BILBAO - Týden ve městě fotbalu a nezávislého ducha

Příjezd autobusu z letiště do centra Bilbaa mne zastihl krátce před půlnocí. Protože tou dobou již zde metro na šest hodin končilo provoz, nedalo se nic dělat, ale těch necelých pět kilometrů do místa ubytování ve čtvrti Txurdinaga jsem musel absolvovat z kruhového náměstí Moyua pěšky. Dalo se to čekat. Ačkoliv jsem si dopředu v Baskicku naplánoval skoro každou část pobytu, na tuhle situaci jsem se moc nesoustředil. Jasně, jsou tu i taxíky, ale proč hned ze začátku pobytu vyhazovat peníze a neprojít se vlahou nocí největším baskickým městem, kde člověk dosud nikdy nebyl, že jo? :-) Já vím, každej to má prostě jinak!

Noční výsadek v cizím městě

Do půlnoci chybí asi deset minut. Naviguji se přes aplikaci Mapy a mířím s báglem přes řeku Ibaizabal ke Casco Viejo, k nejstarší čtvrti, která je plná úzkých uliček a během dne rovněž také čilého ruchu, jak posléze v několika příštích dnech zjišťuji. Nyní je zde prázdno a tak si strašidelný pochod temnými zákoutími baskické metropole užívám. Kdyby tak ta partička hlučných floutků tušila, že kolem prochází někdo, kdo přistál teprve před hodinou, bleskne mi hlavou. Nad starým městem se terén příkře zvedá a začínají zde vyšší činžáky postavené v první polovině dvacátého století, ulice už znovu začínají být o něco málo širší a já se centru stále více vzdaluji východním směrem. Jde se do kopce, hodně do kopce. Z architektonického pohledu mě překvapují různě zohýbaná pouliční schodiště, která vedou coby průchody skrz přízemí šestipatrových domů postavených skoro před sto lety na svazích největšího baskického města. Je to jakoby jste stoupali po domovním schodišti a byli by jste zároveň uvnitř a zároveň i venku, jakoby jste do druhého patra vystoupali chodbou domu, ze kterého by jste záhy vyšli na jeho opačné straně, na jinou, výše položenou ulici. Úlet tohle absolvovat jako to první v místě, kde člověk dosud nikdy nebyl. Pokud někomu přišla legendární Stínadla plná záhad a tajemství, tak zde by si také přišel na svoje. Okolo jedné hodiny noční jsem konečně na místě a testuji v mailu s video-vysvětlivkou obdržený elektronický klíč na zahradní vchod univerzitní ubytovny. Jsme o další dva kilometry dál. Jsme v úplně jiné čtvrti, která je naopak od těch předchozích prostorově štědrá, vzdušná a díky množství zeleně připomíná luxusnější sídliště z cihlových věžáků. Vše funguje. Univerzitní ubytovna je oproti jiným zdejším budovám naopak nízká, postavená hned vedle nějakého školního hřiště. Pokoj 216 nacházím nezamčen, jak bylo dohodnuto. Jsem uvnitř a na stolku nacházím klíč. Za celou dobu v prostorách ubytovávacího zařízení nenarážím na jediného člověka, začíná týden v Baskicku.

Životem tepající oáza uvnitř zelených kopců

Nebudu zde rozebírat jednotlivé pamětihodnosti města, jen uvedu, že Bilbao je krásné město a návštěva jeho nejznámější kulturní atrakce - Guggenheimova muzea - za to určitě stojí, nabídne totiž ledacos, a to nejen milovníkům obrazů nejrozličnějších epoch, ale i moderních expozic a různých vizualizací. Dále doporučuji nevynechat možnost vyvézt se lanovkou Artxanda na jeden z blízkých kopců poblíž centra, ze kterých je parádní výhled na panorama celého města a jeho okolí pokrytého zelení obrostlými horami. Co mne na Bilbau překvapilo, že je zde vysoká vlhkost a poměrně často zde prší. Nejde o typickou vyprahlou suchou krajinu, jakou zná český turista ze Španělska a vůbec z valné většiny Pyrenejského poloostrova. Je zde spousta zeleně a bujné vegetace. V průběhu mého květnového pobytu se teploty pohybovaly zhruba okolo dvacítky a několikrát dokonce vydatně sprchlo. Navštívil jsem však i další dvě krásná města baskického regionu - San Sebastian a Vitoria-Gasteiz. Ty mne, jak velikostně, tak svou podobou a svým poklidnějším rázem, vyhovovala ještě o něco více než právě Bilbao. K těmto dvěma výletům jsem využil meziměstského autobusu. V obou případech šlo o cestu, která nebyla delší než linka Plzeň-Praha.

Ztracen v podzemním bludišti

V sedmsettisícovém (bez všech předměstí má o polovinu méně) Bilbau jezdí metro, tři linky a dvě z nich dokonce vedou až daleko za jeho hranice, kamsi daleko za jeho nejvzdálenější periférie a mění se tam spíše v nadzemní vláčky. Je to jakoby z Prahy vedlo metro až někam k Berounu. Pokud by jste zatoužili dostat se ke dvacet kilometrů vzdálenému mořskému pobřeží, stačí se linkou metra číslo 1 vyvézt do městečka Sopela, odkud to je už několik stovek metrů k plážím Bizkajského zálivu. Vzhledem k počasí, které nebylo z nejteplejších, jsem však koupání v moři oželel. S metrem jsem se zpočátku trochu pral, než jsem pochopil systém kupování lístků a uspořádání přestupů, navíc mne, na rozdíl od ochotných avšak anglicky nemluvících místních, vůbec nepomohly nezapamatovatelné exotické názvy jednotlivých zastávek jako Zurbaranbarri, Santutxu, Txurdinaga nebo Otxarkoaga. Když už jsem si spletl výstup potřetí, musel jsem se na chvíli zastavit, vydejchat a na nějaké lavičce v podzemí se sám sebe ptát, jestli se na to mám opravdu už vy...t? Člověk ale vždy najde cestu a vždy dosáhne cíle právě v těch chvílích, když prostě musí.

Fotbalové království

Bilbao je však také hlavně fotbal a v době mého pobytu se zde hrál domácí zápas Athletic Clubu v rámci La Ligy a to s baskickým rivalem Deportivo Alaves. Celý nádherný padesátitisícový fotbalový stánek San Mamés jsem si nejprve prohlédl o dva dny dříve, v rámci placené prohlídky stadiónu, zázemí a muzea historie klubu, až poté jsem se začal shánět po lístku na ligový match. Ten jsem si nakonec musel vystát, když jsem přišel ráno v den zápasu k pokladnám s půlhodinovým náskokem před jejich otevřením a dostal tak šanci jej vůbec za 80 Euro sehnat. Chytil jsem parádní místo na horní tribuně za bránou asi deset řad pod stropem arény. Ke klubu z Bilbaa jsem vždy choval sympatie a vždy mne bavilo, jak v určitých obdobích (především v polovině osmdesátých let a dá se říct i v současnosti) proháněl slavnější rivaly z Madridu a Barcelony. Athletic bude letos v La Lize nejlépe čtvrtý, na třetí Atletico Madrid ztrácí tři kola před koncem šest bodů, z pátého místa na něj však doléhá houževnatý Villareal. Nicméně ze španělské nejvyšší soutěže má hned pět týmů jistotu skupinové části Ligy mistrů, takže asi pohoda.

Vrchol týdne na San Mamés: Athletic Club Bilbao - Deportivo Alaves 1:0

Odpoledne před zápasem už se ve městě zhrocovaly hloučky fanoušků v dresech, aby popíjely v putykách poblíž stadiónu. Pochopil jsem, že Alaves není znepřáteleným klubem, protože fans s dresy obou klubů spolu v pohodě komunikovali a dokonce chodili ve smíšených skupinkách a fotili se spolu, dost možná v některých případech šlo i o členy jedné rodiny. Na rozdíl od Bilbaa bude mužstvo Alavesu rádo za záchranu v nejvyšší soutěži, nicméně v samotném zápase ten tým rozhodně nepůsobil rozpačitě a platil za velmi bojovného a úporně bránícího soka, který tu a tam hrozil nečekanými průniky. Už před zápasem bylo jasné, že ani jeden z bratří Williamsů do duelu, díky zraněním (Nico - třísla, Iňaki - lýtkový sval) nenaskočí, ostatně stejně jako tomu bylo v odvetě semifinále Evropské ligy na Old Trafford v Manchesteru, která proběhla o tři dny dříve a já ji skouknul u několika decek červeného vína a tapas v jednom ze zdejších lokálů. 

Řešilo se, koho trenér Valverde za absentující útočníky postaví, nabízel se patnáctigólový Oihan Sancet s podporou útočného kraje Gaizky Guruzety, ale nakonec se na hrotu objevil Sannedi, který byl zjevně nejnebezpečnějším článkem. Obě hvězdy Sancet i Guruzeta nakonec vběhli na trávník až jako střídající hráči v druhé půli, spolu s nimi ještě Unai Gomez, a právě s příchodem této trojice byl v posledních dvou desetiminutovkách zápas podstatně oživen. V obraně nechyběli opory jako Vivian, de Marcos nebo Berniche, v záloze skvělý Jaurnegizar či zkušený tvůrce Galareta. Trochu zklamal druhý útočník Djalo (posléze byl vystřídán Guruzetou), jenž se za hodinu zápasu takřka k ničemu nedostal. Celkově zápas působil docela úporným dojmem a i přes převažující míč na kopačkách domácích a hbité přihrávky na jeden dotek, se Bilbao dostávalo do vyložených šancí jen ztěžka. Mě však spíše bavila atmosféra na stadiónu a všechen ten mumraj, co se kolem tohoto sportu ve městě děl. 

Video mini-ukázka 1 (hymna), video mini-ukázka 2 (hra).

Zaplněné tribuny opanovala červeno-bílá barva, neboť valná většina fans zde na zápasy chodí v dresech. Za protější bránou byl sice obrovský kotel domácích, ale jinak lze říct, že na San Mamés se fandí prostě všude. Bylo to jako stát v ohromujícím hlasitém kotli překypujícím energií a entuziasmem, jehož atmosféru jsem si velmi rád vychutnal. Na stadiónech se ve španělské lize neprodává žádný alkohol, a tak jsem si jedno pivko dal v pubu poblíž stadiónu, nemusím dodávat, že všechny hospody na kilometr daleko byly přeplněné k prasknutí, zvlášť když se těsně před naším zápasem odehrávalo El Clásico mezi Realem a Barcou a přenosy z něho běžely takřka všude. Byl to zkrátka skvělý den.

20.05.2025	Diskuse (17)	Stray janpibal@crazydiamond.cz