Last Hardrock Outsider

POISON - Panenky z údolí ztracených duší (profil)

Málokterá kapela se stala pro celé glam-metalové hnutí ve Spojených státech tak signifikantní jako POISON. Oni byli pravým synonymem éry prostopášnosti. Když v roce 1986 vpluli do velkého hudebního světa z nočních klubů v L.A., se svými divoce vyčesanými účesy a roztodivnými ohozy se stali okamžitě magnetem na úspěch. Málokdo však ví, že kapela musela dlouhá léta  předtím bojovat o své místo na slunci a urazit dost trnitou cestu, která je zocelila. Závěr osmdesátých let jim už zcela patřil a v USA fungovalo tehdy jen velmi málo kapel, které dosáhly ještě o něco větší komerční odezvy. POISON však nebyli jen tak nějakou nafrněnou a vesměs obyčejnou módní kapelkou, která se dostala ve správný čas na správné místo, dle mého byli výjimeční už jenom v tom, že po jejich průlomu v roce 1986 následovala doslova lavina nových vizuálně šlechtěných kapel, které si brali inspiraci zejména od nich, nikoliv od jejich vzorů VAN HALEN, MÖTLEY CRÜE a KISSJasně, doba přála divokým večírkům, pitkám a dalším světským radovánkám, ale pokud by POISON platili jen za zvýhodňovaná princátka, nikdy by se nedokázali udržet těch sedm let v centru zájmu rockových fanoušků a prodat za tu dobu na třicet miliónů nosičů. Ta kapela měla opravdu své kouzlo a hlavně dobré skladby, nemluvě o charismatickém a velmi schopném frontmanovi, kterým idol mnoha dívek a žen Bret Michaels bezesporu vždy byl. Z Mechanicsburgu v Pennsylvanii, kde se započala na sklonku sedmdesátých let jeho hudební dráha, se po několika letech zkoušení ještě s několika spoluhráči přesunul do Kalifornie. Velký fanoušek Davida Lee Rotha to měl od začátku v hlavě dobře srovnané, a tak bylo otázkou času, kdy se úspěch dostaví. Není tajemstvím, že Bret Michaels byl od útlého dětství cukrovkář, měl však pevnou vůli a tvrdě si za svým cílem šel, nejenže svůj handicap velmi dlouhou dobu po svém proslavení tajil, ale pracoval na sobě a snažil se vždy ve všech směrech zdokonalovat, ať už šlo o stránku hudební, tak samozřejmě skvělou fyzickou připravenost, která šla ruku v ruce s úspěchem podobných bezstarostných kapel upřednostňujících velkou show před látkami poněkud duchovnějšího charakteru. Někteří jeho spoluhráči zřejmě podobně disciplinovaní nebyli, ale to už je jiná kapitola našeho příběhu, kterou není nutné do hloubky rozebírat.

 

 

Zpět tedy na začátek. Když se v Pennsylvanii v roce 1983 zformovala prapodivná kapela PARIS, nikdo ani zdaleka netušil, kam se věci nakonec vyvinou. Bubeník Rikki Rockett, baskytarista Bobby Dall a kytarista Matt Smith se stali Michaelsovými kumpány a spolu s ním se odhodlali k důležitému kroku, přesunu do Los Angeles, kde zprvu vegetovali, usazeni prakticky bez prostředků uvnitř nehostinné betonové džungle, a živili se příležitostnou prací a nahodilými kšefty. Ostatně přesně tak, jak tomu bylo u mnohých jiných, později rovněž věhlasných souborů (jeden příklad za všechny zní GUNS N´ROSES). Záhy přišlo přejmenování na zajímavější POISON, stejně jako brzký odchod kytaristy Matta Smitha, jenž soubor opustil díky nastávajícím otcovským povinnostem. Z konkursu na uvolněné místo kytaristy, kterého se mimochodem v roce 1984 účastnil i Slash (kapela mu však nesedla neboť byla málo bluesová), vyšel jako vítěz jistý týpek říkající si C.C. DeVille. Ten později proslul svým peroxidově bílým natupírovaným hárem, pódiovým showmanstvím a neukázněnou povahou, stejně tak svou šviháckou kytarovou hrou, ke které údajně potřeboval pouhé dvě struny, neboť přednější byla pódiová choreografie a při té se jaksi nevyplácí usilovat o nějaké herní složitosti. Vždyť ranné songy POISON měli podobu dvou až tří akordových odrhovaček s nesmírným hitovým potenciálem a aurou bezstarostnosti. Metal v jejich podání měl podobu ujetého bubblegumu, byl sice povrchní, ale na druhou stranu děsně odvazový a také zábavný, jakoby dokonale stvořený na všechny ty dobové párty.

 

Kapela vydatně koncertovala po Městě andělů, zejména v Západním Hollywoodu v klubu The Troubador, a získávala stále větší počet fanoušků. Na sklonku roku 1985 jim manažer vyjednal nezávislou vydavatelskou smlouvu s malým labelem Enigma Records. Šlo se tedy do studia, kde záhy vznikla debutová deska „Look What The Cat Dragged In“ vydaná v létě roku 1986, která všem zainteresovaným změnila život. První album POISON se nejenže stalo nejprodávanějším nosičem zmíněné značky, ale udělalo z kapely celosvětovou atrakci, jejíž klipy se ve své době daly shlédnout v denní rotaci na hudebních televizních kanálech. Alba se do dnešních dnů celosvětově prodalo okolo pěti miliónů kusů a zahájilo tak slavné tažení roztodivných kluků, co se snaží malovat a česat jako holky, a navíc u toho nepůsobí blbě a nepřirozeně. Když tak sleduji obrazové materiály z dané doby, mám za to, že tahle kapela měla opravdový šmrnc a působila se všemi těmi cinkrlátky vlastně hrozně přirozeně. Není divu, že to byli právě POISON, kdo spustil největší vlnu nohsledů, tzv. třetí vlnu kalifornského glam-metalu, do které patřily všechny ty kapely, které se už plně stylizovaly do svých předloh a chyběla jim právě ona nadstavba a moment překvapení. Zde je tedy rozbor prvních čtyř nejdůležitějších alb od této hodně často pomlouvané a diskreditované bandy, kterou s nástupem grunge začalo mnoho diletantských „chytráků“ považovat za nejvhodnějšího boxovacího panáka. Nicméně POISON v druhé polovině osmdesátých let ovládli americký byznys s komerční odnoží heavy metalu a sice takovým způsobem, že je dokázali trumfnout snad už jen BON JOVI.

 

 

 

Look What The Cat Dragged In   (1986)

 

Ve své době šlo o ohromný úspěch a deska vylítla okamžitě mezi nejprodávanější americká alba sezóny. POISON dotáhli zmalovanou a pestrobarevnou image svých o několik let starších předchůdců ad absurdum a navíc platili za kapelu, jejíž koncerty měly švih a dala se na nich zažít opravdová zábava. Album plné jednoduchých tříakordových hitůvek samozřejmě vycházelo z odkazu KISS, ale zde bylo vše ještě více osekáno a zjednodušeno. Pozoruhodný byl aspekt jisté frackovitosti („Play Dirty“), který hrál ve stylu kapely zásadní roli. Přestože si frišné singly „Cry Tough“, „I Want Action“, „Talk Dirty To Me“ a dojemná balada „I Won´t Forget You“ získaly velký ohlas, zůstává debut z prvních tří řadovek POISON nejméně prodávaným počinem. Pět miliónů však rozhodně není provar, že jo? Zvláště pak na debut vydaný u nezávislé značky, kterou až posléze pohltil kolos EMI. Skladby obsahují krom oněch chytlavých věcí s nápadnými refrény i texty překypující sexuálními dvojsmysly, ale také poměrně nabroušené riffy (viz. titulní skladba „Look What The Cat Dragged In“ nebo „Number One Bad Boy“). V té době patrně nešlo zapnout MTV a nevidět na obrazovce ksicht Breta Michaelse, a pak vedle něho poletující bělovlasou postavičku C.C.DeVilla, který spíše než aby jej napadlo na svou kytaru hrát, tak si sní prostě jen tak pohazoval. Ve své době tedy vynikající párty album, které je příjemné si občas pustit ještě dnes, ale už prostě nedává tak jak kdysi. Produkce se ujal jistý Ric Browde a u mixu neseděl nikdo jiný než Michael Wagener. Lepších 70%.

(70%)

 

 

 

Open Up And Say… Ahh!     (1988)


Stylově nešlo oproti debutu o naprosto žádný posun, ale komerčně šlo o trhák, jehož prodejnost do dnešní doby přesáhla jedenáctimilionovou hranici. Což je vlastně paradox, protože kdo ze současných rockerů o tomhle albu ví? Z mého pohledu se deska povedla mnohem méně než předchozí, protože kytarový zvuk postrádat onu dravost a ani skladby nepůsobily bůhvíjak chytlavě. Deska se vlastně po zvukové a producentské stránce (Tom Werman) vůbec nepovedla a korunu všemu nasadil naprosto otřesný ultra-kýčovitý obal s vyobrazení něčeho mezi ženou, ďáblem s dlouhým jazykem a tygřicí. Navzdory všem nedořešenostem jde o dalece nejprodávanější album POISON, a to z jednoho prostého důvodu – v té době totiž vrcholila horečka okolo celého hnutí hair-metalu a úspěch se týkal i mnoha dalších velikánů scény a jejich aktuálních alb. Deska obsahuje jednu z největších hitovek kapely, baladu „Every Rose Has It´s Thorn“, jenž se díky své country stylizaci z celku hodně vymyká a nepůsobí vlastně ani moc nevkusně. Kromě zmíněné balady a tří rychlých a vcelku atraktivních hymen „Nothin´But A Good Time“, „Back To The Rocking Horse“ a „Fallen Angel“ zde vlastně nic dalšího není, snad tedy krom zbytečného coveru „Your Mama Don´t Dance“ od dvojice Kenny Loggins a Jim Messina. Kapela se stává na veřejnosti synonymem prostopášnosti a kamkoliv se v USA hne, trousí se za ní dlouhé fronty zfanatizovaných fanynek. C.C.DeVille prohlubuje svou závislost na alkoholu a drogách, ale ani další členové nezůstávají stranou různých neřestí. Karneval v plném proudu, i když 60% jen s hodně přivřenýma očima, ...ehm totiž ušima.

(60%)

 

 

Flesh And Blood    (1990)

 

Jednoznačně nejlepší a ve všech směrech nejdotaženější album POISON. Po muzikantské stránce ohromný skok vpřed, deska však funguje i jako hodinový celek, jenž je zvukově a producentsky znamenitě ošetřen (Bruce Fairbrain), takže tentokrát stojí za něco nejen singly. Po komerční stránce jde znovu o velký úspěch. Kapela se čím dál více přibližuje bluesovému výrazu (viz. ohromný úspěch skladby „Something To Believe In“), jejich pop-metalové hymny však stále nepostrádají melodické linky a mají ohromný potenciál chytlavosti. Jedním příkladem za všechny je fantastický otvírák „Valley Of Lost Souls“ coby pocta domovskému Los Angeles. Téměř každá skladba na desce je potenciálním trhákem a vše oproti minulosti působí daleko velkolepěji a profesionálněji, viz. další hymny jako „(Flesh And Blood) Sacrifice“, „Unskinny Bop“, „Ride The Wind“ nebo „Come Hell Or High Water“. Charakter alba se znovu točí okolo vztahů a sexuálních narážek či života ve městě, které nikdy nespí. Bret Michaels se hlasově rovněž zlepšil, a tak je nejhřmotnější rockové dílo od POISON ještě dnes možné považovat za jeden z nesmrtelných klenotů tehdejší doby. Kytarista C.C.DeVille se definitivně propadá do drogového rauše a je z kapely ihned po realizaci živého alba „Swallow This Live“ (pořízeného na úspěšném americkém turné v roce 1991) vyhozen. Někde zde se definitivně končí velkolepá epocha načepýřených kapel a doba míří do hlubiny devadesátých let zcela jiným směrem. Na uvolněné místo kytaristy přichází mladičký Richie Kotzen.

(90%)

 

 

Native Tongue    (1993)

 

Deska, která mnohé fanoušky po muzikantské stránce vcelku oslovuje, ale valnou většinou zábavychtivých byla ve své době nepochopena. Celkově se spíš jednalo o deklamaci stále se zlepšujících hudebních dovedností kapely. POISON totiž v této době zoufale scházely nosné hity a tak se „Native Tongue“ nakonec stalo spíše propadákem, zvláště pak se netrefilo do klimatu měnící se doby. Když byli právě Michaels a jeho kumpáni, i po příklonu k přirozenému zvuku, ocejchovaní jako úhlavní nepřátele nastupujících alternativních trendů v rocku, leckomu bylo jasné, že je recese v plném proudu a mnozí proti kapele rázem využívali ohavných berliček, s pocitem síly vyvolané příslušností k nějaké nové vlně, co hlásala zcela jiné hodnoty. Skupina v té době zjevně stála na svém absolutním muzikantském vrcholu (vlivy blues, honky tonku, country...) a skladby znovu podstatně přiblížila k blues a americké písničkářské tradici. Jediné kotzenovské album od POISON nepostrádalo skvělý zvuk, viz. vynikající produkce Richieho Zita, a z dnešního pohledu o něm mohu říci, že ani příliš nestárne a udržuje si stále svou osobitou auru. Kapela se zde tedy definitivně zbavila bezstarostné pestrobarevné image a šminek a jala se vplout do vod rockové přirozenosti, jak tomu chtěla právě probíhající doba. Ze skladeb šlo zaznamenat polo-akustickou „Stand“ s bohatými gospelovými sbory, ale i „Until You Suffer Some (Fire And Ice)“ nebo groovy „Body Talk“ s nápadným kytarovým otiskem Kotzena. Na následujícím turné však došlo ke konfliktu mezi právě Richiem Kotzenem a bubeníkem Rikki Rockettem, neboť mladý kytarista údajně prožil románek s Rockettovou přítelkyní a musel záhy na to kapelu opustit.

(60%)

 


V dalších letech už se POISON příliš nevedlo, do čehož vstupovaly nejen problémy s vydavatelstvími a ztráta smlouvy s EMI, ale i Bretovi zdravotní komplikace a ambice dostat se mimo jiné také na filmové plátno. V roce 1996 připravená deska „Crack A Smile“, na které působil v roli kytaristy Blues Saraceno, tedy vyšla až v roce 2000 a stav okolo skomírající kariéry POISON vlastně vůbec nezměnila. Šlo zřejmě o nejtvrdší materiál POISON v jejich historii, ne tolik orientovaný na akustické písně jako „Native Tongue“, ale více opatřený dravějšími songy s nápadnými riffy, viz. třeba „Best Thing You Ever Head“ nebo „Sexual Thing“. V další desetiletce sice POISON s poměrně velkým úspěchem koncertovali po Spojených státech a stali se hlavní kapelou jakési pofidérní, mnohými vymodlené obrody hodnot osmdesátkového glam-metalu, ale jejich další řadová alba už nenabídla vůbec nic zajímavého a stala se jen jakýmsi zbytečným revivalem starých časů. POISON koncertují po amerických halách ještě v současnosti, ale vstoupit na scénu po letech s něčím nebojácnějším nebo umělecky alespoň trochu podnětným už asi nepotřebují. Někteří členové navíc nedávno bojovali spíše se zdravotními problémy (viz. diagnóza rakoviny krku u bubeníka Rocketta) než s vlastními hudebními zájmy. Jo a málem bych zapomněl, někdy v polovině minulé dekády došlo k návratu ztraceného syna C.C.DeVilla ke kytaře. Celkově vzato, jakkoliv kapelu považuji za artikl patřící jednoznačně do čtvrtstoletí staré minulosti, rozhodně za to jejich kariéra stála a Michaelsovi a spol. se podařilo přijít s mnoha skvělými songy a odehrály hromady parádních show. Post jedné z nejdůležitějších kapel amerického hair-metalu jim tak náleží zcela po právu.


08.12.2016Diskuse (28)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
11.12.2016 21:48

No asi si budete myslet, že jsem na hlavu padlej, ale nejdřív to byl Aerosmith - Honkin on Bobo, jenže to se ani do coverů nedá počítat, protože ty skladby jsou tak starý, že v originále jsem znal jen You´ve gotta move a Baby Please don´t go. Takže jsem ohledně někoho dalšího, kdo by natočil album coverů, který bych šoupl mezi jeho řadovky, byl celá léta skeptický. A pak to přišlo. Důvod nebyl ani tak v tom, že by ty covery byly předělaný nějak instrumentálně zázračně, důvod byl v zachování optimismu, který se při coverování gold´n´oldies u jiných většinou ztratí. Ale na Poisoned optimismus byl byl byl!

 

carcass
11.12.2016 21:27

bluejamie - já bych si u tebe vsadil na fantastickou Real to Reel od Tesly :-)

 

Imothep
11.12.2016 21:15

Bluejamie65: a ktery to bylo? Citam, ze posledni Whitesnake urcite ne :D

 

Bluejamie65
11.12.2016 10:22

To Imothep: "treba dodat, ze za temi manevry se MUSI nachazet opravdova kvalita a ta u Poison proste je", tak ještě za mě je třeba dodat něco podobnýho, jakoliv to asi není rozumný, NIKDY v životě jsem jsem nepochválil album s coverama, jen jednou:-)))))))

 

Bluejamie65
11.12.2016 10:00

To celé byl žvást, stále ještě si někdo myslí, že grungerům se neumetla cesta manažersko-technicky? Umetání cestičky likvidací konkurence - tzn. mělo to vlastně dvě podoby měkkou - správné promo, správné kritiky, správné zformování obrazu flanelového ideálu pro teenagery, omezení prodeje konkrétních segmentů cd v určitých lokalitách především ve východní Evropě, tajení skutečných prodejních čísel... a tvrdou přímý nákup novinářů nejrespektovanějších formativních periodik (Pavitt a Poneman), vyhazov konkrétního segmentu hudebních skupin od velkých vydavatelů (MCA - music cemetery america),poté neumožnění vydání už natočeného materiálu u jiného vydavatele, vydírání(na plnou hubu o něm mluví G. Clark)...Na druhou stranu lidi se úplně zblbnout nepodařilo - viz úspěchy koncertních tour Bon Jovi, Kiss v devadesátých letech v Americe, nebo (jakkoliv budete mrčet) Hammerfall a třeba UDO v Evropě. Jo jo, půle devadesátek je doba, kdy jsem pochopil, že i zarputilá německá věrnost metalovým pochodovkám má svůj smysl.

 

Stray
10.12.2016 22:56

Imothep a Bluejamie: Skvělé video, u kterého mne vcelku překvapilo nadupaný publikum. Když POISON v roce 1993 vyprodají londýnskej Hammersmith, tak to, do prdele, není žádnej ústup z pozic (tj. tyto operace řídila vydavatelství uměle).

 

Bluejamie65
10.12.2016 22:46

To Imothep: Jo to zní normálně,což znamená geniálně, skvělá forma, skvělá kytara, nedostižný zpěvák, místy pořádně drsný back vocal, doslova slintám obdivem a jsem pyšný na to, že jsem vždycky sprostě nadal těm, co se Poison pošklebovali. Tzn. je jasné, že jejich publikum se na koncertech určitě zrazeno necítilo ani 93-95.

 

Imothep
10.12.2016 22:07

https://www.youtube.com/watch?v=vs_HQ2mTwz8

 

Bluejamie65
10.12.2016 21:19

Omluva za překlep "Imothep"

 

Bluejamie65
10.12.2016 19:19

to Valič + Impthep: Crack je geniální, žádný pochybnosti