Last Hardrock Outsider

L.A.GUNS - Zmrdi, pušky a kurvy kam se podíváš 1983-1993 1/3

Ať už si bude někdo o mém názoru myslet cokoliv, právě L.A.GUNS patří, dle mého, mezi nejautentičtější a nejpoctivější sleazy rockové formace vzešlé z útrob losangeleské klubové scény osmdesátých let, jelikož jejich dráha se navzdory překážkám nezastavitelně klikatí napříč více než třemi dekádami a až na malé výjimky se kapela vlastně ani příliš neohlížela na to, jaký trend hudebnímu světu právě v té které době vládl a jela si svůj rock´n´roll po svém. Naopak za těmito hudebníky zůstala celá řada výborných a vesměs hodně nedoceněných alb, neboť byli právě i L.A.GUNS na počátku devadesátých let nevybíravě vrženi ke všem odsouzeníhodným frajírkům z L.A., jimž byla přiřazena nálepka lascivních pásků nešetřících na laku na vlasy, cetkách a podivuhodných ohozech, a to navzdory nesporné kvalitě a úspěšnosti jejich prvních tří řadovek. Na rozdíl od spřízněných bratrských GUNS´N ROSES se jim totiž nepodařilo oslovit ty miliony lidí, kteří stáli svým zájmem o hudbu mimo street-rockovou scénu Padlého města.


Krizová devadesátá léta však L.A.GUNS přežili, byť jejich dráha byla mnohdy poznamenána častými obměnami sestavy a v průběhu minulé i této dekády dokonce došlo na rozdělení na dva neslučitelné subjekty, kdy každý z nich byl veden někým z vůdčí dvojice hudebníků Tracii Guns/ Phil Lewis. Ať už byl neúspěch nahrávek, především z dob proměny rocku v cosi pesimistického, vinou špatného načasování a nebo díky slabé podpoře vydavatelství, mám dojem, že se kapela nemá ještě dnes vůbec za co stydět, naopak tvůrčí pestrost devadesátek, personální nestabilita mileniálního období a neuvěřitelná chuť po kvalitním rocku slouží jejich diskografii ke cti. Důležité je zkrátka vědět, že se L.A.GUNS nevzdali a dodnes platí za jednu z nejkultovnějších, nejdéle a nepřetržitě působících kapel scény z okolí Sunset Boulevard. 



V sestavě L.A.GUNS se za celou dobu vystřídalo nepočítaně hudebníků, a tak abych zachoval přehledný ráz celého svého vyprávění, chtěl bych článek uchopit poněkud volnou formou, která nebude didakticky lpět na každé miniaturní částičce výsledné mozaiky. Vždyť různé nepřehledné personální rošády a přemety se staly právě po roce 2000 doslova každoroční záležitostí a tak vypichování každého hudebníka, který uvnitř souboru strávil několik měsíců, zkrátka a dobře nemá smysl. Zaměřím se tedy ve třech dílech na to podstatné a sice na historii a profilové představení jednotlivých alb. Vždyť tihle nespoutanci, libující si v nočním životě na hraně, spolu s ranými GUNS N´ROSES vždy představovali to divočejší a opravdovější, co v osmdesátých letech vzešlo z ošátkované zhýralé scény jedné nechvalně proslulé americké metropole. Takže teď pěkně na začátek....

 

 

Základy kapely mající image milovníků zbraní, drog, sexu a motorek byly položeny v roce 1983, kdy soubor založil teprve sedmnáctiletý kytarista Tracii Guns, jinak pocházející z velmi liberálního prostředí židovské komunity v Los Angeles. Tedy rok před tím než nahý Arnold Schwarzenegger (coby Terminator) na totožném místě po příletu z budoucnosti čelil partičce podobně vyhlížejících zfetovaných punks, aby se jal splnil úkol odstranit budoucí matku velitele lidského odboje a značně zatopil jedné policejní stanici. Ale to jsem asi příliš odbočil? Ne? Takže zpět k rock´n´rollu a k úsvitu bouře. Spoluhráče tento neposedný střelec brzy nalezl v trojici mladíků: Michael Jagosz (zpěv), Ole Beich (baskytara) a Rob Gardner (bicí). Brzy došlo na klubová vystoupení a postupné formování nově se tvořící hair-spray rockové komunity, ke které patřili i někteří z pozdějších členů GUNS N´ROSES (Axl Rose/ Izzy Stradlin), zhruba krátce před tím jeden po druhém vystoupivší z Grayhoundu, který dorazil na Central Station v Los Angeles z amerického státu Indiana. Ostatně byl to právě Axl Rose, který za krátko, v období prvních koncertů a neoficiálních nahrávek, nahradil na měsíc/dva v L.A.GUNS u mikrofonu Jagosze, ale tohle spojení dlouho nevydrželo a zrzavý nespoutanec zakládá své HOLLYWOOD ROSE.



Píše se začátek roku 1984 a Tracii Guns se připojuje k HOLLYWOOD ROSE (přičemž kapelu posléze ovlivňuje ke změně názvu na GUNS N´ROSES), aby své L.A.GUNS nechal na čas být. Zde utvořil kytarový tandem s Izzy Stradlinem a nahradil zde Chrise Webera. V roce 1985 už je zas všechno jinak a Tracii, který zrovna zjistil, kdo bude v Axlově partě držet opratě, urychleně zdrhá (na jeho místo nastupuje Slash) znovuobnovit svou starou partu a spolu se zpěvákem Paulem Blackem dostává L.A.GUNS do obrátek. V té době vznikají nejpamátnější vypalovačky pozdějšího debutu narvaného veškerou pouliční špínou kalifornské Metropole. Při podpisu smlouvy s Polygramem už je v kapele i druhý kytarista Mick Cripps, basák Kelly Nickels a bubeník Nickey Alexander. Jenže firmě se stále něco nepozdává a očekávané nahrávání se stále odkládá, mezi tím frustrovaná kapela vybrušuje svůj pódiový projev a spolu s třeskutě dobrými FASTER PUSSYCAT, soustředícími se okolo peroxidového blonďáka a majitele u mládeže tolik oblíbeného rockového klubu Cathouse Taime Downeyho, si získává neochvějnou pozici jedné z nejočekávanějších hudebních bomb vycházejících z klubů na Sunsetu.


Poslední dílek skládačky zaklapl ve chvíli, kdy se v čele souboru zjevil na sklonku roku 1987 britský gentleman, zpěvák Phil Lewis, jenž na počátku osmdesátých let působil doma na Ostrovech spolu s Philem Collenem v glam-rockové kapele GIRL a později také v sestavě sólového projektu kytaristy Bernieho Tormého nazvaného jednoduše TORMÉ. Lewisův frackovitý, avšak dojemný pěvecký projev se nakonec stal dalším výrazným poznávacím znamením L.A.GUNS, a když trochu předběhnu a odskočím za zrcadlo strayovských vizí napříč časoprostorem, tak jeho hudební cítění bylo dokonce i v daleké budoucnosti, v dobách rozklížení kapely, právě onou spolehlivou zárukou hardrockového srdce a potřebného konzervativismu, kdežto Tracii po úpadku popularity dostával chutě odskakovat z rock´n´rollu poněkud jinam a celkově projev kapely obohacoval (neříkám že to všechno bylo špatně), někdy dokonce naprosto neočekávanými tvrdě metalovými momenty, které neměly s hudbou těch druhých kalifornských Pušek, tak jak si je zafixovali fans z osmdesátek a raných devadesátek, příliš společného.


 

Když právě v průběhu roku 1987 vyšla u Geffenu debutová deska GUNS N´ROSES a v té samé době také jejich parťákům z FASTER PUSSYCAT, a obě tyto kapely se svými prvotinami nakonec slavily úspěch (pravda  v případě Axlova kvintetu bylo to pozdvižení o něco větší), měli před sebou L.A.GUNS nelehký úkol, navázat na své někdejší klubové parťáky a přijít rovněž s natlakovanou deskou, která bude působit jako rána kytarou po hlavě, a která si to bude schopná rozdat s veškerou tehdejší honorací, reprezentovanou  v USA osmdesátých let především plyšově uhlazeným a pozitivním rockem s klávesovou aranží, vesměs orientovaným na dívky a kníraté dospěláky.:-) Tehdy nastal zrod zhouby. Všechno, díky čemu mě ona losangeleská sleazy-rocková a glam-metalová scéna zkrátka stále ještě dává určitý smysl, je k nalezení zde, na úsvitě dráhy této a jí spřízněných několika dalších kapel. S producentem Jimem Faracim měli ostatně L.A. GUNS úplně jiné cíle než zapadnout do obecného průměru a zadařilo se, neboť i kalifornský hudební svět začal toužit po svém zakázaném ovoci. Zde je průřez prvními třemi alby.

 

L.A. Guns   (1988)

 

Pokud budete chtít někdy sáhnout po desce, kde je dokonale zhudebněna noční atmosféra vykřičených čtvrtí a klubů na tepně Sunset Boulevard osmdesátých let, vyberte si právě tohle album. Zvlášť pokud milujete debutovou desku GUNS N´ROSES, může pro vás být právě debut od konkurenčních L.A.GUNS novým vhledem do totožného světa stejného období. Frackovský fuck you přístup se zde snoubil s romantikou vyděděných pouličních ztracenců, obvykle přežívajících s mladičkými prostitutkami uvnitř novodobého Babylonu. Vypalovačky jako „No Mercy“, „Sex Action“, „One More Reason“, „Nothing To Lose“ nebo „Bitch is Back“, stejně jako nádherná balada o ztracených iluzích a snech začínající dospělosti „One Way Ticket“ se staly legendárními pro celé sleazy rockové hnutí. Tohle je jedna z nejopravdovějších a nejšpinavějších desek, která vzešla z betonové džungle plné smogu a morální pokřivenosti, jaké v sobě generovala americká metropole osmdesátých let. Navzdory tomu si album drží víru, pozitivitu a sebevědomí a způsobuje příval nebývalé energie. Všechno si zde sedlo, a tak i o pár let starší nováček u mikrofonu Phil Lewis působil vedle neposedných smradů, kterým velel báječný kytarový střelec Tracii Guns, jakoby s nimi strávil roky. Valná většina skladeb totiž pochází z celé první pětiletky existence a dost z nich vzniklo, když byl ještě u mikrofonu Paul Black. Animální debut a z mého pohledu nepřekonatelná deska v celé jejich diskografii, jakkoliv na dalších albech působila kapela vyhraněji.

 

(90%)


 

 

Cocked And Loaded  (1989)

 

Komerčně rozhodně ambicióznější než debut a do dnes i nejúspěšnější album v historii L.A.GUNS vyšlo právě v době, kdy ve Spojených státech vrcholila horečka okolo nových senzací z GUNS ´N´ROSES. Nicméně i L.A.GUNS měli skvělé skladby a přispěli k upevnění celé scény. Dobré na této kapele bylo především to, že na rozdíl od jiných nikdy nepůsobila vyumělkovaně, a tak i když se jim otevřel prostor k propagaci na televizním hudebním kanálu MTV, jejich rock´n ´roll v sobě choval určité prvky svědčící o poctivosti a odžití všech těch songů. Krátce před nahrávaním druhého alba vystřídal za bicími Alexandera Steve Riley, bubeník se zkušenostmi u heavymetalových W.A.S.P. a muzikant, který se v budoucnu stal jedním z poznávacích znamení této smečky. Nicméně „Cocked And Loaded“ s následující stejně úspěšnou fošnou „Hollywood Vampires“ se staly jedinými dvěma alby L.A.GUNS natočenými ve shodné sestavě, tedy Lewis/ Guns/ Cripps/ Nickels/ Riley. Produkce se tentokrát chopilo zkušené duo Duane Baron/ John Purdell a výsledek dosáhl na 38.místo prodejnosti v žebříčku Billboard 200. Celkově jde o jediné platinové album v historii L.A.GUNS. Výsledek vyznívá oproti debutu mnohem rozmáchleji, takže v něm dochází na rtuťovité street-rockové hymny, skladby s nádechem punku, ale i na přemýšlivější strukturovanější songy včetně jedné povedené balady. Vrcholem je hymna „Never Enough“ s výtečným refrénem, dechberoucí balada „The Ballad Of Jane“, nepříčetná „Malaria“ s nervními vřeštivými zvuky kytar umocňujícími její halucinogenní atmosféru a nebo další romantická vypalovačka „Magdalaine“ nebo pilotní šleha  „Rip ´N´Tear“. Povedené album však doplácí na svou délku, takže, jestli debut mohl být považován za materiál bez slabin, mnohem delší druhá deska obsahuje bohužel i vycpávková místa. Kapela však působí dospěleji a vyhraněji, ale to už jsem zmínil o odstavec výše.

 

(90%)

 

 

Hollywood Vampires  (1991)

 

Pokračování nastoleného směru s ještě větším důrazem na kvalitu a komplexní hardrockový výraz. Z L.A.GUNS se stávají skutečně výborní skladatelé, o čemž svědčí hned úvodní duo rozmáchlých hymen jako „Over The Edge“ (skladba s úvodem působícím jako hudba z tibetských chrámů se ostatně objevila jako titulní píseň soundtracku k filmu  „Bod zlomu“ s Keanu Reevesem a Patrickem Swayzem v hlavních rolích) nebo „Some Lie 4 Love“ s typicky romantickým naturelem a zajímavě rozkřáplým akustickým riffem. Album však obsahuje i další vynikající skladby jako tesknou baladu „Crystal Eyes“, snad nejlepší pomalou věc v portofoliu kapely,  dále pak o něco méně povedenou „It´s Over Now“ a několik dalších ozdůbek, kde je dokonce využito i dechové sekce viz. „Wild Obsession“ nebo „My Khoo Ka Choo“. Kapela rozhodně nezakryla ovlivnění o generaci staršími mistry jako AEROSMITH (např. v „Kiss My Love Goodbye“ je to patrné) nebo LED ZEPPELIN, ruku v ruce s tím však nabízela i propracovanější skladatelskou stránku. Myslím, že existuje velká spousta lidí, kteří právě nonšalantní vampiristickou desku z roku 1991 považují za skladatelský vrchol tvorby L.A.GUNS, neboť bylo na materiálu poznat, s jakou péčí vznikal a kolik úsilí mu bylo věnováno. Bohužel na dveře již pomalu klepala vlna grunge, takže deska sice na poslední chvíli stihla zabodovat a probila se rovněž do první padesátky žebříčku prodejnosti, aby ve výsledku dosáhla nakonec jen na zlato a platila spíš jako rozlučka se slavnou epochou jedné scény. Krátce po evropském turné, které L.A.GUNS tehdy poprvé jeli spolu se SKID ROW, však začalo docházet k hádkám uvnitř sestavy, výsledkem čehož byl promptní odchod bubeníka Rileyho (odešel na tři roky, aby se v roce 1995 vrátil) a později i nucený odpočinek bandu a to díky tužbám Traciiho Gunse účastnit se bočního projektu CONTRABAND, spolu s dalšími osobnostmi kalifornské scény, nebo případně realizovat sólové album, ke kterému však došlo až o mnoho let později pod značkou KILLING MACHINE. Do toho ještě došlo na vyhazov od majoritního vydavatelství a rázem nikdo nevěděl, zdali kapela bude ještě vůbec fungovat. My však už dávno víme, že tahle formace přestála veškerá zemětřesení a navzdory neskutečně jedovatému klimatu uvnitř devadesátých let funguje stále. Příští díl bude tedy o existenčně velmi nejistých, problematických devadesátých letech.

 

(90%)


26.07.2017Diskuse (10)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
31.07.2017 16:09

To Zdenos+Valič: zásadní podobnost je v tom, že jde o skvělou muziku od skvělých muzikantů navíc na začátku promíchaných tak, že vlastně nebylo jasný, kdo založí L. A. Guns a kdo Guns´n´Roses:-)))))

 

zdenos31.07.2017 15:42

Právě zdejší návod mě na poslech nalákal. Sepsané profily dokážou poměrně přesně vystihnout, o čem hudba bude. Jistá podobnost je především v tom, že u obou kapel (L.A.G, WASP) absentuje ,,přeslazenej' vokál (typu GnR). Jinak jsou ty skupiny každá jiná.

 

Valič
31.07.2017 15:38

Zdenos: Jestli hrají něco podobného jako W.A.S.P., tak to bych snad taky někdy mohl zkusit. Zatím mám ale z těch kapel, které běžně moc neposlouchám, v plánu diskografie Thin Lizzy, Ramones a Scorpions. U těch posledních bych nicméně počkal na ten slibovaný profil, abych to pak mohl poslouchat i s podrobným "návodem". :-)

 

zdenos31.07.2017 15:26

Kostky jsou vrženy :) Tahle skupina mi hudebně celkem sedla, podobně jako WASP. Dívat se ale na jejich oblečky a účesy, to už jde trochu mimo mě. :) Takže ano, i já Caesare :)

 

Valič
31.07.2017 09:49

Zdenos: I ty, Brute? :-(

 

Bluejamie65
29.07.2017 14:28

A můj tip jsou foghatovské variace v RIP AND TEAR, nářez s boogieovými reminiscencemi

 

Bluejamie65
29.07.2017 14:17

a já v ní cítím lehkost bytí, jako by vzduchem letělo peříčko nebo sněhová vločka a přitom než skončí jsi hypnotizován a naprosto omámen:-)

 

Stray
29.07.2017 13:23

zdenos: To je dobře, uč se.:-) Vyzkoušej třeba Over the Edge.

 

zdenos29.07.2017 13:17

tak jsem si pár válů pustil. Tak např. song Magdalaine, to je parádní hit s dobrou atmosférou i zvukem :)

 

Bluejamie65
26.07.2017 21:42

Souhlas s každým slovem, háčkem, čárkou, tečkou... Poslouchám hlavně první tři alba (i když nejen) a jsou pro mě důležitější než alba G´n´R. Nabídnu kacířskou myšlenku - bude někdy zřejmé, nakolik Slash po Tracim naskočil do už jedoucího vlaku - připravené a koncertně ověřované koncepce???