Last Hardrock Outsider

VĚC - Inferno v krajině věčného ledu 1/2

První týdny roku 1981. Schůze se chýlí ke konci a vlivní pánové si začínají povolovat uzly u svých kravat. Zbývá dořešit jednu z posledních položek, což je suma určená na vývoj speciálních efektů. Studio Universal Pictures nakonec pro tyto účely vyhradilo zhruba dvě stě tisíc dolarů a daný problém se zdál býti vyřešen. Jenže do průběhu událostí zasáhne nečekaný zvrat. Režisér John Carpenter dosadil na pozici maskéra a tvůrce speciálních efektů člověka, s nímž už jednou spolupracoval. Vousatý mladík vstoupí do prostorné místnosti, usedne k velkému stolu, rozhlédne se kolem sebe a prohlíží si tváře producentů. Pak z velkých desek vytáhne desítky pokreslených papírů a hodí je do placu. Davové zděšení vystřídá údiv a producent David Foster se zmůže jen na spontánní výkřik: „No do prdele!“



Podruhé a lépe?


Remake je nové zpracování většinou staršího uměleckého díla. Tento termín se vztahuje k počítačovým hrám i k hudbě, ale primárně se pojí především s filmovým průmyslem. Remake se dokonce dělí do několika dalších charakteristických větví. Například maskovaný remake může zachovávat jména hlavních postav, ale klidně změní výchozí žánr, prostředí, název či konec filmového díla. Pro ideální příměr můžeme použít japonské drama „Sedm samurajů“ (1954) a jeho westernovou americkou verzi „Sedm statečných“ (1960). Naproti tomu přímý remake je prakticky doslovnou předělávkou toho samého, jen s drobnými nuancemi ve scénáři. Zde se nám nabízí norská kriminálka „Insomnie“ (1997) následovaná stejnojmennou předělávkou z roku 2002. Otázkou zůstává, zda-li představují remaky pro svět kinematografie přínos, nebo jde o zcela zbytečné napodobeniny parazitující na slávě klasických filmů.


V současné době v sobě význam filmových remaků skýtá spíše hořkou pachuť. Stávají se ekvivalentem sprostého slova, jedovatým plivancem, jenž zbytečně hyzdí filmové klasiky i relativně nové snímky. Kolik herců už se vlastně vystřídalo v roli Spidermana? Režisér Sam Raimi svou pavoučí trilogii dokončil roku 2007 a už v roce 2012 se o slovo hlásil netrpělivý Marc Webb, který celou trilogii úplně zbytečně restartoval. „Strašáci“ (1971) od nestora klasické filmové školy Sama Peckinpaha jsou po právu považovaní za klasiku kinematografie urputně studující násilí hluboko skryté v každém z nás. Opravdu bylo třeba, aby průměrný Rod Lurie natočil roku 2011 vykastrovanou verzi toho samého? Jak se říká, každé zboží má svého kupce, o tom nelze polemizovat.



Bývaly však doby, kdy se tato filmová disciplína těšila velké oblibě a filmaři přistupovali k dané látce s citem a neskrývaným entuziasmem. „Mys hrůzy“ (1991) Martina Scorseseho je po všech stránkách lepší a dějově propracovanější než originál J. Lee Thompsona z roku 1962. Nejen, že Scorsese ve své verzi neskrývá přímou inspiraci původním snímkem, ale navíc originál ctí a respektuje jej. Jeho film umně rozvíjí téma staršího předchůdce a ve spojení s úderným hudebním doprovodem mu skládá upřímnou poctu. Úplně stejnou analogii můžeme aplikovat i na mistra hrůzy Alfreda Hitchcocka. Konkrétně v souvislosti s jeho klasickým thrillerem „Muž, který věděl příliš mnoho“ (1956). I ten povyšuje originál z roku 1934 o třídu výš. Vtipné je, že za oběma filmy stojí jeden a ten samý režisér.


Výše zmíněné filmy (s výjimkou „Strašáků“) mají jedno společné. Vznikly na základě původního scénáře. Ovšem máme tu i konkrétní díla vycházející z nějaké literární předlohy, ať už z románu nebo z krátké povídky. „Moucha“ (1958) režiséra Kurta Neumanna s výborným Vincentem Pricem se zaměřuje především na tragický příběh vědce, než na samotnou metamorfózu a explicitně zobrazený rozpad tělesné schránky, který nám roku 1986 demonstroval Kanaďan David Cronenberg. Podstatné je, že oba filmy vycházejí ze stejnojmenné povídky spisovatele George Langelaana a oba filmaři uchopili danou látku po svém. Režijní vrchol Johna Carpentera má svůj původ rovněž v povídce. Jmenuje se „Kdo je tam?“. Roku 1938 ji napsal John Wood Campbell jr. a o třináct let později podle ní vznikl film „Věc z jiného světa“.


Pravdou však je, že Carpenter původní filmovou inkarnaci z roku 1951 ve svém legendárním díle spíše obchází. Režisér víceméně použil pouze základní dějovou linku a na tu následně navlékl několik dalších, ryze autorských vrstev. Invenční vklad Johna Carpentera byl natolik silný, jiný a v mnoha ohledech pokrokový, že „Věc“ (1982) můžeme ve výsledku pokládat za zcela nové filmové dílo. Pokud by se po mně někdo dožadoval doporučení nejlepšího remaku všech dob, velmi pravděpodobně bych ze sebe bez přemýšlení vypálil „Věc“ Johna Carpentera. Kdyby ovšem režisér na počátku osmdesátých let tušil, jak tvrdě jeho budoucí horor narazí u kritiků a diváků, pravděpodobně by se otočil na patě a z projektu urychleně vycouval. Jeden z nejlepších sci-fi hororů všech dob byl ve své době kritikou nemilosrdně roznesen na kopytech a divácká obec se k němu otočila zády. John Carpenter utržil tvrdou ránu a navždy se mu uzamkla možnost pracovat na vysokorozpočtových projektech. Vezměme to ale vše od začátku. Příběh o zrodu kultovního hororu právě začíná.



Mladí a rozhněvaní


Během sedmdesátých let procházel svět kinematografie divokou transformací. Nová éra Hollywoodu se roztáčela na plné obrátky a technická revoluce v oblasti speciálních efektů udávala směr, kterým se nechala strhnout řada progresivně smýšlejících filmařů. Do hry také stále častěji vstupovaly finance, opravdu velké finance. Detailní kostýmy, honosné kulisy a výprava všeobecně. Tyto a mnohé další aspekty kontinuálně zvyšovaly náklady na výrobu jednoho celovečerního filmu. Monolity jako „Kmotr“ (1972) a jeho přímé pokračování „Kmotr II“ (1974) si sice dokázaly zachovat diváckou přízeň a vydělat slušné peníze, ale jiné, mnohdy i dražší snímky mívaly problém pokrýt svůj rozpočet, nehledě na výdaje za reklamní kampaně. Producenti vlastně nevěděli kudy dál. Přemýšleli, jaká cesta bude pro Hollywood tou nejlepší, a ve snaze najít ideální řešení se tito vlivní muži nebáli experimentovat. Šanci brzy dostala i nová, velmi divoká krev.


Wes Craven, Tobe Hooper a John Carpenter. Filmaři na startovní čáře, ochotní obětovat ruku, jen aby za hrst dolarů mohli něco točit. Mladí dravci, frustrovaní válkou ve Vietnamu a znechucení érou hippies. Svou potřebu vyjádřit se ventilovali skrze krev a množství do té doby nevídaného násilí. Potřeby pro realizaci takových projektů nebyly nijak náročné a vedení nejrůznějších produkčních společností se nezdráhala těmto divokým mladíkům poskytovat menší finanční injekce. „Poslední dům nalevo“ (1972) byl první takovou vlaštovku. Skandální, amatérsky natočená fušeřina o cestě za rockovým festivalem, která se trochu zvrtne. Premiéra tohoto obskurního filmu rozpoutala hotovou bouři. Před obrovskou vlnou nevole se musel Wes Craven na čas skrývat a ve vzduchu dokonce visela hrozba veřejného lynče. Šokovaná společnost se ještě ani nestačila vzpamatovat a Tobe Hooper do ní bez varování vhodil odjištěný granát v podobě nízkorozpočtové řezničiny „Texaský masakr motorovou pilou“ (1974).



Aniž by si to oba filmaři uvědomovali, nenápadně svým přičiněním postavili základy, z jejichž podstaty se zrodil nový hororový subžánr. Wes Craven ukázal v celé své kráse skupinové násilí páchané na teenagerech, Tobe Hooper stvořil ikonického zabijáka s maskou a John Carpenter ve svém nezávislém filmu „Halloween“ (1978) vše spojil a dotáhl k dokonalosti. Zrodil se slasher. Oblíbená hororová odnož, jež přežila několik dekád a setrvává tu s námi do dnešních dnů. Problém je, že Carpenter svým prvním režijním úspěchem řekl prakticky vše podstatné a slasher se záhy ukázal býti slepou vývojovou větví. Jeho nekonečné variace jako „Pátek třináctého“ (1980) nebo „Vrah Rosemary“ (1981) se lišily pouze v množství krve a počtu mrtvol.


Jediným obroditelem tohoto specifického subžánru se nakonec stal zmiňovaný Wes Craven. „Noční můra v Elm Street“ (1984) namísto kašpara s vidlemi na seno přinesla nové zlo v podobě cynického vraha, který své hrůzné skutky na spratcích z předměstí páchá ve snech. Roku 1996 bodoval Craven znovu. Tentokrát s filmem „Vřískot“. Chytrým dílkem dekonstruujícím symbol maskovaného zabijáka a zároveň i žánrové hříčky hrající si s hororovými klišé. Wes Craven byl opravdový mistr sírou načichlého řemesla. Nicméně teď se vraťme zpět do první poloviny sedmdesátých let. Právě tehdy se u jistých osob poprvé začaly rojit myšlenky na oprášení letité sci-fi povídky. Tobe Hooper a především John Carpenter v našem příběhu ještě sehrají důležitou roli.



Wall Street, kolébka kvalitních filmů?


Producenti David Foster, Lawrence Turman a koproducent Stuart Cohen. Tři muži, za nimiž stála společnost Universal Pictures. Právě první dva jmenovaní navrhli společnosti roku 1975 odkoupit práva na adaptaci povídky „Kdo je tam?“. Jak víme z úvodu, literární látka již jednou zpracována byla. Konkrétně měl její filmovou inkarnaci na svědomí legendární multižánrový režisér Howard Hawks. To byl vlastně i prvotní argument nejvýše postavených kravaťáků. Proč točit něco, co už jednou někdo jiný v padesátých letech zpracoval? Neoblomné duo Foster a Turman na to ale šlo věcně a od lesa. Hawks dle jejich mínění ani zdaleka nevyužil potenciál tištěné předlohy a nová verze scénáře by daleko více korespondovala s vizí spisovatele Johna Wooda Campbella. Z červené se zanedlouho stala zelená, ale okamžitě se na obzoru zjevil nový zádrhel. Kde všechna potřebná práva vlastně poletují?


Spisovatel byl tou dobou tři roky po smrti, nicméně tento fakt nepředstavoval nejmenší problém. Veškeré pravomoci na adaptace jeho novel u sebe držela jistá dvojice scénáristů, která je chlapcům z Universal Pictures ráda prodala. Ovšem práva k filmu Howarda Hawkse se překvapivě válela na Wall Street. Právě tam na ně koncem roku 1975 narazil televizní producent a režisér Wilbur Stark. Tři finančníci, kteří je léta vlastnili, neměli ani páru o tom, co přesně třímají v rukách a jak s tím naložit. Představte si to. Finančníci zakoupili na burze práva k téměř pětadvaceti filmům zaniklé filmové společnosti RKO Pictures. Jinými slovy. Pokud by se tehdy někdo rozhodl znovu natočit například film „Občan Kane“ (1941), za nímž RKO Pictures stála, musel by dotyčný nejprve odkoupit právo na remake od zmiňovaných finančníků. A protože mezi pětadvacítkou filmů byla i „Věc z jiného světa“, spustil se řetězec služeb a protislužeb.



Wilbur Stark provedl výhodný obchod a slíbil, že po znovunatočení každého jednotlivého filmu vrátí příslušné listiny bezplatně zpět do rukou finančníků. No a konečně, David Foster a Lawrence Turman, kteří Starka vypátrali, od něj práva k letitému sci-fi filmu velmi levně odkoupili. Stark však s prodejem souhlasil pouze pod podmínkou, že z něj vedení Universal Pictures v případě remaku „Věci“ učiní výkonného producenta. Obchod uzavřen, problémy vyřešeny. Co dál, kdo bude budoucí projekt kormidlovat? Spirála pokusů a omylů se teprve teď začala pořádně roztáčet a první na zteči byl překvapivě John Carpenter.


Pravý čas na sci-fi


Na začátku předchozí kapitoly jsem jmenoval i koproducenta Stuarta Cohena. Tento muž byl dobrým přítelem Johna Carpentera. Fandil mu už za dob jeho studií a vždy věřil, že to mladý filmař jednou dotáhne vysoko. Cohenova nabídka na režírování „Věci“ byla roku 1976 spíše gestem z přátelství. Aniž by se Carpenter stihl pořádně vyjádřit, dalo vedení Universal Pictures této bláhové volbě stopku. Filmař měl v té době na kontě pouze zvláštní vesmírnou komedii „Temná hvězda“ (1974) a čerstvý příspěvek v podobě thrilleru „Přepadení 13. okrsku“ (1976), který byl sice skvělý, ale bohužel toho moc nevydělal. Studio však mělo dávno uzavřenou smlouvu na několik filmů s někým docela jiným. Tobe Hooper dokázal za pár šupů natočit „Texaský masakr motorovou pilou“ a ještě s ním vydělat úctyhodných třicet milionů dolarů. Zdál se tak být ideální volbou. Opravdu jen zdál. Nemusíte se mnou souhlasit, ale dle mého názoru je Tobe Hooper režisérem jednoho jediného filmu, z jehož slávy těžil do posledního dechu. Navíc jeho ikonický horor neoplývá ani tak technickou kvalitou, jako spíše důležitostí pro daný žánr. Ano, jako filmař je podepsán i pod výborným filmem „Poltergeist“ (1982), ale upřímně řečeno, zde plnil funkci spíše pomocného režiséra a valnou většinu scén natočil autor scénáře Steven Spielberg.



Nicméně k věci (mrk, mrk). Roku 1976 nakráčel Hooper odhodlaně do studií Universal Pictures a dovedl si s sebou i scénáristku Kim Henkel. Ta mu již pomáhala s realizací jeho debutu a protože výsledek stál za to, rozhodla se úspěšná dvojice opět spojit pisatelské síly a vytvořila nástřel scénáře pro film „Věc“. Výsledek byl velmi ambiciózní, nerealizovatelný a především naprosto šílený. Namísto polární stanice se měl děj přesunout pod hladinu oceánu do jakýchsi futuristických laboratoří a mimozemšťan by připomínal obří rybu mající schopnost transformovat se do podoby delfínů, chobotnic či žraloků. Ehm… tudy cesta opravdu nevedla.


Začalo tak další kolo hledání. Šanci dostal například John Landis, budoucí tvůrce komediálních hitů jako „Záměna“ (1983) a „Cesta do Ameriky“ (1988). Z dnešního pohledu mi přijde nesmírně zajímavé angažování Sama Peckinpaha. Sice nebyl osloven přímo, ale už ta představa, že se o jeho jménu vážně uvažovalo, mi přijde fascinující. Jen považte, hororové sci-fi s příchutí Divokého západu. No nestálo by to za hřích? Po nějaké době došla vedení filmového studia trpělivost. Vesmírná monstra náleží minulosti a koho by v druhé polovině sedmé dekády takový film vůbec zajímal, že? Náčrty scénářů i zakoupená práva putovala do šuplíku, a pak, jako blesk z čistého nebe, přišla atomovka. Nezávislý film Johna Carpentera „Halloween“ vydělal jen v USA téměř padesát milionů dolarů a hned následující rok zboural žebříčky návštěvnosti „Vetřelec“ Ridleyho Scotta. Nastal ideální čas. Stačilo spolknout hrdost, přilézt po kolenou zpět za tou domnělou nulou Carpenterem a konečně vypustit bestii z klece!



Jak pohnout s obrem?


Inu, že by před sebou měli producenti David Foster a Lawrence Turman lehkou práci, to se zrovna říct nedá. Johna Carpentera museli téměř lámat přes koleno, zatímco koproducent Stuart Cohen se tomu prosebnému divadlu z povzdálí pochechtával. Co na to říct? John Carpenter byl nyní považován za hororového guru a z jeho „Halloweenu“ se stala modla. Vše navíc přiživoval úžasný příběh o neznámém chlápkovi z New Yorku, který jediným filmem dokázal obrátit žánr vzhůru nohama. Byl z něj Pan Režisér, nabídky se mu jen hrnuly a mohl si z nich vybírat dle libosti. Navíc měl spoustu časově náročných koníčků. Skládání hudby, psaní scénářů, sledování nových filmů. Universal Pictures tedy muselo vynaložit značné úsilí, aby novou hvězdu filmařského nebe ulovilo.


První problém Carpenter spatřoval v remaku samotném. Už od dětství totiž miloval verzi od Howarda Hawkse. Přišla mu dokonalá, nepřekonatelná a režisér nechtěl takový filmový klenot svým vlastním přičiněním zneuctít. Pak tu byla i reálná možnost neúspěchu a srdcař John Carpenter neúspěch svých filmů velmi špatně snášel. Navíc ho to delší dobu táhlo k westernu. Dokonce napsal scénář jménem „El Diablo“ a roku 1990 podle něj opravdu vznikl i stejnojmenný film odehrávající se na Divokém západě. Ruku k dílu nakonec musel přiložit kamarád Stuart Cohen. Přemluvil Carpentera, aby si přečetl povídku od Johna Wooda Campbella, a ujistil ho, že remake se bude striktně držet myšlenek spisovatele. Teprve tehdy začal John Carpenter o budoucím sci-fi projektu vážně uvažovat.


Abych to uvedl do správného světla, tak vám popíšu hlavní rozdíl mezi filmem z padesátých let a povídkou, ze které vycházel. Campbell všechny události situoval na vzdálenou polární stanici, kde parta vědců rozmrazí nalezený kus ledu a z jeho útrob vyleze mimozemský tvor, jenž má schopnost dokonale napodobovat veškeré živé formy života včetně jejich chování. Stanice je obrovská. Mimo zhruba sedmdesáti vědeckých pracovníků tam žijí i hospodářská zvířata jako krávy, kozy, slepice a zhruba padesátka psů. Mimozemšťan likviduje vše živé, své oběti asimiluje a posléze perfektně napodobuje. Stanicí se brzy začne šířit chaos, strach a nikdo už nikomu nevěří. Konec je velmi pesimistický. Režisér Howard Hawks z povídky zachoval jen identické prostředí. Jeho mimozemšťan je pouze vysoký chlap v gumové masce, co chodí chodbami a vraždí lidi. Vše navíc dobře dopadne, neboť monstrum je v závěru zneškodněno. John Carpenter byl z povídky nadšen a odhodlán dát své kreativitě volný průchod.



Ryze pánská jízda


John Carpenter podepsal u Universal Pictures smlouvu na několik filmů a rázem se ocitl ve světě tvůrčího luxusu. Studio mu dovolilo v poklidu dokončit snímek „Mlha“ (1980) dle adaptace knižní předlohy Stephena Kinga a celkově režisérovi nechávalo ve všem volné ruce. Na přípravu filmu měl více než rok. Mohl si vybrat vlastního scénáristu, kameramana nebo mít poslední slovo ve výběru herců. Producenti zkrátka udělali cokoliv, aby se Carpenter cítil komfortně. První šok přišel hned s angažováním scénáristy Billa Lancastera. Jeho největším úspěchem byla práce na rodinné sportovní komedii „Špatné zprávy pro Medvědy“ (1976) a Carpenter si ten film jednoduše zamiloval. Každý rovněž očekával, že si režisér složí i vlastní hudební doprovod, což by znamenalo jistou finanční úsporu. Jenže když jste Pan Někdo a můžete si vybírat, tak té možnosti prostě využijete. A protože John Carpenter miloval spaghetti westerny, byla volba víceméně jasná.


Fantastický Ennio Morricone hozenou rukavici nebojácně zvedl a komponování hudby pro hororový film pojal jako výzvu. Kameraman Dean Cundey s režisérem již několikrát pracoval a technické dovednosti, jimiž oplýval, byly nezpochybnitelné. Plíživá až voyeurská kamera, vybledlé barvy a cit pro kompozici obrazu, ideální atributy pro napínavý sci-fi horor. Režisér si budoval svůj tým snů, jakousi pomyslnou zeď složenou z osvědčených mistrů svých řemesel. Jen tu a tam zariskoval a nahradil cihlu jiným, dosud neozkoušeným materiálem. Velice důležité bylo herecké obsazení. Studio nemělo problém film dostatečně zafinancovat, ale pokud šlo o herce, bylo režisérovi doporučeno vybírat méně zvučná jména. S tím neměl Carpenter nejmenší problém. Připravovaný projekt byl mimo jiné postaven i na propracované psychologické hře a zde bylo potřeba lidí, kteří budou v první řadě umět přesvědčivě hrát.



V jednom případě musel režisér přesto ustoupit. Donald Pleasence byl první volbou pro roli klíčové postavy Dr. Blaira. Už tak populární herec ale po účasti ve zmiňovaném snímku „Halloween“ ještě stoupl na ceně a studiu se nelíbila představa, že by se měl Pleasence na polovinu stopáže kamsi vytratit. Postavu tak nakonec ztvárnil Wilford Brimley, charakterní herec malých rolí. Childse si perfektně střihnul do té doby především divadelní herec Keith David. Muž s mocným autoritativním hlasem, jehož přílišnou teatrálnost na place musel Carpenter občas krotit. Třetí a jednoznačně nejvýraznější postavou byl staniční pilot R. J. MacReady. Zde došlo k další malé komplikaci.


John Carpenter a herec Kurt Russell se znali dlouhá léta a jejich vztah byl velmi přátelský. Carpenter mu dal roli neohroženého Snake Pliskena a natočil s ním postapokalyptický akčnák „Útěk z New Yorku“ (1981). Vnitřně tušil, že mu je i úloha MacReadyho šitá na míru. To samé si ale rozhodně nemysleli producenti. Russell předvedl famózní výkon v televizním snímku „Elvis“ (1979) a bouchač Snake Plisken z něj dopomohl vytvořit hvězdu první velikosti. John Carpenter tedy zvolil vyčkávací taktiku. MacReadyho si mezitím zkusili Nick Nolte, Jeff Bridges nebo hrající hudebník Kris Kristofferson, přičemž Russell u projektu dále setrvával jako poradce. Kdykoliv se na pracovních schůzích projednávali nové postřehy a nápady, Carpenter nezapomněl nikdy zdůraznit: „S tímhle přišel Kurt, je to jeho nápad.“ Výborný tah, producenti po nějakém čase vyměkli a Kurt Russell se stal posledním obsazeným hercem. Zbývalo dořešit celkovou výši rozpočtu včetně výloh pro vývoj speciálních efektů. Tehdy Carpenter na jedno pracovní sezení přivedl nesmělého mladíka s vousatou tváří, puklou podivným úsměvem.



Horlivý anatom smrti


Robin R. Bottin se narodil na předměstí Los Angeles 1. dubna 1959. Konkrétně v části zvané El Monte. Jménem Robin ho dnes prakticky nikdo neoslovuje a už od útlého věku slyší na zkratku Rob. Rodiče u něj preferovali velmi volný výchovný styl, čehož Rob hojně využíval a už od dětství do sebe beztrestně sypal jeden horor za druhým. Fascinovaly ho především staré klasiky z dvacátých, třicátých a čtyřicátých let, jako třeba „Upír Nosferatu“ (1922) nebo „Vlkodlak“ (1941). Strach velmi záhy začal ustupovat do pozadí a otěže převzala zvědavost. Malého Roba zajímalo především tajemství zákulisních praktik. Jak sakra ty úžasné masky vyrábějí a z jakých materiálů? Palčivé otázky, jež chlapci nedaly spát. A protože neměl potřebné zkušenosti, tak vzal do ruky tužku a začal si alespoň kreslit.


Ke svému překvapení zjistil, že kreslí velmi dobře, vlastně přímo skvěle. Na papír házel naprosto vše, co mu přišlo zajímavé. Příšery, mimozemská monstra, upíry, mumie, fantazii se meze nekladly. Někdy byla malá dílka zcela smyšlená, jindy se nechal inspirovat již hotovými předlohami. Dle anatomických atlasů poznával vrstvy lidského těla, zkoumal vztahy mezi jednotlivými tkáněmi a orgány, které s precizností zaznamenával hrotem tužky do svých hromadících se sešitů. Od deseti let byl pravidelným návštěvníkem městské knihovny, ale dětská beletrie rozhodně nebyla tím, co by poutalo jeho zájem. Základy protetiky, filmové triky, maskérské postupy a spousta další specializované literatury. Z levného latexu a modelářské hlíny doma začal vytvářet své první masky. Šlo o nesmělé pokusy, ale nekonečná píle začala brzy nést ovoce.



Bylo mu sotva čtrnáct let, když si zjistil bydliště uznávaného maskéra a tvůrce speciálních efektů Ricka Bakera. Ten si po krátké a působivé prezentaci mladíka okamžitě vzal pod svá křídla. Rob Bottin se přes Barkera poprvé dostal k filmu a pod jeho mentorským vedením střádal rychle nové a nové zkušenosti. Jako pomocník se podílel menší měrou na maskách k filmům „Piraňa“ (1978) nebo brutálnímu nářezu „Maniak“ (1980), kde se poprvé setkal s mistrem krvavých efektů Tomem Savinim. Tehdy si ho vyhlédl i John Carpenter a svěřil mu vizuální vzhled zombií ve zmiňovaném snímku „Mlha“. Krátce nato mu zadal zakázku režisér Joe Dante. Rob Bottin dostal na starost monstrum pro film „Kvílení vlkodlaků“ (1981).


Nadanému muži táhlo na jednadvacet a John Carpenter s ním opět spojil síly. Tentokrát pro něj měl opravdovou životní šanci a doposud největší výzvu jeho života. Mimozemská forma života pro připravovaný film „Věc“. Rob Bottin měl spoustu času a tak se začetl do scénáře, který byl tou dobou hotov zhruba z osmdesáti procent. Zvláštní vesmírný tvor s unikátními schopnostmi, sníh, led, dokonalá izolace od zbytku civilizace. Mozkové závity mladého tvůrce pracovaly na plné obrátky. Ihned popadl barevné tužky, papíry a začal kreslit jeden bizarní návrh za druhým. Ohromený Carpenter si uvědomil, že Bottina musí za každou cenu vzít na nadcházející pracovní schůzku s producenty. Popravdě se na to vlastně dost těšil, a Bottin dle očekávání překvapil. Ne, šokoval!


Ve druhé části článku si společně přiblížíme proces samotného natáčení, nakoukneme do děsivé kuchyně Roba Bottina, rozebereme si finální podobu filmu a pokusíme se přijít na důvod jeho tehdejšího neúspěchu... (pokračování již zítra).


19.11.2021Diskuse (9)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

J.Rose
22.11.2021 08:01

Walram: Máš pravdu. King napsal povídku mlha v roce 1980, tedy ve stejný rok jako stejnojmenný film. Právě to mě zmátlo a tak nějak se mi v hlavě vše prolnulo. V roce 1985 vyšla sbírka povídek a tam je Mlha rovněž.

Mám od Kinga přečtených asi pět knih, ale povídku Mlha jsem nikdy nečetl. Ty články si uchovávám ve svém letitém PC. Takže ti děkuji a hned si tam tuhle nepřesnost opravím.

 

Walram
22.11.2021 07:29

Skvělý film a neméně poutavý článek.

Nejsem si ale zcela jist, zda Carpenterova Mlha je dle povídky od Stephena Kinga, tu zfilmoval Darabont. Nebo se pletu?

 

Kubýk
19.11.2021 15:48

Film, který si společně s Vetřelcem a Blade Runnerem pouštím když přijdu v noci z pijatyky ale ještě se mi nechce spát :-))

 

Majk
19.11.2021 11:59

Počteníčko! Ten film je dobově geniální, určitě ne pro každého, ale s takovým textem v zádech 👍 si ho brzy pustím po letech zase a věřím, že na něj budu mít zase o kus jiný (lepší) náhled.

 

DarthArt
19.11.2021 10:27

Přesně tak. Než článek vyleze na stránkách, mám ho já přečtený vždycky pětkrát. I když Rose je profík a redakčních úprav je u něj naprosté minimum. Palec nahoru!

 

Stray
19.11.2021 09:48

Endyamon: Darth nemohl počkat páč tyhle dlouhé filmové texty čte a koriguje před založením, za což mu patří dík, protože to už by se nedalo všechno obhospodařit v jednom.

 

Endyamon
19.11.2021 09:39

DarthArt: mal si si počkať ako my ostatni :)

 

DarthArt
19.11.2021 09:09

Endyamon: A druhá půlka je ještě lepší! Věř mi!!

 

Endyamon
19.11.2021 07:20

Geniálny text. Ďakujem. Už aby bolo zajtra :)