Last Hardrock Outsider

L.A.GUNS - Křižovatky života po životě 2001-2017 3/3

V roce 2000 došlo konečně u L.A.GUNS k dlouho oddalovanému rozuzlení, do sestavy se totiž vrátil zpěvák z nejslavnější etapy Phil Lewis a rovněž také druhý kytarista, který měl vždy nemalý podíl na skladatelských kreditech Mick Cripps, spolu s Tracii Gunsem a Stevem Rileym je na kvintet prozatím doplnil sezónní baskytarista, který vešel ve známost přízviskem Muddy. Už první koncerty slibovaly velké věci, a tak když došlo konečně na podepsání smlouvy s labelem Spitfire Records, starajícím se na přelomu milénia o reaktivaci kariér mnoha Hard ´n´Heavy hvězdiček minulosti, očekávání byla nemalá. Stylový restart kapely, jenž v průběhu devadesátých let prošla určitou vývojovou etapou, se čekal každopádně a sice jako návrat k street-rockové podstatě a melodičtějším skladbám z dávnějších časů. Vše šlapalo jak mělo, takže fanoušci už v roce 2001 mohli v rukách držet novou řadovou desku a protože šlo po dlouhé době o materiál, ze kterého bylo zřejmé, že jde skutečně o ty staré dobré L.A.GUNS, většina z nich měla radost a byla spokojena, ačkoliv asi nešlo o úplně nejlepší a nejnezapamatovatelnější sbírku v historii kalifornského kvintetu. Album „Man In The Moon“ sklidilo uspokojivé kritiky a také jeho prodejnost nebyla žádným provarem, což utvrdilo kapelu v tom, že návrat byl správným krokem a hodlala pokračovat.



Man In the Moon (2001)


Jakkoliv nešlo o bůhvíjak světoborný materiál, L.A.GUNS se podařilo navázat na přetrženou nit a stvořil album, se kterým udělali svým fanouškům radost. Jakoby těch uplynulých deset let zmatků ani neproběhlo, vše působilo uceleně a na správných místech. Produkce Gilbyho Clarkea se tentokrát povedla a dílo drželo i po zvukové stránce hodně semknutě a vlastnilo modernější fazónu. Za tu mohl především Tracii Guns, jenž coby kytarista stále zkoušel novější postupy a v průběhu doby rozklížení klasické sestavy své grupy vlastně byl tím katalyzátorem progresu, kdo se snažil nestát na místě a sleazy rockový mustr obohacovat, pravda že mnohdy nepatřičně, vším možným od crossoveru po hardcore/thrash (viz. album z roku 1996). I tak zde bylo několik skvělých momentů jako vypalovačka „Spider´s Web“, mnohým připomínající někdejší hit „Never Enough“, naprosto dokonalá balada „Don´t Call Me Crazy“ nebo dvě groovy riffové věci v podobě titulní „Man In The Moon“ a „Good Thing“, inspirované bluesem a tvrdšími, tak trochu nervními devadesátkovějšími postupy. To uhlazené reprezentoval pop/ rock song „Beautiful“ nebo další z balad, tentokrát hypnotičtější kousek „Turn It Around“. Jinak šlo o vcelku dobré, sice nekonvenčně zhotovené, ale stále tak nějak klasické hardrockové album, jehož ozvučení odpovídalo době jeho vzniku.


(70%)


Wake The Dead (2002)


Další album navázalo ještě ve větším stylu a stalo se jakýmsi vrcholem novodobé etapy L.A.GUNS, neboť na něm kapela skloubila své osvědčené zbraně, tedy dobře vyšlechtěný muzikantský základ vetknutý do aktuálně znějícího vzorku sleazy rocku, kterému nechyběla typická skladatelská kvalita a moderní zvukové ošetření. Z kapely před nahráváním odešel kytarista Mick Cripps, ale také nový baskytarista Muddy, za to však na mnoho let naskočil ke čtyřstrunce skladatelsky aktivní novic Adam Hamilton. Tracii Guns tedy zůstal jediným kytaristou a z L.A.GUNS se stal kvartet, ale na materiálu a jeho vyznění to znát nebylo, naopak, tahle deska, zhotovená pod producentským dozorem Brita Andyho Johnse, působila od začátku do konce velmi silně a propracovaně. Její vydání znovu realizovala stáj Spitfire Records, která se krátce na to rozpadla. Bez přehánění jde po prvních třech řadových albech o další materiál, o kterém lze říci, že - co skladba, to výborná záležitost. Desce rovněž prospělo, že nebyla zaměřena na odrhovačky, ale songy měly atmosféru, rvavost a hlubší základ. Je jedno jestli si oblíbíte úvodní dvě rock´n´rollové hymny vedené v silovějším metalovém pojetí, zaměřeném na kytarovou pestrost, trilky a monumentální zvuk - „Don´t Look At Me That Way“ nebo „Ok, It´s Rock´n ´Roll“, typicky vztahové songy jako „Don´t You Cry“, odlehčeně zpěvné street rockové hitíky „Revolution“ a „City Of Angels“ nebo důraznější titulní kus „Wake The Dead“ zaměřený na Traciiho obsesi v devadesátkových riffech a tvrdším pojetí amerického rocku. Phil Lewis se ukázal ve skvělém hlasovém rozpoložení a i po dekádě mimo L.A.GUNS se dokázal dostat do obstojné a hlavně různorodější pěvecké podoby. Něžnější pěvecké rejstříky měl šanci předvést ve výtečné baladě, zde lakonicky nazvané „The Ballad“.


(90%)



Ještě v roce 2002 to s L.A.GUNS vypadalo velmi dobře, avšak po rozpadu vydavatelství šlo znovu všechno k ledu a uspokojení s výtečné hudby vystřídala nejistota a hádky. Spory uvnitř L.A.GUNS vyvrcholily krátce na to odchodem Traciiho Gunse, který se nejdřív na tři roky připojil k projektu velkohubého egocentrika Nikkiho Sixxe (baskytaristy od MÖTLEY CRÜE), nesoucího název BRIDES OF DESTRUCTION, aby se posléze snažil vracet ke své mateřské značce. Štace v rámci Nevěst destrukce však krom dvou průměrných alb nevyústila v žádnou zásadní událost či smysluplnou hudební aktivitu, neboť Nikki Sixx už v té době plánoval, průběžně s BRIDES koncertujíc doma v okolí L.A., znovuobnovení svých MÖTLEY CRÜE ve velkém a taktéž sepisoval své knižní paměti (The Dirt) a Heroinové deníky. Tracii Guns se tak pokoušel znovu získat značku L.A.GUNS pod svůj vliv, ale ostatní se postavili jednoznačně proti, a tak od druhé poloviny minulé dekády existovaly dvě verze kapely, jedna vedená zakladatelem Tracii Gunsem, která za celou dobu až do současnosti nebyla schopna vydat jediné album a vlastně ani neukázala příliš koncertních aktivit, a pak konzervativnější a pracovitější verze vzývající klasický hardrockový model s Philem Lewisem, Steve Rileym a Adamem Hamiltonem. K nim se v roce 2004 přidal kytarista Stacey Blades a byl velmi platným členem na celých deset let. Budeme se tedy dále věnovat právě této druhé verzi, jenž mimo mnoha raritních kompilací, alb předělávek, či remasterů svých klasik, vydala dvě další řadová alba.


Tales From the Sunset Strip (2005)


Tohle album od Lewisovi verze L.A.GUNS jsem svého času na webu Metalopolis strhal, z dnešního pohledu jej však až tak špatně neslyším a vlastně musím říct, že jde o celkem obstojný vzorek kalifornského sleazy rocku. Tenkrát při prvním kontaktu s tímto materiálem se totiž do mého pohledu vloudili pochybnosti, zdali vůbec má tahle kapela právo na existenci bez svého zakladatele a nejdůležitějšího člena, takže jsem už od začátku přistupoval k projektu s despektem. Nelíbí se mi zde sice ona hra na jistotu a trochu klišovitý a beznadstavbový návrat až kamsi do osmdesátých let, stejně jako absence jenom trochu moderního kytarového vyznění, ale na druhou stranu je první polovina alba narvaná po okraj svěžími vypalovačkami. Je jedno, zdali se vám víc líbí „It Don´t Mean Nothing“ nebo „Electric Neon Sunset“ či dokonce „Original Sin“ nebo „Hollywood Burning“, každopádně se zde zdařilé hymny nacházejí a vše v té době hrálo dle poptávky toho nepočetného, avšak velmi věrného zbytku fanoušků, kteří někdejším hvězdičkám ze Sunsetu nakonec zbyli. Je zde již tradičně vynikající balada „Vampire“, která patří k vrcholům desky, ale naopak i nepříliš zvládnutá druhá polovina, kde to zavání vatou. Materiál ve své druhé polovině poněkud ztrácel nápaditost a svěžest, ale tohle vše je zřejmě hudebníkům jasné až s odstupem mnoha let. Album s otřesným coverem nakonec vyšlo u stáje Shrapnel a dnes je velmi těžko sehnatelné. I tak asi nejslabší materiál nazpívaný Philem Lewisem, přesto vůbec ne špatný.


(60%)



Hollywood Forever (2012)


Až zde si sestava s kytaristou Staceym Bladesem parádně sedla a výsledkem byla sebevědomá hardrocková deska s inspiracemi u klasických alb AEROSMITH ze sedmdesátých let, ale také u všeho, z čeho se kdysi L.A.GUNS v ulicích Los Angeles zrodili. Kdysi dávno (v minulé dekádě) jsem si myslel, že L.A.GUNS bez Traciiho Gunse nemohou prostě nahrát výtečný materiál, neboť on byl dlouhou dobu tím motorem kapely, kterému jsem přisuzoval to zajímavé, ale zjevně jsem se spletl, protože po rozkolu na dvě sestavy právě Tracii nikdy nepřišel s řadovkou, natož pak s povedenou řadovkou, zatímco „Hollywood Forever“ Lewisovi sestavy svědčí o něčem jiném. Právě kapela okolo Phila Lewise dělá fanouškům radost a tvoří v nepřetržitém sledu songy, které kontinuálně vycházejí z hodnot, jaké staří L.A.GUNS vždy zastávali a kterými kdysi poutali pozornost. Na dosud poslední řadovce z roku 2012 tak nalezneme pestrý průřez skladeb, počínaje rvavějšími kousky typu titulní skladby a „Eel Pie“, rozmáchlejší hity „You Better Not Love Me“ nebo „Sweet Mystery“, již zmíněné songy s inspiracemi v blues a u AEROSMITH, které zde patří jednoznačně k vrcholům – „Burn“ a „Vine St.Shimmy“ a nebo nějaký ten pomalejší vál, ať už jde o sladkobolnou baladu „Dirty Black Night“ a nebo nostalgií a vzpomínkami po starých časech plnou „Requiem (Hollywood Forever)“. Své kouzlo má i řízný pouliční rock´n´roll „Venus Bomb“ a těch několik dalších položek, které jsem zde nezmiňoval. Na to, že šlo o album vydané sedm let po předchozí řadovce, právě podceňovaní L.A.GUNS Phila Lewise zde mnohým vyrazili dech a nejen že se ve všech směrech obhájili, ale dokonce dali na vědomí, že patří stále k těm několika málo kapelám kalifornské scény, které jsou schopné i v současnosti přijít s kvalitním materiálem.

 

(80%)

 

Po několika dalších personálních obměnách a konečně po sloučení dvou přes dekádu znesvářených verzí L.A.GUNS se stalo, co si zřejmě dlouhodobě asi většina fans přála, ale určitě v to nedoufala. Na listopad 2017 je totiž konečně naplánováno vydání další řadovky „The Missing Peace“ a soudě podle s předstihem vypuštěné palby „Speed“ je nutné potvrdit, že se máme na co těšit. Po patnácti letech tak dojde na album, kde spolu budou k slyšení kytarista Tracii Guns i zpěvák Phil Lewis, bohužel tohle sloučení zjevně nerozdýchal bubeník Steve Riley, který, zdá se definitivně, po více než dvou dekádách kapelu opustil. Jak to celé bude s L.A.GUNS v dalších letech je však vzhledem ke kostrbatosti a nepředvídatelnosti jejich historie ve hvězdách, faktem zůstává, že jde o kapelu, která se vždy ze všeho dokázala vylízat a prakticky ještě téměř po pětatřiceti letech od svého založení je schopná přinášel zajímavé skladby a celkově přispívat ke koloritu jedné, kdysi dávno slavné scény okolo klubů na tepnách Hollywood Boulevard a Sunset Boulevard. 



11.08.2017Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
13.08.2017 09:30

Opraveno.

 

Jirka Čáp12.08.2017 13:43

Skvěle sepsané články o mé oblíbené kapele. Jen bych opravil, že Hollywood Forever vyšlo v červnu 2012. Ne 2011 jak je uvedeno u recenze.

 

Bluejamie65
11.08.2017 08:57

Sice se vlastně scházíme ve stejných albech, ale o 2011 a 2017 jsem nevěděl, moc díky, bude se zřejmě nakupovat:-)