Last Hardrock Outsider

DOKKEN - Prolomte řetězy, rozpoutejte noc (profil)

Snad žádná jiná ze slavných glam-metalových kapel osmdesátých let si neprožila v letech úspěchu tolik vnitřního neklidu jako právě DOKKEN. Zprvu však vcelku rozdílné povahové rysy šéfa Dona Dokkena a skladatelsky aktivního kytaristy George Lynche působily pouze jako palivo a kapele pomáhaly vystoupat mezi přední americké formace Hard´n´Heavy scény, ale jak je dobře známo, později vše dvakrát končilo rozchodem, přičemž ten druhý byl definitivní tečkou za účinkováním skvělého kytaristy Lynche v DOKKEN. Když to vezmeme popořadě a celou historii si letmo zopakujeme, bylo by třeba říct, že Don Dokken to zkoušel v Kalifornii s několika projekty už v druhé polovině sedmdesátých let, s kapelami, jejichž názvy jsou dnes už dávno nepodstatné. Na sklonku roku 1978 zakládá DOKKEN a sestava nového bandu se v průběhu první sezóny hodně proměňuje (součástí byl jednu chvíli i Bobby Blotzer, bubeník z řad později úspěšných RATT), až vše nakonec získává první stabilní tvar. Don Dokken jako strážce značky nejprve počítá s tím, že bude mít výsadní režisérské postavení, dokonce chvíli uvažuje o vystupování pod jeho celým jménem DON DOKKEN, nicméně s příchodem stabilních spoluhráčů - baskytaristy Juana Crouciera (později rovněž RATT), bicmena Micka Browna a zejména s příchodem kytaristy George Lynche ustupuje od svých plánů, a tak je u DOKKEN v osmdesátých letech skladatelská stránka záležitostí všech členů, zejména pak po kytarovém perfekcionismu bažícího a nápady chrlícího Lynche. Problémy, které o deset let později vyústí v první rozchod na šest let, jenž byl pouze následkem dlouholetých osobnostních třenic, kdy byl Don Dokken mluvčím multi-platinově úspěšného bandu (prodali před deset miliónů alb), tváří i vlastníkem jména kapely, aniž by se na výsady zas až tolik nadřel, zatímco Lynch dodával nápady, energii a celkové metalové kouzlo.



V roce 1979 DOKKEN odjíždějí do Německa, kde ve studiích Dietera Dierkse (producenta SCORPIONS a později i ACCEPT) nahrávají s Michaelem Wagenerem své první skladby, výsledkem čehož je EP „Back In The Streets“. Kapela udržuje s vlivnými Němci kontakt a často se i ve svých počátcích do Evropy vrací, Peter Baltes např. nahrává baskytaru do několika skladeb z pozdější debutové desky. Jde o dobu, kdy se metalová hudba teprve etablovává ve svých raných formách na Americký kontinent. DOKKEN brzy získávají kontrakt s vydavatelstvím Carrere právě na později vzniklé debutové album, které se nahrává v roce 1981 rovněž za asistence Wagenera. Malá firma však zajišťuje vydání a distribuci v onom roce pouze pro Evropu, a tak se „Breaking The Chains“ dostává na domácí, tedy v případě DOKKEN americký, trh až v roce 1983, kdy je podepsána smlouva s mamutím koncernem Elektra. Vše se pomalu dostává do otáček a samotný Don Dokken je mezi tím v roce 1982 využíván kapelou SCORPIONS, aby nazpíval demo pásky k songům pro jejich připravované album „Blackout“, jelikož se tou dobou Klaus Meine potýká s velkými problémy s hlasivkami. Nakonec je Němci využit pouze pro doprovodné zpěvy, protože Meineho stav se během několika měsíců natolik zlepšil, že nebylo nutné provádět matoucí personální záskok. Debutové album DOKKEN - „Breaking The Chains“ je prvním krůčkem nadějné kapely, jenž se pohybuje pouze v oblasti přímočarého a hodně melodického hardrocku s inspiračními vzory u velkých evropských kapel rozjíždějící se metalové scény, zejména pak SCORPIONS, ACCEPT a samozřejmě také JUDAS PRIEST. Stále aktivnější a často koncertující DOKKEN však vlastní odlehčenější zvuk a songy jako „Felony“ nebo „Paris“ nepostrádají zpěvnost a přehlednost, nicméně už tou dobou je zřejmé, že kytarová hra George Lynche se stane ozdobou jejich zvuku. Oproti následujícím albům je debut teprve rozjezdem a jakousi předehrou před opravdu velkými věcmi.


Definitivní průlom značí až druhé album „Tooth And Nail“, kde se výrazně posiluje zvuková stránka a kapela získává pevný ksicht. Tom Werman a Roy Thomas Baker dlí nad nadějnou kapelou, jenž přiváží z Evropy heavy metal, přesněji řečeno jeho poněkud sladší obdobu. Ve slunné Kalifornii to začíná vřít. Pověstná hymničnost a tak trochu plaše a slušňácky působící Donův vokál upoutává nejen fanynky ve Státech, ale brzy si podmaňuje i další nezanedbatelný hudební trh, ten japonský. To už je pár měsíců v kapele u baskytary místo Crouciera Jeff Pilson a nejslavnější sestava je tedy kompletní. Skladatelsky později rovněž vcelku aktivní Pilson se výborně s ostatními sžívá a je opravdovou posilou. Lynchova kytara je oproti debutu pestřejší a divočejší, což na „Tooth And Nail“ potvrzují vypalovačky jako „Into The Fire“, „Just Got Lucky“ nebo titulní věc, dělané v kontextu dobové glam-metalové módy a rozjíždějící se scény v Kalifornii. DOKKEN patří k prvním a nejstarším formacím této vlny. Druhé album se, co do úspěšnosti prodejů a pouze v Americe, vyšplhává nad hranici jednoho miliónu prodaných nosičů, druhý milión je rozebrán v ostatních zemích.



Třetí a definitivně nejlepší nahrávkou kapely je „Under The Lock And Key“, naprosto zásadní album pro všechny melodiky a příznivce hair-metalové scény osmdesátých let. Zvukově do detailu vypulírované, plné fantastických hymen, kde není možné vybrat větší hit („Unchain the Night“, „Lightning Strikes Again“, „The Hunter“, „It´s Not Love“ nebo „In My Dreams“ coby singly jsou pouze polovinou té okázalé přehlídky), ale i skvělých muzikantských výkonů, zejména kytara George Lynche nepostrádá potřebnou jiskrnost a hvězdný esprit. Do dnešních dnů jde jednoznačně o vrcholný počin kapely, po skladatelské stránce i co se týče prodejů. DOKKEN v atmosféře sílících osobnostních konfrontací podávají svůj životní výkon a jsou odměněni další dvojnásobnou platinou. Často se tehdy koncertuje, zejména v předprogramech těch největších akvizic metalové scény, takže jsou DOKKEN k vidění na těch největších pódiích ve společnosti DIO, AEROSMITH, JUDAS PRIEST a SCORPIONS.


Pozice jsou za dva roky potvrzeny další výbornou nahrávkou, byť už zájem o kalifornskou glam-metalovou scénu přinejmenším kulminuje a později již nikdy nebude větší. Kapela DOKKEN, stejně jako desítky jí podobných, začíná častokrát čelit v tisku úsměvným poznámkám o neměnnosti vlastního hudebního projevu a jakési stagnaci, přinášející obvyklá klišé, ve snaze udržet úspěšnost osvědčených hodnot machisticky orientovaného rocku a metalu. Nikoho ze škarohlídů rázem moc nebere špičková muzikantská stránka, nicméně na prodejích se tohle náhlé prozření určitých čerstvě se objevujících (naplno excelujících až zkraje let devadesátých) chytráků z pisatelské obce zatím vůbec neprojevuje. Čtvrté album „Back For The Attack“ je třetím a posledním platinovým zápisem a předznamenává jej zkraje roku 1987 singl „Dream Warriors“, jenž se stává ústředním songem k filmu „A Nightmare On Elm Street 3“, nicméně deska je znovu nabušená výbornými songy. Obecenstvo ve Státech a Japonsku znovu jásá, byť kritika si DOKKEN čím dát tím více bere do huby a stojí jednoznačně na straně opozice, reprezentované progresivněji laděnými formacemi rekrutujícími se z americké thrashové a nově se formující tvrdě metalové scény. DOKKEN jsou pro všechny rázem popík pro holky, nicméně přesto tvrdím - pokud tomu tak je, pak jde o špičkový popík. Osobně vnímám jako nejlepší songy čtvrté desky dvojici „Kiss Of Death“ a „Stop Fightning Love“, ale i dvě věci, které sama kapela vybrala za singly - „Prisoner“ a „Burning Like A Flame“, ostatně celé album je znovu famózní. Vlastně jde o druhou nejlepší desku kariéry DOKKEN.



Během japonského koncertního tažení se pořizuje první živák „Beast From The East“, který je labutí písní nejúspěšnějšího období kapely a přináší jakýsi rekapitulační mix z největších hitů prvních čtyř alb obohacený o jednu novou píseň. DOKKEN již nikdy nenavážou na tohle své období, stejně tak jim právě tou dobou končí kontrakt s firmou Elektra. V roce 1989 dochází k prvnímu šestiletému rozchodu, kdy po roztržce bouchnou dveřmi Lynch s Brownem a zakládají svůj nový band LYNCH MOB, který se na počátku devadesátých let vykáže dvěma vynikajícími deskami, hranými více v bluesrockovém a zepelínovském groovy stylu, jenž je znamenitě propojen s prvky melodického hard rocku americké provenience, stavícími hodně právě na kytaře Lynche. Naproti tomu Don Dokken zakládá vlastní sólový band, jehož hvězdnou sestavu tvoří kytarista od EUROPE John Norum, Baskytarista ACCEPT Peter Baltes a bubeník od KING DIAMOND Mikkey Dee, který později (o dva roky později) zakotví u MOTÖRHEAD. Donovo sólové album „Up From the Ashes“ z roku 1990 je rovněž povedené, je však méně odvážné, protože více ctí styl kapely DOKKEN a vlastní jak jinak než melodický hardrockový materiál s perfektním zvukem a produkcí. Možná zde není tolik vypalovaček jako u nejúspěšnějších alb DOKKEN, ale pořád se jedná o prvotřídní ukázku dobového Hard ´N ´Heavy, kterému tehdy chyběl do definitivního pádu z rockového mainstreamu jediný rok.


Návrat v nejsilnější sestavě v roce 1995 reprezentuje comebacková deska „Dysfunctional“, kde je dle očekávání zvuk přizpůsoben probíhající módě a prakticky zbaven oné hymničnosti a zvukové načančanosti. Rovněž Don zpívá v nižších hlasových rejstřících, sound je klasicky hardrockový a mnohem zemitější. Dobyvatele dívčích srdcí by jen těžko na první poslech a bez nápovědy někdo poznal. V drážkách nosiče se však skrývá opravdová kvalita, která se ukazuje až po nějaké chvíli a pouze těm, kdo na hudbu této kapely jsou ochotni hledět s otevřenou hlavou. Přirozeně znějící hardrocková deska není vůbec špatná, akorát člověk nesmí srovnávat s alby z osmdesátých let a lpět na tom, že chce od DOKKEN stále to samé. Dle mého to kapele slušelo i zde, byť songy jako „Hole In My Head“, „The Maze“, „Shadow Of Life“ nebo balada „Nothing Left To Say“ nemůžou v žádném případě konkurovat někdejším hitovkám, jenže zde jde opravdu o něco jiného. Nevím jak je to možné, ale album zas až tolik nepropadá, naopak je díky jistým úspěchům posílen u členů kapely pocit nutnosti dalších stylových posunů a obměn. Někdy v té době přebírá na dvě sezóny otěže nad kapelou George Lynch, což je později stvrzeno poněkud více alternativní a temnou deskou „Shadowlife“, jenž nezastírá zvuk post-grunge od zabijáka všech amerických melodiků Kellyho Graye a prazvláštní chutě po progresu stále bažícího kytaristy. Album skalní fanoušky vyloženě dezorientuje a namíchne, jde bezesporu o největší prodejní provar a DOKKEN se rázem nacházejí v troskách. Opětovně rozhádaní prožívají období deziluze, které vyvrcholí vyhazovem Lynche a návratem k starému dobrému hardrocku, kdy je namísto kytaristy na chvíli angažován John Norum, aby se pozdější řadovka, vydaná v roce 1999 a nesoucí název „Erase The Slate“, nahrávala už s někdejším kytaristou od WINGER Rebem Beachem (dnes WHITESNAKE). Poměrně solidní nahrávka se snaží navázat na styl z osmdesátých let, ovšem zůstává někde na půli cesty, protože působí jako nic neřešící sázka na jistotu, která sice vysílá k fanouškům informaci – jsme zpět se svým stylem, melodickým metalem – ale její skladby mají do klasik poněkud daleko. Ne že by šlo o špatné album, to vůbec ne, ale je poznat, jak moc DOKKEN prahli po návratu ke svým letitým fanouškům, vlastně je to všechno úplně logické. Zpětně se jedná o začátek nové etapy, kdy DOKKEN pojedou už jen na jistotu.



V novém tisíciletí se sestava DOKKEN několikrát proměňuje, zejména post kytaristy je vcelku nestabilní – několik let je členem John Norum (deska „Long Way Home“), posléze Jon Levin, kterého kytara je ke slyšení na dalších třech řadovkách (počínaje „Hell To Pay“), z nichž ta prostřední „Lightning Strikes Again“ z roku 2008 je zřejmě nejzdařilejší. A protože do dnešních dní zůstávají v DOKKEN z nejsilnější sestavy už jen Don a pak ještě bicman Wild Mick Brown, je zřejmé, že to zabalil i baskytarista Jeff Pilson, který stále platí za uznávaného muzikantského světoběžníka a jehož služeb v posledních dvaceti letech využívalo nemálo velkých jmen, počínaje DIO, konče třeba u FOREIGNER. Pilsonovou náhradou se nejprve v roce 2001 stal na deset let Barry Sparks, později na chvíli Sean McNabb a dnes je jí Mark Boals. Přes neustálé udržování původního ducha kapely se DOKKEN svými pozdními alby nikdy nepodařilo úplně navázat na své zlaté časy. Jejich fanouškovská základna stárne s nimi a tak navždy zůstanou kapelou, která dost jistým způsobem příslušela k oné metalověji pojaté, původní vlně amerického glam-metalu z osmdesátek. Poslední album nese název „Broken Bones“ a určitě nepatří k tomu lepšímu z diskografie.


Doporučená alba:


Tooth And Nail   (1984)     80%

Under The Lock And Key   (1985)    90%

Back For The Attack    (1987)     90%

Dysfunctional   (1995)    80%



13.01.2016Diskuse (38)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
19.09.2016 21:53

Vám se taky člověk nezavděčí. Asi se budu muset smířit s tím, že mé rafinované metody docení až příští generace. :-) Spajk: Ono asi záleží na tom, jak moc kvalitní je ta krabička, z které tu nálepku odstraňuješ. Všechny krabičky, které se dnes vyrábějí, taky nejsou stejné. Já si to album každopádně dám raději do horší krabičky, než bych se s tím deset minut pižlal s nožem a alpou. Při mé manuální zručnosti by to taky mohlo skončit přeťatou krční tepnou. :-)

 

Bluejamie65
19.09.2016 21:20

Ekonomický ale neekologický

 

spajk
19.09.2016 21:18

Vem si krabičku z 90. let a dnešní. Nebe a dudy. Dnešní krabičky jsou ošizený, tenčí,moc ohebnýa lehčí, kdežto tehdejší jsou daleko bytelnější.

 

Valič
19.09.2016 21:13

Bluejamie65, Imothep, Spajk: Tak, že jste to vy, poradím vám zcela nezištně ještě jednu nesrovnatelně efektivnější metodu, která je ve své jednoduchosti naprosto geniální - vyhodit krabičku a koupit novou. :-)

 

Bluejamie65
19.09.2016 18:45

Když něco zbude po Valičově metodě, Natřít prst francovkou a zbytky folie a lepidla na krabičce tlakem palce "odžužlat", tfffffuuuuuj:-)

 

Imothep
19.09.2016 13:24

Ano, ty folie taky "miluju". Z posledniho vyletu jsem si navic dovezl cca 25 CD, takze to bylo peklo!! :oD

 

Bluejamie65
18.09.2016 09:25

To už jsem zkoušel, je velká pravda, že to je lepší než sundávat ze zavřené krabičky, ale ta fólie je stejně příliš měkká a stejně se většinou příčně roztrhne

 

spajk
16.09.2016 09:02

Super. Příště zkusím.

 

Valič
16.09.2016 08:32

Spajk: Jde to i za tři vteřiny a bez nože: https://www.youtube.com/watch?v=kf20OyUv5Jo

 

spajk
15.09.2016 22:05

Dnes dorazila Under lock and key. Originál Elektra z 1985, printed in USA, nahoře přelepené samolepkou, tak jak to amíci dělávají. "Miluju" sundavání těhle samolepek, dnes mi to zabralo jen 3 minuty i s nožem. Čím jsem starší, preferuju původní vydání a ne pochybné remastery. Oprášuju diskmena (doslova) a jdu na to....Když o tom tak přemýšlým, Crazydiamond mě přiměl po delší době kupovat originální nosiče. Nejde, jen si o tom číst, to se musí slyšet. A poslouchat desky označené diamantem ze stažené kopie je trochu blbý. Že?