REKAPITULACE - Nejlepší hudební nahrávky za rok 2023 (Gazďa)

Rok 2023 nebyl z mého pohledu tak dobrý jako ten minulý, 2022 přinesl spoustu skvělých desek, které se mnou zůstanou ještě dlouho. Vynikající alba vydali mimo jiné AETERNAM, AN ABSTRACT ILLUSSION, DISILLUSION, GHOST, SIGH, SOILWORK, STORMRULER, VOLBEAT, WILDERUN nebo WIND ROSE. Letos mi nadílka přijde slabší, ale i tak přinesla dostatek zajímavých počinů.

TOP 15 alb roku 2023

AHAB - „The Coral Tombs“

Z mnou vybraných desek vyšla jako první a stále ji považuju za desku roku. Nejsem žádný velký fanoušek pohřebního doomu a tuhle kapelu jsem dosud sledoval jen zpovzdálí. Ani na první poslech mi to nic moc neříkalo a desku jsem odložil s tím, že jsem si potvrdil, že to není pro mě. Ale hned za pár dní jsem se k ní vrátil… nějak se mi začalo stýskat po tom pomalém kývavém rytmu těch sedmi těžkých písní ozdobených kvílivým vokálem, který jakoby patřil někomu volajícímu na širém moři o pomoc. Proč na moři? AHAB vytváří konceptuální alba na základě klasických románů odehrávajících se uprostřed oceánů a jejich pátá deska je poklonou knize „Dvacet tisíc mil pod mořem“ od Julese Verna. Je to v pravém slova smyslu album, které drží pevně při sobě, a ne kolekce jednotlivých písní. Skladby jsou dlouhé, táhlé a hypnotické a neznám skupinu, která by ve mně dokázala vybudit představu temných hlubin a obřího prostoru oceánu lépe než tito Němci. Nejlepší skladby: „Prof. Arronax’ Descent Into the Vast Oceans“, „Colossus of the Liquid Graves“, „The Sea as a Desert“, „A Coral Tomb“.

IN FLAMES - „Foregone“

Snad žádná metalová skupina nevyvolává tak vyhrocené debaty mezi vlastními fanoušky jako švédští IN FLAMES. V devadesátých letech jsem je neposlouchal, a tak netrpím nostalgií vůči jejich první etapě, která položila základ melodeathovému hnutí. Přišel jsem k nim až později a mám rád všechny jejich období, dokonce mi víc sedí jejich pozdější metalem okořeněné výlety směrem k rocku, zdá se mi, že je to poloha, ve které je jim dobře a která umožňuje, aby využili bohatší palety svého skladatelského umění. Málokterá kapela v metalu umí tvořit takové hity jako IN FLAMES a na nejnovější desce to opět potvrzují. Všech 12 skladeb na „Foregone“ jsou chytlavé a co by na chytlavých skladbách mělo být špatně? Někteří z nostalgiků psali, že je deska návratem ke kořenům, ale nic takového tam neslyším. IN FLAMES sice trochu přitvrdili, to je pravda, ale stále pokračují v trajektorii nastavené vynikající deskou „Reroute To Remain“ (2002). Tucet skladeb pracuje s drsnými i čistými vokály, písně jsou rockově skočné a deathové sypačky se objevují spíš jako milé zpestření. Důležitá je silná melodie. Má druhá nejoblíbenější deska roku, jela mi doma častěji než AHAB, ale „The Coral Tombs“ prostě drží lépe pohromadě a více stimuluje mozek. Nejlepší kusy: „State of Slow Decay“, „Bleeding Out“, „Foregone, Pt. 2“, „Pure Light of Mind“, „In the Dark“ (ta instrumentální pasáž mezi 3:14 a 3:32 je pro mě hudebním momentem roku!) a „End the Transmission“.

THE OCEAN - „Holocene“

Němečtí postmetalisté patří mezi moje nejoblíbenější skupiny vůbec a jejich poslední tři desky „Pelagial“ (2013), „Phanerozoic: Paleozoic I“ (2018) a „Phanerozoic II: Mezozoic/Cenozoic“ (2020) pro mě vždy byly deskami roku. Poslední „Holocene“ jí není, nedisponuje takovou sílou ani tak výraznými melodiemi a skladbami, ale je pořád velmi zajímavá. Přitom vlastně ani neměla vzniknout. Kruh byl uzavřen. Skladbu „Holocene“ najdeme už na předchozí desce, čímž mohla být geologická učebnice kapelníka a dvorního skladatele Robina Stapse ukončena. Zjevně ale bylo v kapele nutkání přidat ještě třetí kapitolu, tentokrát čistě o období, které je poznamenáno působením člověka. Deska je tentokrát jemnější, založená na klávesových samplech a plochách Petera Voigtmanna, okolo kterých pak teprve Staps stavěl další nástrojové party. Holocén je celkově méně progresivní, uvolněnější a nepůsobí tak maximalisticky dotaženě jako dřívější alba. Jsem ale rád, že tento krok udělali a že se Oceáni dále vyvíjejí. A pořád je tu spousta skvělé muziky. Nejlepší písně: „Atlantic“, „Subboreal“, „Unconformities“, „Parabiosis“.

SATURNUS - „The Storm Within“

K nové desce SATURNUS jsem měl zprvu ještě odmítavější postoj než k počinu AHAB. Doom moc neposlouchám a kapelu jsem prakticky neznal. Přemýšlel jsem ale, že se na ně společně s …IN THE WOODS“ vydám za pár měsíců do pražského Futura na koncert, protože jsem na něco v tom týdnu jít prostě chtěl a nic jiného tam nebylo (což se nakonec stalo a nelitoval jsem). Při poslechu desky „Storm Within“ mi nejdřív HODNĚ vadily časté recitály mluveného slova s textem, který byl pak zopakován ve zpěvu. Přišlo mi to takové pseudointelektuálně melodramatické a ve spojení s dlouhými táhlými skladbami nesnesitelné. Pak mě ale zaháčkovala krátká a nerecitálová „Breathe New Life“ a já byl postupně přitahován a přitahován, a nakonec i chycen. S překvapením jsem na sobě pozoroval, že tuhle desku považuju za jednu z nejlepších roku. Dostala mě kombinací dlouhých valivých songů s nápaditými melodiemi i úžasně hlubokým hlasem Thomas Akim Grønbæk Jensena, který sugeruje podobné hlubiny, v jakých se pohybují hoši z AHAB. Zvyknul jsem si i na recitály, a tak nějak začal tolerovat, že ke stylu SATURNUS prostě patří. Skladba „The Calling“ se pro mě dokonce stala i jednou z písní roku. Nejlepší věci: „The Storm Within“, „Chasing Ghosts“, „The Calling“, „Breathe New Life“.

INSOMNIUM - „Anno 1696“ a „Songs of the Dusk“

INSOMNIUM mám stále radši. Nebyla to láska na první poslech. Také mi nějaký čas trvalo, než jsem si k nim našel cestu a zbavil se dojmu, že mají skladby bezvýrazné a na jedno brdo. Víc než jejich původní přímočaře melodeathová poloha, mi sedí jejich současná fúze melodeathu s progresivním metalem a doomem. Taková, jakou se vydávají na svém posledním albu „Anno 1696“ z letošního února a na navazujícím EP „Songs of the Dusk“ vydaném v listopadu. „Anno 1696“ je konceptuální deska odehrávající se v období velkého severského hladomoru 1695–1697, během něhož ve Finsku zemřela třetina populace. Hudba a texty INSOMNIUM jednou jsou a kapela kreslí temnými črtami temný příběh o beznaději, chladu a mrazivých dnech i nocích, ve kterých (možná) vládnou čarodějnice, a o vymýtači, který se jim přichází postavit. Kapela tak vytváří podobně studeně fascinující krajinu jako na starším koncepčním albu-písni „Winters Gate“ z roku 2016. Finské publikum to ocenilo. Na tamním žebříčku nejprodávanějších desek se po vydání album vyhouplo až na vrchol… šťastná to země. Nejlepší skladby: „Godforsaken“ (se zpěvem Johanny Kurkely), „Lilian“, „The Unrest“, „Rapids“. Ne všechny skladby, které kapela stvořila během covid, se ale na album hodily, tak skupina před koncem roku vrhla na trh ještě 22minutové EP obsahující tři další vynikající skladby. Jen tak dál, hoši, jen tak dál…

KALMAH - „Kalmah“

Syrovost a rychlost. Finská KALMAH je také označována jako melodický deathmetal, s ponurými melancholiky INSOMNIUM toho má ale málo společného. Spíš ji vidím jako kombinaci melodeathu, thrashe a power metalu. Jejich poslední eponymní deska nečrtá pestrou paletu nálad, ale sází na jednoduché a dobře zapamatovatelné kytarové vyhrávky kouzlící nad překotně rychlou rytmikou. Sólová kytara Antti Kokka většinou harmonicky sleduje melodii growlu jeho staršího bráchy Pekky a tento dvojzápřah podtrhuje jak celkovou údernost, tak přináší společně s klávesovými party vzadu potřebnou rozmanitost a živost. Deska bystře uhání kupředu, a pokud mám opět srovnat s INSOMNIUM, tak jako soundtrack by se nehodila k temným příběhům o zpytování nitra, ale mnohem víc k nějakým bitevním scénám, kde se bystří seveřané mlátí po hlavě. Přijde si tu na své, kdo má rád rychlé tempo a vesele působící finský metal (který má ale daleko do rozjuchanosti KORPIKLAANI). Ve strhujícím tempu jsme už od první „Haunted by Guilt“, abychom konečně trochu vydechli při čtvrté „No Words Sad Enough“, která začíná překvapivě něžnými tóny violoncella, což je jen ku prospěchu věci, protože nějaké to zpestření už to trochu chtělo. Pak se sice zas dostaneme do kvapíku, elpíčko je však dramaticky dobře vystavěno, a když to už zas trochu volá po změně nálady, přichází akustické tóny „Red and Black“, abychom na závěr dostali trochu až bluesovou „Drifting in a Dream“. Ať už pomalé, nebo rychlé písně, deska nemá prakticky slabý kus a myslím, že i živě budou všechny tyhle vály fungovat dobře. Nejlepší věci: „Haunted by Guilt“, „No Words Sad Enough“, „Serve the Untrue“, „Home Sweet Hell“, „Red and Black“, ale vlastně i všechny ostatní.

THE ROLLING STONES - „Hackney Diamonds“

Stouni vydali po 18 letech album s novými písněmi. Už to by stačilo na to, aby deska získala alespoň čestné uznání. Ale to bychom „Hackney Diamonds“ křivdili. Třiadvacáté (v USA pětadvacáté) elpíčko Stounů bylo na celém světě přijato nejen s překvapením, ale také s pořádným nadšením. Právem. Deska je vynikající. Nějakou úplnou pecku a další „Brown Sugar“ nebo „Tumbling Dice“ na ní sice asi nenajdeme, ale mezi dvanácti kousky je řada, která se do hlavy zaryje už po prvním, druhém nebo třetím poslechu. Jsou to jednak obě singlovky: jak našlápnutá „Angry“ s nápaditým klipem, tak gospelová a táhlejší „Sweet Sounds of Heaven“ s hostujícími LADY GAGA a STEVIEM WONDEREM. Singly dobré zprávy nekončí. Chytlavé skladby na albu převažují: ať už skočné „Bite My Head of“ a „Whole Wild World“ či baladické „Dreamy Skies“ a „Depending on You“. Že jsou Jagger, Richards, Wood a spol. ve výborné formě ukazují stále jak naživo (loňský koncert ve Vídni jsem bohužel kvůli nevšímavosti prošvihnul), tak na téhle desce. Potěšující je, že hlasově to Jagger pořád dává výborně, do výšek skáče bez jakýchkoliv obtíží a jeho zpěv si stále uchovává typickou energii a přesné rytmické frázování. Osmdesátka je prostě jen číslo… Nejlepší skladby: výše zmiňované.

BEYOND THE BLACK - „Beyond the Black“

Proč se těmhle věcem říká symfonický metal mi není moc jasné, asi protože spousta těchto na sladší melodie sázejících kapel se zpěvačkami v čele vychází z odkazu NIGHTWISH, kteří symfoničtí opravdu jsou. Mnohem lépe by tomu slušel prostý název popmetal. Ale budiž, když to má zpěvačku a klávesy, tak je to dneska symfonický metal. Mannheimští BEYOND THE BLACK se každopádně z té záplavy instantních symfonických kapel vymykají několika věcmi. I oni mají zpěvačku, klávesy a snad až příliš dokonalou produkci desek, ale neztratili přitom kus své duše. Ano, celkově to není příliš originální hudba, ale… Jennifer Haben za mikrofonem je vynikající a její křehký a svébytný vokál dodává písním osobitost a barvu, což dokáže výborně přenést i na pódia, kde je strhující frontwomankou. Další špetku odlišnosti přidává growl kytaristy Chrise Hermsdörfera a poslední desku v neposlední řadě obohacují také občas citlivě zakomponované akustické kytary nebo zajímavé zvukové nápady (zajímalo by mě, co je ten „husí“ zvuk v „Is There Anybody Out There“). Především jsou ale tihle symfoničtí Němci schopni skládat jednu hitovku za druhou. Společně s IN FLAMES jde pro mě o nejchytlavější desku roku. Nejlepší skladby: „Free Me“ (pro mě jedna z top skladeb roku vůbec), „Is There Anybody Out There?“ (vlastně taky), „Reincarnation“, „Winter Is Coming“, „Wide Awake“. A chytlavé jsou i všechny ostatní.

URIAH HEEP - „Chaos & Colour“

Co jsem psal o Stounech, můžu s klidným svědomím říct i o Urijáších. Zatímco KISS to teď po 50 letech pověsili na hřebík, URIAH HEEP se ani po padesátce končit nechystají. O tom svědčí jejich vynikající forma naživo, kterou demonstrovali právě během oslavy 50. let existence (kvůli covidu turné odjeli později) i loni v prosinci v Karlíně. A také nejnovější deska „Chaos & Colour“, která vyšla o měsíc později. Urijáši ji vydali ne po 18 letech jako ROLLING STONES, ale po pěti… ale stejně by se slušelo říct: jsme rádi, že jedou dál a to stačí. Nestačí to ale samotné kapele, která opět prokazuje, že i skladatelsky stále umí. Od prvního tónu (jak jinak mohutný akord hammondek) je jasné s kým máme tu čest. Četl jsem i názory, které partě okolo Micka Boxe vytýkají, že se už nikam nevyvíjí. Kam by se měli ale po padesátce existence hnát mi pěkně prosím není jasné. Na nejnovější desce dostáváme poctivou porci urijášovského bigbítu, dobře vystavěného, dobře odehraného a dobře zazpívaného. Deska svými motivy vychází z pandemické doby a prýští z ní touha po tom rozepnout křídla a opět si užívat svobody a pozitivity. Není to náhodou, že slunce a světlo se objevují v názvu čtyřech z deseti písní, pak tu máme „Freedom to Be Free“, „Fly Like an Eagle“ nebo „Save Me Tonight“, názvy skladeb hovoří samy za sebe. Tohle není kapela, která končí, ale chce pokračovat. Takže na shledanou v březnu v O2 areně. Nejlepší písně: „Golden Light“, „Youll Never Be Alone“, „One Nation, One Sun“, „Fly Like an Eagle“.

RIVERSIDE - ID.Entity

Poláci RIVERSIDE nejsou u nás tak oblíbení, jak by zasloužili. Přitom má v Česku progresivní rock poměrně početné příznivce. Možná je to tím, že milujeme hlavně ten starší sedmdesátkový a také spíš ten západní. Varšavské kvarteto nás přitom zásobuje jednou kvalitní deskou za druhou. Hudba těchto Varšavanů je civilní, nejde tu o nástrojovou ekvilibristiku, ale o zajímavé harmonie a rytmy a nápadité melodie, kde si jsou všechny nástroje rovny. Podobně se ani zpěv frontmana a basisty Mariusze Dudy namáhavě nešplhá do závratných výšin, ale je mu vlastní přirozenost a jemnost, když mi podmanivou něhou dává vzpomenout na Grega Lakea. Už osmé elpíčko „ID.Entity“ je vynikající a překypuje příjemnými a podmanivými skladbami. Nejchytlavější jsou hned úvodní „Friend or Foe?" s osmdesátkovými klávesami ve stylu New Wave hrajícími motiv, který prostě nejde vyhnat z hlavy, a pak překvapivě i bonusová instrumentální „Together Again“, opět s velmi výrazným osmdesátkovým klávesovým motivem, trochu připomínajícím hudbu ze seriálu Návštěvníci. Další vynikající skladby: „Landmine Blast“, „Big Tech Brother“, „Self-Aware“, „Im Done With You“, „Post-Truth“, takže vlastně skoro všechny…

TESSERACT - „War of Being“

Poslední desku TESSERACT jsem začal poslouchat coby přípravu na jejich nastávající únorový koncert a chytla mě prakticky okamžitě. Nejsem žádný velký příznivec tvrdé verze djentu, většinou ho nevydržím příliš dlouho, protože mi připomíná nahlas puštěnou automatickou pračku, i když mě polyrytmy obecně baví. TESSERACT ale příliš hlasití nejsou a také to jsou progresivisté, kteří nezůstávají dlouho v jednom rytmu a tempo skladby rádi mění. Podobně jako RIVERSIDE se TESSERACT vyhýbají okatě složitým sólům (prakticky nejsou) a kytara tu je pouze jedním z nástrojů, stejně důležité jsou basa, bicí i klávesy. Výsledkem je tak barevná a lehce a svěže působící deska. Přestože je hlavním tématem tohoto konceptuálního elpíčka vnitřní konflikt osobnosti, není prakticky vůbec temné. Depresivní paletu sugeruje pouze místy hodně expresivní vokál Daniela Tompkinse, který tu podává vynikající výkon, jak v čistém rejstříku, kdy zní až popově, tak v drsnější „křiklavé“ metalcoreovější poloze. Nejlepší skladby: „Legion“, „Tender“, „Echoes“, „War of Being“, „The Grey“, „Sirens“. 

ORBIT CULTURE - „Descent“ a „The Forgotten“

Další z vynikajících kapel, které budeme mít tu čest vidět na začátku příštího roku u nás. Na rozdíl od TESSERACT ale deskami ORBIT CULTURE prostupuje přímočará temnota. Dark and Heavy… temná a těžká je také deska „Descent“. Říše ORBIT CULTURE je černá jako samotný obal desky: podladěné kytary, co nejhlouběji znějící bicí, industriální zvuky a trocha kláves pro dotvoření echa: jakoby kapela hrála v nějaké obří jeskyni, kde se všechno vrací zlou a zneklidňující ozvěnou. Tihle Švédové jsou označováni za melodeath, ale slyším ho tam zřídka. Základem je melodický deathcore občas protknutý různými „gojirovskými“ zvuky a okořeněný hrdelními i trashovými vokály Niklase Karlssona, ve druhé poloze často srovnávané s hlasem Jamese Hetfielda. Kapela se občas nebojí zvolnit do baladického tempe nebo využít kudrlinek dalších nástrojů, které zvuku dodávají pestrost: piano, smyčce, akustická kytara, samply. Vždy ale jen po velmi malých troškách pro dokreslení a barevnost, zejména v dynamiku podporujících občasných pomalejších pasážích, kterých ovšem není mnoho. A protože osm skladeb elpíčka nestačilo, vydali na konci roku ORBIT CULTURE ještě trojskladbové EP „The Forgotten“, opět velmi kvalitní. Tentokrát je temnoty méně a skladby mají někdy až skoro rockové pasáže. Nejlepší písně z obou desek: „From the Inside“, „Undercity“, „Vultures of North“, „Black Mountain“, „While We Serve“, „Sound of the Bell“, „The Upheaval“.

ARJEN LUCASSEN´S SUPERSONIC REVOLUTION - „Golden Age of Music“

Nizozemský multiinstrumentalista a skladatel ARJEN LUCASSEN je v poslední době k nezastavení. Po deskách jeho hlavního projektu AYREON (2020) a vzkříšení levobočka STAR ONE (2022) nás nenechal na suchu ani letos, když přišel s tímto projektem. Hudebně se od dvou výše zmíněných příliš neliší a všechny písně by myslím mohli být klidně na deskách Lucassenových jiných projektů. Za tím nejnovějším stála nabídka udělat (nakonec výbornou) coververzi „Heard It on the X“ od ZZ TOP, a tak Lucassen oslovil pár nizozemských hudebníků a hle – do týdne měl skladbu. Tento druh spolupráce s pouze několika lidmi prakticky ve formátu klasické kapely ho svou rychlostí překvapil a také mupřímočarou jednoduchostí zachutnal (na jeho hlavních projektech vždy spolupracují desítky muzikantů, což je časově dost náročné). Nezůstalo tak u jednoho coveru, ale vznikla rovnou celá deska. Jde o poctu sedmdesátkovému rocku, což se projevuje důrazem na hammondy, parafrázemi hudebních stylů a konkrétních písní, tematickými texty i obalem a úhrnou stylistikou. Celkově ale deska vězí plně v lucassenovském dnešním světě: je velkolepá, pompézní a zvukově bohatá, s důrazem na nástrojovou ekvilibristiku, která je ovšem plně podřízena funkčnosti ve skladbách. Arjen dostal při skládaní dar od pánaboha, takže máme před sebou jako obvykle hudebně velmi silný materiál se snadno zapamatovatelnými melodiemi i instrumentálními vyhrávkami. Mezitím už notorický workoholik pracuje na dalších dvou projektech, tak se brzy zas můžeme těšit na další várku. Nejlepší skladby: „Odyssey“, „Holy Holy Ground“, „Came to Mock, Stayed to Rock“, „Golden Boy“, „Fight of the Century“ a pak zmíněná coververze. Překvapivě mě tolik nebaví ani jeden ze tří singlů.

FIRES IN THE DISTANCE - „Air Not Meant for Us“

Pro mě jeden z objevů letošního roku. Až na SATURNUS jsem o všech ve článku zmíněných kapelách před vydáním poslední desky alespoň slyšel, na FIRES IN THE DISTANCE jsem ale narazil až při přípravě tohoto článku, kdy jsem se rozhlížel, co se tak dalšího hezkého ještě letos urodilo. Doomoví melodeathaři z Connecticutu mě uchvátili už po prvních tónech (sáhl jsem nejdřív pragmaticky po nejkratší, šestiminutovce „Adrift, Beneath the Listless Waves“). Jestli to tak půjde dál, budu muset odvolat své tvrzení o svém rezervovaném přístupu k doomu. Stylově se tito Američané pohybují někde u volnější verze BE’LAKOR, se kterými se protínají i v podobně znějícím growlu. Jsou ale pomalejší, a ne tolik progresivní, místo posádky zmítající se v bouřlivých vodách neustálých proměn tempa tu máme důstojně plující loď, která sice občas zrychlí nebo zpomalí, ale obecně se nenechá vyhodit z předem nastaveného kurzu. Prvkem, který – vedle nepochybného skladatelského umu, smyslu pro kompozici a mistrovského ovládnutí nástrojů – vyčleňuje tuto americkou čtveřici z řad mnoha ostatních, je zajímavé využití kláves. Ty nefungují jen jako běžný atmosférický element vytvářející základní harmonii, ale neustále se ve formě klavíru (nebo je to opravdový klavír?) zjevují jako element splétající vlastní melodii nad jednotlivými tóny základního směřování kytarových a baskytarových partů. Podobně jako ve francouzském hudebním impresionismu nebo u THE DOORS mi tu klávesy/klavír v kombinaci se stylem hudby sugerují dopadání kapek deště na okna a střechu domu. Nejlepší skladby: všechny, deska nemá hluché místo, kdybych s ní strávil více času, tak by možná aspirovala na desku roku.

WITHIN TEMPTATION - „Bleed Out“

Mým albem roku jsou AHAB, mým antialbem WITHIN TEMPTATION. Mám hodně rád pop a tihle Nizozemci vždy uměli složit kusy, které by mohly být ozdobou hitparád. Je jich dost i na nejnovější desce: „Wireless“, „Bleed Out“, „The Purge“, „Shed My Skin“, „Entertain You“, „Don´t Pray for Me“, „Worth Dying For“. Co kus, to hitovka. Zejména první tři jsou také výbornými peckami i naživo. Je to celkově takové album-nealbum. Písně na této desce sice spojuje idea boje za svobodu (kapela je nahrála v období 2020 – 2023 a inspirovala se často politikou nebo celospolečenskou tematikou: válka na Ukrajině, demonstrace v Íránu, covid, rovnoprávnost žen), většina z nich byla ale vydána v průběhu těchto tří let postupně jako singly a teprve pak byly jednotlivé na sobě nezávislé kusy zkompletována do celého alba. Sharon se tímto postupem inspirovala u taneční hudby, kde je tento postup běžná a kde v minulosti nahrála vokály například pro hit Armina van Buurena. Na metalové scéně to je postup neobvyklý a labely většinou nutí muzikanty, aby byly písně pevnou součástí desky a sloužily jako její promo. WITHIN TEMPTATION si zjevně mohou dovolit víc a uvidíme, zda v tomto kurzu budou pokračovat. Nejlepší skladby: výše zmíněné.

Zůstaly těsně pod pódiem

Několik desek, na které se nedostalo. Buď se mi výše zmíněné prostě líbily více, ale možná jsem těmto dalším z různých důvodů jen nevěnoval náležitou péči a lásku a po dalších návratech se budou sunout nahoru. Například poslední díl Leviathana vychází až v polovině prosince, takže jsem zatím neměl úplně tu čest, nicméně dosavadní singly z desky jsou vynikající.

ENSLAVED - „Heimdal“, IGNEA - „Dreams of Lands Unseen“, HELLRIPPER - „Warlocks Grim & Withered Hags“, HINAYANA - „Shatter and Fall“, WAYFARER - „American Gothic“, SODOMISERY - „Mazzaroth“, THERION - „Leviathan III“.

14.12.2023	Diskuse (7)	Gazďa