento muzikant hlasově nemá. Škoda, vždyť komornějším country materiálem by si tento blues-rocker a srdcař prakticky neublížil.


20.09.2019Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

spajk
20.09.2019 12:54

Ani nevím, zda mám chuť k tomu něco psát. V aktivní době šlo o mojí nejoblíbenější kapelu. Long Cold Winter a Heartbreak Station jsou desky, na které nedám dopustit. Keiferův odcházející hlas mi zas tolik nevadí, ale štvou mě ty průměrné songy. Začátek alba je přitom nadějný. Uvodni song jasně pomrkává na Bad Seamstress Blues/Fallin Apart At The Seems a klipová Death Of Me s přivřeným okem a následující balada slibují povedené album. Se čtvrtou Hype se to láme a kapela zapíná autopilota s kterým doletí až na konec alba. Bohužel. Když pominu vždy osvěžující vstupy slide kytary a povedená sóla, celé to táhne k zemi absence výrazných nápadů. K čemu tyhle aranžérské dobroty, když songy pohánějí stokrát slyšené riffy? To nechápu.
Stárnoucí umělci často mívají manýru točit zbytečně tvrdé songy, snad aby sami sobě dokázali, že ještě nepatří do starého železa a pořád za to umí vzít. Ani Tom se nevyhnul a skladby jako Death Of Me, Hype nebo Untitled jsou v tomto zpracování jako pěst na oko. Jak správně Stray vypozoroval, nepřispívá tomu ani nechutně ořezaný zvuk s minimální dynamikou. Když kapela zvolní, hned se dýchá mnohem lépe. Z pomalých skladeb se mi nejvíc líbí titulní Rise s výstavní slide kytarou a výraznými sborovymi zpěvy.
Příště by to chtělo navštívit Nashville, nasát atmosféru a natočit tradicionalistickou desku se všemi pro a proti. Něco ve stylu The Road Still Long, Electric Love nebo Coming Home. To by mi k hlasu Cinderelly sedělo nejvíc.
Za tuhle sbírku nechávam palec v neutrální pozici a ani nezvažuji koupi originálního nosiče. Velké zklamání.
50%

 

Jirka Čáp
20.09.2019 12:27

Ten zvuk je fakt děs, musím říct, že mě po poslechu bolela hlava. A v té bolavé hlavě mě zůstal jediný song All Amped Up.