Last Hardrock Outsider

QUEENSRŸCHE - NOVÉ ZROZENÍ: Být nesmrtelný jako fénix

Je vlastně filozofickou otázkou, zda v situaci, kdy se vám vše sype pod rukama, je lepší věnovat se tomu chaosu nebo udělat rázný obrat, zapomenout na minulost a vydat se novým směrem i za cenu ztrát generovaných tím, že odcházíte od lidí, se kterými jste značnou část své minulosti sdíleli. Zanecháváte-li však za sebou rozvod, spory o prachy, hádky, rvačku na koncertním pódiu, vševědoucího a všeznajícího člověka, který se (byť původně kolega) pasoval na šéfa…, je pravděpodobné, že vám rozchod s minulostí bude připadat jako úleva. Někdy se prostě stane, že ať se snažíš sebevíc, dál už „nedokážeš porozumět tomu šaškovi, který odstřelil všechny tvé naděje a sny…“ A tak se to stalo. Čtyřicet let po vyhození dlouholetého spoluhráče, manažera a producenta Terryho Knighta z koncertně nejlepší americké kapely sedmdesátých let - GRAND FUNK RAILROAD se právě QUEENSRŸCHE v roce 2012 rozhodli k obdobnému kroku a navzdory všem možným očekávaným nepříjemnostem a problémům vyhnali z kapely dlouholetého frontmana Geoffa Tatea. Možná jim mohl ten starý případ v lecčems dodat odvahy k takovému kroku, protože GFR právě po podobném rozchodu s minulostí vydali skvělá alba a spolupracovali s těmi nejlepšími producenty. Ani zbylí členové QUEENSRŸCHE, jmenovitě trio Michael Wilton - Eddie Jackson - Scott Rockenfield, spolu s novým zpěvákem Toddem La Torrem po rozchodu nezaháleli a koncertovali pod jménem RISING WEST skrývajícím v sobě jména zúčastněných. Když pak Wiltonovu nabídku připojit se přijal bývalý kytarista z Tateových sólových projektů Parker Lundgren ( pozn. Stray: Parker byl již součástí QUEENSRŸCHE od roku 2010, speciálně kvůli jejich koncertu jsem tehdy poprvé a naposled navštívil Vizovice) a objevil se Glenn Parish s nabídkou, že získá smlouvu na album u dobrého labelu, bylo možné začít uvažovat o vydání alba. A tak se to stalo. Po třiceti letech od vydání eponymního EP debutu se v roce 2013 znovu objevuje album pouze se jménem skupiny.



Navzdory tradičnímu postupu nazvat album, které oznamuje nový začátek či restart metalové kapely, tímto elementárně jednoduchým způsobem, jde jednoznačně o album neobyčejné a to hned v několika rovinách. To nejzvláštnější, čeho si ale díky promyšlené gradaci zřejmě nevšimnete, je skutečnost, že jde o metalové album, které je v určitém smyslu pomalé, neb jednoznačné tradiční metalické vysokorychlostní expresy jsou tu jen tři. Po úvodní introidní instrumentálce X2 připlouvá nespěchající houpavá rytmika druhé položky a po chvíli přijde nečekané překvapení - téměř doslovná a také melodická citace refrénu ze skladby Crossfire od oněch GRAND FUNK RAILROAD. Vysvětlení pro to, s jakým záměrem je na začátku alba několikrát(!) takový citát uveden, nemusí být až tak obtížné, pokud jste v prvním odstavci zaregistrovali uvozovkami označenou větu. Z hlediska hudebního jde podle mě spíš o to, že QUEENSRŸCHE hned na začátku kolekce deklarují, že k tomu, aby se vrátili k rockovému a metalovému odkazu raných alb, nebudou určitě využívat jen rychlost, protože nápadů i způsobů hry mají v zásobě nepřeberné množství. Následná Spore s priestovským riffem na začátku tempo zrychluje, zřejmě proto, aby lépe vynikl kontrast slok a bridge ke vzdušně klenutému refrénu. In this Light umně pracuje s gradací a ten, kdo pozorně poslouchá, si určitě užije cestu od šepotu až k hromobití. Následuje střednětempá Redemption a po ní nastupuje velmi velmi rychlá Vindication a do konce alba se objeví ještě dvě rychlostně rovnocenné skladby Don´t Look Back a Fallout, kterým bych přiznal charakter nejdrsnějších věcí. Imponovala mi zejména kratičká Fallout, ve které se spravedlivě podělil prostor pro zpěv a kytarová sóla a já při ní vzpomínám na grandfunkové cameo Franka Zappy ve skladbě Out to Get You. Midnight Lullaby je spíš jen hluková hříčka – intro pro baladu A Word Without, ve které je s pomocí opakovaně deklamovaného oslovení vytvořen nevídaně patetický hudební účinek. Ani závěr alba nenechá nikoho v klidu vydechnout, a to i přesto, že je obsazen také baladou – Open Road.


O textech na albu Todd La Torre prohlásil, že „každá písnička je své vlastní zvíře“. Chtěl tím zřejmě poukázat na to, že vzhledem k nezvyklým a nejistým okolnostem vzniku alba nebylo možné práci na textech podrobit nějaké společné úpravě nebo koordinaci. QUEENSRŸCHE odmítli postup, kdy by využili externího autora textů. Pravděpodobně prostě každý napsal a přinesl buď to, co měl na srdci, nebo naopak dodal něco z minulosti, o čem byl pevně přesvědčen, že by mělo být vydáno. Navzdory tomuto nekoordinovanému přístupu k psaní však písně přinášejí cenné svědectví o myšlenkových postojích vlastně všech muzikantů. Zřejmě jediný, kdo při psaní textů zachovával určitou zdrženlivost, byl Wilton. Nicméně se k textům v rámci promotion opakovaně vyjadřoval (viz Wiki) a při těchto vyjádřeních naprosto přesně vystihl charakteristický rys, který proniká všemi texty alba – vzhledem k tomu, jakými vztahově vypjatými situacemi jsme prošli, prostě není možné, aby se to neodrazilo v textech. Díky tomuto přiznání je zřejmé, že tentokrát je více než kdy jindy možné při jejich pročtení poměrně přesně dešifrovat, jaký postoj k přítomnosti a budoucnosti skupiny zaujali její jednotliví členové a jakými slovy to vyjádřili. Přitom však nejde o slova, která by dnes byla zveřejněna v novinovém interview a zítra byla přebita jinými zprávami, jde o slova, věty a obrazy, které zazní z alba a mnohokrát se k tomu, kdo je napsal, ještě vrátí na koncertech. Zkuste tedy nečíst oficiální promo nebo wiki komentáře vysvětlující smysl jednotlivých skladeb, ale mějte spíš na paměti výše uvedená Wiltonova slova. Texty pak najednou mají jiný, tzn. velmi osobní smysl. Parker Lundgren k doslovné a melodické citaci z Crossfire přidává i obdobnou metaforu a myslí na to, že každého, kdo vykonal něco zlého, jednou dostihnou jeho špatné skutky a dostane se na místo, kde i jeho vlastní sny a naděje zemřou. Scott Rockenfield se připojuje k úvaze o snech s tím, že i dobrovolně akceptované trápení může postupně v každém člověku všechny sny zničit. Eddie Jackson emotivně volá - měl jsem tě rád a to poznání mě řízlo jak nůž, tak padej, padej, už neváhej a vypadni! Todd La Torre nechce ani zůstávat na místě, ani se ohlížet zpátky, je třeba se nebát, osvobodit svou mysl a vyrazit na cestu, stačí se jen dobře podívat, je bezpečná, otevřená a přímo před našima očima.



Albem z roku 2013 QUEENSRŸCHE dokazují, že zůstali naživu. V určitém smyslu jde o album – konfesi. Je svědectvím mnoha zásadních rozhodnutí, která musela skupina v roce 2012 učinit. Definitivně je na něm potvrzeno, že dále se jde bez Geoffa Tatea, že i v novém obsazení stojí skupina oběma nohama pevně na zemi a že je schopna se ctí nadále pokračovat. Na vzniku alba se všichni v nějaké míře tvůrčím způsobem podíleli, takže skupina působí soustředěně a jednolitě, bez toho, že by se někdo ocitl v roli osamoceného najatého hráče. Soulad je patrný i ze zřejmě ne úplně vědomě či prvoplánově míněného myšlenkového souznění v textech jednotlivých skladeb. Album formuluje i důležité tvůrčí stanovisko. Nová sestava nahrála jedinečné a emocemi vrchovatě nabité album, avšak jakkoliv geniální je jeho neobyčejnost, celé se odehrává přísně v rámci rockového či metalového žánru. Je to jako by se v nové sestavě při koncertování experimentálně potvrdilo, že neoposlouchatelná rocková přímočarost a uvěřitelnost přináší, jak muzikantům, tak posluchačům, násobně silnější emoce, než jakékoliv eklektické nebo mezižánrové experimenty. Mnozí recenzenti toto stanovisko vysvětlují jako návrat skupiny k vlastním kořenům. Já osobně bych v takovém případě chápání těch kořenů možná trochu rozšířil. Z alba totiž na mě dýchla vzpomínka nejen na metalová alba z osmdesátých let, ale i na mnohá starší, tvrdá, úspěšná a přitom s ohledem na tempo skladeb nikam nespěchající díla.


24.09.2016Diskuse (8)Bluejamie

 

Stray
26.09.2016 12:17

Louža: A ještě dodatek k novému Tateovi. Po prvním poslechu "Resurrection" - zní to umělecky ambiciózně, ale nepamatuji si z toho vůbec nic. :-) Je tam hodně takových těch podkresů - kláves, smyčců, samplů a píčovinek, co máš rád a zní to jakože korpulentně, ale to ještě není důkaz, že budu mít do poslechu nějak zásadně větší chuť.

 

Stray
26.09.2016 12:09

Louža: Ten smysl rozdílu mezi Pandemoniem a novou sekcí není v kvalitě ani v autorovi článku, ale v tom, že chci oddělit články s filosofováním na konkrétní hudební téma, od těch nehudebních situačních příhod. Jedinej smysl odporu vidím v tom, že se ti prostě nechce nic přidělávat.

 

Louža
26.09.2016 11:25

Stray : Možná že by to technicky šlo pokud se to vejde do horní lišty, ale dopředu říkám že je to podle mě úplná kravina. Album Dada neznám a fakt netuším proč si podle něj pojmenovávat sekci a kolik čtenářů tohle rozklíčuje. To je jak mít sekci X Factor, nebo Reload :-) Nešlo by to vyřešit jednoduše tím, že budeš psát lepší úvahy ať můžeš Bluejamiem sdílet sekci? :-)

 

Stray
26.09.2016 11:01

Imothep: Jo, určitě je Bluejamie posilou, píše nad očekávání, dokáže už sepsané rozebrat z jiného úhlu a vzápětí složit, dát tomu propojení pointu. Tohle je vyvrcholení jeho trilogie o QUEENSŸCHE, i když jsem ho před zveřejněním článku upozorňoval, jestli nechce už psát o něčem jiném, protože přeci jen třetí díl filosofování nad jednou a tou samou kapelou nespravedlivě uvrhne článek na pokraj neobjevení až zapomnění.:-) Těším se na další jeho práce, ještě by to chtělo tak dva podobné Bluejamíky a jsem plně spokojen. Louža: Nešlo by udělat ještě jednu sekci, nezabrala by v té řadě příliš místa, páč jí vetknu do názvu slovo převzaté od zapomenutéh alba Alice Coopera - DADA, že bych jakože Pandemonium nechal na filosofování nad hudebními díly, tedy obor Bluejamieho, a ty svoje ptákoviny bych přehodil do nového šuplíku svým novým názvem plně souznícího s crejzím vyrazivem - Asylum, Pandemonium, Dada.:-)No řekni, není to geniální? :-)

 

Louža
26.09.2016 10:33

Stray : Fakt to vyšlo až dneska? Tak to vysvětluje proč to v pátek v bontonu neměli, myslel sem že to mělo vyjít už minulej tejden. Když já četl ty tvoje starší recenze, poslechl si znovu s odstupem ty Tateovy alba od Chaosu a mám obavu, že ať už tu napíšete cokoli, tak prostě nebudete mít pravdu? :-) Kromě teda mizerný produkce všech těch desek. Ten chlap snad neumí vyprodukovat CDčko, který by znělo dobře. Každý originálně jinak zprasený.

 

Imothep
26.09.2016 10:18

Krasny clanek. Mam rad tenhle styl, ktery cloveka vtahne do deni a v podstate ho donuti si nahravku pustit a poslechnout temer jako poprve. Proste s novym nahledem cerstvy zavan do usi :o)

 

Stray
26.09.2016 10:16

Loužo, buď v klidu. Ta nová deska OPERATION: MINDCRIME vyšla teprve dneska a určitě se jí na zoubek podívám, nikdo tady neplaší, neodbývá Tatea, Bluejamie si akorát vzal na paškál "zbytek" bývalé sestavy, protože mu prostě jejich hudba vyhovuje víc.

 

Louža
26.09.2016 09:40

Článek dobrej o tom žádná. Jen by se to chtělo taky filosofičtěji zavěnovat tý Tateovic větvi. Má tam jednu sólovku, to duální album dokonce ve dvou verzích... a taky nedávno vydal další řadovku Mindcrime, která podle mě dosahuje toho co se dá vůbec v progresivní hudbě dosáhnout. Ale kolem tý desky je absolutní ticho po pěšině. Kurňa, neříkejte, že jste to zase nepochopili...