Boomer Space

STRYPER - Do pekla s ďáblem / My věříme v Boha (profil)

Kalifornští STRYPER představovali na americké heavy-metalové scéně osmdesátých let zvláštní úkaz. Šlo vlastně o úplně první a možná že i jedinou, křesťanskou metalovou kapelu, která se kdy prosadila a byla akceptována mainstreamem, o čemž svědčilo jedno dvojnásobně platinové album, dále pak několik zlatých desek, ale také nominace na cenu Grammy v roce 1986. Není divu, že jejich nábožensky zaměřené texty, čerpající většinou z knihy Izajáš (Hospodin je spása), nalezly odbytiště právě ve Spojených státech amerických, kde vždy byla velká tradice protestanských forem křesťanství. V době čím dál větší popularizace metalové hudby tam totiž vznikl jistý hlad po nějaké metalové kapele, která by jaksi, řekněme, uspokojila široká pole neochvějně věřící omladiny, toužící také po upuštění páry a uctívání něčeho krapátko odvázanějšího. Bez toho, aby se dotkli zkaženosti a vzdali se svého Pána, tak mohli uctívat metalový band šitý přímo na míru. Z dnešního pohledu se ony myšlenkové proudy a zákruty, které vedly ve zviditelnění kapely, velebící skrze metalovou hudbu toho, jenž byl vždy připraven sejmout všechny hříchy světa, zdají být neuvěřitelné. Ale tak se skutečně stalo. Samotní STRYPER tak dbali přikázání a dle písma, jako ta nejslušňáčtější, nejspořádanější a andělsky čistá heavy metalová kapela světa, dělali převážně mormonské mládeži radost, je otázkou, do jaké míry to celé z dnešního pohledu působí jako šikovný tah několika muzikantů a lidí z jejich teamu, každopádně právě díky onomu nápadu – postarat se o všechny ovečky – se STRYPER v určitých zeměpisných šířkách Ameriky začalo dařit.



Počátky dráhy ústřední bratrské dvojice Michael Sweet (zpěv, kytara)/ Robert Sweet (bicí) z Orange County se datují do poloviny sedmdesátých let, kdy v sobě hudebně nadaní kluci, kromě zájmu o tvrdší hardrockovou hudbu (jmenovitě o VAN HALEN), naleznou rovněž obrovský zápal po křesťanské víře. Postupem let hrají s celou řadou muzikantů, z nichž nejznámějším z jejich ranných spoluhráčů je C.C.DeVille, legendární „dvoustrunný“ kytarista od později multi-platinových POISON. Vše dostává tvar až v roce 1983, kdy už s dalšími dvěma zásadními členy, kterými jsou Oz Fox (kytara) a Tim Gaines (baskytara), získávají STRYPER konečně nahrávací smlouvu u firmy Enigma a to poté, co se definitivně přejmenovávají z ROXX REGIME. Debutové album „The Yellow And Black Attack!“ vychází v roce 1984 a nebýt oněch náboženských textů, dalo by se o materiálu říct, že jde o vcelku nahrublý americký heavy metal hraný po vzoru velkých inspiračních vzorů z Evropy, jakými tehdy byli muzikanti jako Michael Schenker nebo Yngwie Malmsteen. Deska po skladatelské stránce byla pouze rozjezdem, ale příslib lepších zítřků je zde patrný, marným gestem není ani proklamace duchovních základů kvarteta, protože navyšující se počet oveček svědčí o cestě správným směrem.


Už tehdy je jasné, že vůdčí osobností se stane Michael Sweet, který nejenom že byl ve valné většině případů autorem skladeb, ale přispěl i producentskou prací. Jeho vokálním partům nechybělo ono dramatické vibráto, jaké ještě dnes slyšíme u mnohých melodiků ze speed a powermetalové scény, hudba STRYPER však trhala rekordy v patetismu a působila podstatně sladším a lepkavějším dojmem, než leckteré pestrobarevné pamlsky z tržiště v Istanbulu. Michaelův hlasový projev i texty přímo vybízely k očarování skrze dobro, mnohdy poněkud násilněji vtloukávané do hlav a vybojovávané, což ostatně stvrdilo o dost zdařilejší a ostřejší druhé album „Soldiers Under Command“. Tahle deska vychází v roce 1985 a vlastní lepší songy i jejich zvuk, který je na světové úrovni. Spolupráce s Michael Wagenerem otevírá stále populárnější kapele prostor k růstu, STRYPER například později koncertují v předprogramech takových kapel jako BON JOVI nebo RATT a dokonce absolvují i japonské turné, kde se stávají velkou atrakcí. V případě „Soldiers Under Command“ dostáváme stále ještě vcelku řízný heavy-metal, který hledí přes Atlantik do Evropy. Byť nejde o zas tak nic originálního, STRYPER si deskou podmaňují zástupy věřících a slibují další oslavy spasení. Jakkoliv se to bude zdát zvláštní, největší úspěchy na ně teprve čekaly. Nicméně stejně jak v Americe rostla jejich fanouškovská základna, rostl i počet těch, kteří kapelu nemohli ani vystát. 



Velký průlom přinesla třetí deska „To Hell With The Devil“. Jednalo se o jistý ústup od metalového zvuku a navýšení melodického potenciálu skladeb. Ony nekonečně optimisticky naladěné popěvky však z mého pohledu působí hodně klišovitě a své také dělá poněkud malá míra nadsázky, která se omezuje na pár sloganů včetně názvu alba, a která vlastně tuhle kapelu provázela od samotných počátků. Jasně, songy mohly leckomu přijít chytlavější, možná že i textový potenciál působil hlubším dojmem, ale to nic nemění na mém tvrzení, že tahle deska u mne potvrdila, že STRYPER nikdy nebudou kapelou pro mne, byť jde o nejúspěšnější počin z jejich dílny, který se držel v americkém Billboardu mnoho týdnů. Nejznámější skladbou se stala balada „Honestly“ a několik klipů s božsky načechranou kapelou oděnou do žluto-černých uniforem bodovalo dokonce na MTV. Zajímavostí zůstává, že od tohoto alba Michael Sweet nepřipouští baskytaristu Tima Gainese do studia k nahrávacím pracem, protože se mu nepozdává Gainesova malá zaujatost do kapely a do muzicírování, a tak jej nahrazuje Matt Hurich, přestože je Gaines nadále vyobrazován na obálkách desek a využíván v promo-materiálech.


Po nejúspěšnější desce „To Hell With The Devil“ následuje v roce 1988 ještě přívětivější a komerčně zaměřená čtvrtá nahrávka „In God We Trust“, která sice čelí kritice, díky navýšené podbízivosti a více pop-metalovému nádechu skladeb, ale osobně si myslím, že jde o zdařilejší, více otevřený materiál, než nabízel úspěšný předchůdce. Jde hlavně o stvrzení předpokladu, že se STRYPER chytají velmi úspěšné vlny tehdejších hair-metalových kapel z LA, byť si na rozdíl od nich dokáží odříct ony světské radovánky a dbají na uctívání pravidel víry a chválu Pána. Deska „In God We Trust“ je dle mého nejpovedenější za celou jejich kariéru, i přestože se o ní již nedá mluvit jako o metalové nahrávce. Přímočařejší výstavba skladeb tomu napovídá a songy působí rovněž také chytlavějším, více popovým potenciálem. Přesto „In God We Trust“ nedosahuje úspěšnosti „To Hell With The Devil“.



Labutí písní prvního a neslavnějšího období STRYPER se stává v roce 1990 album „Against The Law“, kde kapela nepochopitelně zařazuje úhybný manévr a vzdává se své image i kostýmů, stejně tak načančaná muzikantská složka trochu povoluje opratě a nabídne něco málo rockové přirozenosti a bluesových motivů. V mnoha ohledech je to dobře, ale jak pro koho, že? Když kapela, po celá léta známá omezeným záběrem vlastních vyjadřovacích prostředků, od těchto upustí, vždy se bude potýkat s problémy, a tak i bratry Sweety a kytaristu Oz Foxe čeká dlouholetý rozpad v roce 1992, který je přerušen až v roce 2005 návratovou deskou „Reborn“. Dnes jsou již deset let STRYPER znovu aktivní a základní trojice doplněná o nového baskytaristu Tracy Ferrieho zas odvázaně řádí na amerických pódiích a hasí hlad po metalu, jehož hlavním poznávacím znamením jsou ony náboženské texty a popěvky oblbující nekonečné řady posluchačů pohupujících se v transu a zpívající v záplavách rajským plynem nadmýchavané touhy po spasení. Chvalme Pána. Ozývá se hromadně z plných sálů amerického Středozápadu, kde kapela pravidelně vystupuje. Dnešní STRYPER vydávají alba u Frontiers Records, evropské stáje zodpovídající za reuniony mnohých zámořských rockových hvězd osmdesátých let. Jejich další alba, zejména jako je to poslední z roku 2013, nazvané „No More Hell To Pay“, svědčí o uspokojivé kondici a určitému návratu do světa metalových fantasií.


23.01.2016Diskuse (15)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
22.11.2020 19:36

Je to fakt, že v tom Polsku je rezistence proti církvi úplně přirozená věc. Jenže tam je to spíš politická strana. Hodně agresivní politická strana. Na druhou stranu právě v tom Polsku lidé od církve masově odpadají - přesněji řečeno, mladší ročníky už nenavazují na své rodiče. Mám pocit, že to tam odpadlo v nějakém obrovském poměru jako 80 % ke 20 % nebo takhle nějak. Není se co divit, člověk si přečte o těch protipotratových věcech a všechno je jasné.

 

Hivris
22.11.2020 19:13

Vystupovat v dnešní době proti křesťanským církvím mi přijde hodně zbytečný, ale na druhou stranu žijeme v zemi, kde se do nás náboženství nehustí. Myslím, že třeba v Polsku nebo v některých zemích v USA je to trochu jinak. Jen si vezměte, kolik lidí tam popírá evoluci a věří jen v kreacionismus. To pak může leckoho nasrat:).
Víra v Boha je osobní věc, a když někdo potřebuje chodit denně do kostela, aby se ve svojí víře utvrzoval, tak ať si tam chodí. Dokud mě nebude nutit, abych tam chodil taky, je to v pořádku. Jinak mám ale kostely moc rád, jen je ke svojí víře nepotřebuju:).

 

Hellraiser
22.11.2020 19:10

DarthArt: souhlasím s tebou

 

DarthArt
22.11.2020 18:29

Ale je pravda, že znám poměrně hodně lidí, kteří jsou členové nějaké křesťanské církve a většinou jsou to úplně normální, moderní lidi, žádný svíčkový báby. Proto nechápu takovou tu umanutnost proti čemukoli církevnímu - třeba u takovýho Bruna z Hynos je evidentní, že o tom vůbec nic neví a je zajatej v nějakých svých předpotopních představách. Já jsem se pracovně setkal už s několika farářema a všichni to byli strašně fajn lidi.

 

DarthArt
22.11.2020 18:17

Já se považuju za panteistu - harmonii nacházím v přírodě, tam ze mě padaj starosti, deprese, cítím tam vyrovnanost a mír v duši. Kdybych měl odpovědět jedním slovem, jestli věřím v Boha, tak odpověď je Ano, i když to to určitě není takový to pánbíčkaření, jaký si člověk představí na první dobrou.

 

Hellraiser
22.11.2020 17:03

Dokončíme myšlenku: náboženské poselství ani z jedné kapely neberu vážně.

 

Hellraiser
22.11.2020 17:02

Stejně jako DarthArt, tak i já vystřelím do svých řad. Opravdu nemám rád metalisty, kteří hází řepou při každý písničce i když je to sračka a vzývají jedině satana a že jedinej správnéj metal je death/black atd....(mě ani tzv. "Blití" nic neříká)
Já jsem pokřtěný katolík, v kostele sem nebyl ani nepamatuju, nemodlím se ale věřím že nějaká vyšší moc existuje (myslím Boha, ne satana).
Jsem metalista, ale nemám rád na sobě dlouhý vlasy, nejradši jsem "na vojáka", nechodím v černých hadrech. Jsem klasický metalista, vyznavač kapel 70/80, ve skříni mám džínovou vestu s nášivkami. Ale mám rád tmavě modrou barvu i černou nebo vojenský hadry.
I když poslouchám satanisty (king diamond, Ghost) tak poslouchám i Stryper, ale poselství ani jedné z kapel

 

Bluejamie65
18.05.2016 16:48

tohle jsem opravdu nevěděl:https://www.youtube.com/watch?v=cXBy4iVIuys

 

Stray
24.01.2016 17:47

carcass: dík, určitě zajímavej příspěvek. Jen jeden mylný detail poupravím - Henry Rollins je a (dle mého) byl snad vždy pravičák.

 

carcass24.01.2016 16:11

zajímavá kapela, sice jsem se s ní minul, ale zpětně před nimi musím smeknout - vyjet s tímhle konceptem, na to museli mít koule. Jak už psali kluci pode mnou, ta trapná klišé v metalu jsou hrozné sračky, chápu muzikanty - ti z toho mají kšeft, dávají davu přesně to, co po nich chce, a doufám, že většina z nich z toho má srandu, ale u fans, to je těžká magořina, je to stejná banda volů, jako jsou islámští magoři - bez špetky nadhledu, humoru a sebereflexe. Osobně mi v muzice hodně vadí politika, zvláště ty všechny levicové sračky a rádobysociální témata, na kterých si dobře vydělávající muzikanti dělají kariéry (Ministry atd.), věřím to fakt málokomu - Henry Rollinsovi, Dead Kennedys a prvním historickým pankáčům, ale určitě ne mladým cápkům ve stylovém oblečení........no, ať se do toho zbytečně nezamotám - sice každé zboží má svého kupce, ale některé zboží a někteří kupci jsou dost velká kupa sraček, uznávám každou hudbu, která má nějaké pozitivní vliv na svého posluchače, ta má smysl, zbytek je bezcenný balast....