Last Hardrock Outsider

WINGER - Better Days Comin´

Na počátku devadesátých let ležela americká hair metalová formace WINGER mnohým tvrďákům v žaludku. Historka, kdy se členové skupiny METALLICA baví v průběhu nahrávání svého Černého alba vrháním nožů na dveře, kde byl zavěšen plakát frontmana Kipa Wingera, což bylo vidět v jednom z videí, je ještě dnes dobře známá. Tehdy to úspěšný muzikant komentoval lakonickým způsobem - kluci měli asi nějaký potlačovaný sexuální problém. Přestože se v případě WINGER jednalo o vynikající muzikanty a naprosté profesionály, mám za to, že celá ta obrovská scéna amerického arénového rocku padla, právě díky kapelám jako byli oni. Fanoušci se totiž přestávali s podobnými hudebníky umět ztotožnit. Všechno na nich působilo jaksi nadpřirozeně – od vizuální stránky, kdy v klipech spoře odění a dobře vypadající chlápci s přerostlou trvalou sebou hází za občasné asistence nějaké té modelky pod roztočenými větráky a všechno tam působí jako z reklamy na kosmetiku, případně na sprchové gely, přes hudební složku, kde je třeba poznamenat, že jejich absolutně nekonfliktní pompézní rock, který útočil na přelomu osmdesátých a devadesátých let ve Spojených státech na nejrůznější žebříčky, nevykazoval téměř žádné stopy po originalitě a nějakém tvůrčím zaujetí.

 

 

Kapela WINGER zhruba v roce 1990 


WINGER však vždy platili za skvělé instrumentalisty a sebejisté Američany („Byli jsme jako DREAM THEATER mezi kapelami našeho stylu.“), kteří precizně odehrají svou více méně vatovitou a velmi úhlednou rockovou hudbu, určenou ve své době zejména pro rozptýlení opuštěných manželek právě těch mladých vojáků, co mezi tím hájí zástavu z pruhů a hvězd kdesi v oblasti Perského zálivu. Nikdy nedosáhli úspěchu jejich starších a slavnějších kolegů z KISS, DEF LEPPARD, BON JOVI, AEROSMITH nebo WHITESNAKE, natož pak aby způsobili rozruch srovnatelný s drzými miláčky Kalifornie – POISON, GUNS N´ROSES či MÖTLEY CRÜE. Tohle bylo možné přičíst faktu, že kapela WINGER vlastně nikdy neměla koule na to výrazně se něčím zapsat. Jakkoliv se zapsat, jestli mne chápete?! Šéfové vydavatelství však s nimi museli být v jisté době velmi spokojeni, zkrátka správňáci, co hrají přesně to, co si trh žádá a nikdy nepřijdou s ničím nepatřičným. Těmto virtuózům s trvalou však celé to jejich slušňáctví brzy stálo kariéru. Jenže teď všechno pěkně popořadě.


První dvě alba znamenala velký úspěch. Tedy zejména to druhé „In The Heart Of The Young“ z roku 1990, které bylo podpořeno masivní reklamní kampaní a velkým počtem singlů („Can´t Get Enough“, „Easy Come, Easy Go“, „Miles Away“ a mnoho další). Přestože se tedy hudebníci ve videoklipech kroutili v obtažených džínách a vířili svými načechranými háry, popularita formace okolo šéfa, zpívajícího baskytaristy Kipa Wingera, odešla v prvé půli let devadesátých snad ještě rychleji, než se k nim dostavila. Jednoho dne jezdíle po naplněných halách a pak najednou - konec. Nikde nikdo. Sestavu kromě Kipa Wingera tvořili ještě dva skvělí kytaristé Reb Beach a Paul Taylor, oba tou dobou navíc pilní skladatelé, a rovněž bubeník Rod Morgenstein. WINGER byli v polovině roku 1991 dokonale spláchnuti nastupující vlnou alternativního rocku, tou nastupující generační revolucí, kterou rozpoutala jakási prapodivná, zvukově na tu dobu hodně chudičká, kapela NIRVANA ze státu Washington na severozápadě USA, jejíž dopady řešíme ještě dnes.


V roce 1993 jim sice ještě vyšlo třetí album „Pull“, ale zájem veřejnosti o vlasovité, udržované borce z konce osmdesátek jaksi nenávratně ochabl. Kip Winger se několik let pral s těžkým osudem (smrt manželky - autonehoda) a léčil své bolesti prací na sólových projektech (tři alba - druhá půle let devadesátých), ale na svou kapelu ne zcela zapomněl. WINGER v průběhu dalších dvou dekád několikrát resuscitoval. Zhruba od roku 2006 už jsou opět trvale aktivní a jejich u Frontiers Records právě vycházející novinka „Better Days Comin´“ platí za jejich šestou řadovku.


... a WINGER v současnosti


V prvé řadě musím říci, ačkoliv dnes WINGER stojí zcela mimo hlavní proud a jsou oproti době dávno minulé prakticky bez fanoušků, že nová fošna za jejich starou tvorbou nezaostává. Tito muzikanti se tak věnují pouze tomu, s čím si udělali jméno již dávno, tedy pompézní a zručně odehraný rádiový rock amerického střihu. Nahrávka splňuje většinu z toho, co si jen jejich fanoušci mohli po mnoha letech přát. Není zde sice žádná masivní promo kampaň, tedy ona sexistická nadstavba v podobě klipů nebo prostoru v hudebních časopisech, ale to základní jejich hudbě zůstalo. Dobře poslouchatelný melodický hard rock, navíc zahraný výtečnými muzikanty. Kdo je v jejich dospělácké sterilitě snesl tenkrát, tomu se to podaří i dnes. Současná sestava, která se již řadu let zpátky ustálila, takže jedinou náhradou za kytaristu Taylora se stal John Roth, platí za výtečně sehraný stroj, jehož síla se údajně ukazuje zejména na koncertech. 


Nové album hned zkraje uvedou dvě hitové párty vypalovačky „Midnight Driver Of A Love Machine“ a „Queen Babylon“, které jakoby pocházely z oné slavné etapy na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Stvrzení, že se toho jen málo v jejich hudebním cítění změnilo, je neoddiskutovatelné. Hned první dvě skladby tedy navodí potřebnou atmosféru a stanleyovské pnutí. Obě, spolu se zemitější bluesovou věcí „Storm In Me“, patří k tomu nejlepšímu a nejdravějšímu, co nahrávka nakonec nabídne. Jsou zde samozřejmě i skladby opačného, tedy mírnějšího, charakteru - balada „Ever Wonder“, nebo jemnější položky „Tin Soldier“ a „Out Of This World“, ale ty zřejmě (na rozdíl ode mne) plně docení jiná sorta posluchačstva. Album, které si sice příliš pouštět nebudu, ale s jehož existencí nemám absolutně žádný problém.

 


25.04.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz