Last Hardrock Outsider

JAKUBŮV ŽEBŘÍK - Znepokojivá pouť za hranice lidského vědomí

Leží připoután na starém pojízdném nemocničním vozíku a dva zřízenci jej energicky tlačí před sebou. Vytřeštěným pohledem vnímá rozklad a ničemnost okolního prostředí. Oprýskaný strop, stěny se zažloutlými tapetami, šero a hromady špinavého bordelu všude kolem. Vozík drncá pod terénem posetým kusy šrotu a kamení. Kam míří, co se děje? Dvoukřídlé dveře se pod nárazem rozletí, tmu náhle protne ostré světlo a vzduch se nasytí pachem hniloby a nasládlé smrti. Kolem jsou bílé kachlové stěny a chodby plné zvláštních individuí. Muž ve svěrací kazajce, co tluče hlavou do skleněné výplně dveří, šílenci škubající sebou na zemi. Nad ním se místo stropu nachází drátěná sít a po ní se prohánějí zdeformovaní lidé, včetně ženy kojící dítě. Vlhká podlaha se barví krví a její plochu zdobí kusy lidských těl. Zřízenci přidávají do kroku a kolečka vozíku hlasitě pískají. Do jednoho se zachytí kus uťaté lidské ruky a paranoia dosahuje maxima. Je tohle snad zlý sen? Chce se probudit!



Režisér Adrian Lyne je všeobecně znám pro dva, dějově sice prostoduché, ale po vizuální stránce oku lahodící snímky. Tím prvním je romantická klasika Flashdance (1983) s trsající svářečkou v hlavní roli. A pak stylově natočená nuda 9 a ½ týdne (1986), ze které si pamatuji především tandemové vyžírání ledničky, za doprovodu songu „Brad and Butter“. Oba případy mají společný pojící prvek. Pominuli scénáristickou prázdnotu a triviální narativní jednoduchost, musím přiznat, že jsou ty filmy zkrátka dobře natočené. Logicky tedy vyvstává otázka, co by asi takový režisér dokázal vytvořit s kvalitní a po všech stránkách zajímavou látkou v ruce?


Naštěstí tato otázka nezůstala bez odpovědi, neboť Adrian Lyne za svou kariéru skóroval hned dvakrát. Roku 1997 vypustil do světa povedený remake jménem Lolita. Jsem sice fanda Stanley Kubricka, ale jeho originál z roku 1962 mě nedokázal ani zdaleka zaujmout tak, jako tahle mladší a podstatně údernější verze. Možná to bylo částečně dáno i tím, že jsem remake viděl dříve než letitou prvotinu, a také hereckým obsazením. Jeremy Irons a Dominique Swain utvořili daleko uvěřitelnější duo a navíc je zde lépe vykreslená psychologie a vnitřní pohnutky postav. Svůj režijní opus magnum však Adrien Lyne dokázal vytesat již na samém počátku devadesátých let a je jím drásavé mysteriózní drama Jakubův žebřík (1990). Sugestivně natočená noční můra s několika hororovými výjevy a přesvědčivým výkonem mladého Tima Robbinse.



Mysteriózní filmy mohou být velmi zvláštní a mnohdy i těžce uchopitelné. Není žádnou výjimkou, že nám taková díla nepřinášejí uspokojivé nebo doslovné konce s jednoznačným vyústěním. Divák je tak občas ponechán na pospas zmatku, jen se svými pocity a vlastními interpretačními teoriemi. Do této kategorie spadá například fascinující sci-fi šílenost Donnie Darko (2001) nebo devadesát procent veškeré filmové produkce Davida Lynche. Snímek Jakubův žebřík se od této teze mírně odlišuje, neboť i přes nánosy bizarních scén a zdánlivě neuchopitelnou dějovou linku, přináší v závěru pointu, jenž dává celému předchozímu počínání smysl a řád. I přes tento fakt ale režijní vrchol Adriana Lynea rozhodně není snadnou procházkou po sluncem zalité krajině a jeho kvality neocení každý. O čem to tedy v kostce je?


Jacob Singer je veteránem vietnamské války, kde byl během drsného střetu vážně zraněn a jen o vlásek unikl jisté smrti. Jeho současný civilní život je všelijaký, jen né normální. Má sice partnerku a stálé zaměstnání, ale krom toho jej sužují problémy, pro které neexistuje racionální vysvětlení. Pronásledují ho znepokojivé, děsivé události, a také temní démoni usilující pravděpodobně o jeho holý život. Jakob začíná pochybovat o svém duševním zdraví. Rozdíl mezi realitou a sněním je postupně smazán a intenzita zlověstných vizí se nebezpečně stupňuje. Je Jakob opravdu nemocný? Souvisí snad vše s válečným peklem, kterým si prošel a nebo se někde objevila dimenzionální trhlina, skrze níž do naší reality prorůstají kořeny samotného pekla?



Jestliže do té doby režisér ve svých počinech pouze efektivně klouzal po povrchu, tak zde se nebál jít poprvé na dřeň a předvedl hloubkový ponor do samotných hlubin šílenství, byť jeho smysl pro estetiku a výraznou kompozici záběrů zůstal i nadále přítomný. Díky tomu vypadají i ty nejděsivější scény zatraceně dobře a každému během sledování musí dojít, že tuhle kocábku kormidloval zkušený kapitán s vyzrálým talentem pro vizualizaci svých představ. A věřte, že je opravdu na co koukat. Film nám v pravidelných intervalech předhazuje znepokojivé obrazy, které vyvolávají řadu otázek a zároveň nás utápí v moři nejistoty. Strašidelná procházka metrem, taneční párty s děsivou dohrou nebo návštěva blázince postaveného v útrobách samotného očistce.


Hlavní hrdina je nedobrovolně vláčen odpornou strouhou plnou šílenství, psychedelie a nevýslovné hrůzy. Na této strastiplné cestě se porůznu válejí roztroušené indicie a ztyčné body, které postupným skládáním začínají utvářet souvislý obraz. Jak jsem již zmiňoval, ač se konec zdá býti z počátku v nedohlednu, nabízí cílová rovinka uspokojivé vysvětlení, o jehož obsah se však ani náznakem nehodlám otírat. Tajemství Jakubova žebříku by si měl každý odvážný dobrodruh objevit sám. Je pravda, že prostřední část filmu trochu ztrácí tempo a za infernálním úvodem, při němž máte místy chuť začít mlátit hlavou o stěnu, trochu zaostává. Na někoho rovněž může být ta míra abstraktních vjemů a reality vymknuté z kloubů, krapet za čárou, ale rozhodně se vyplatí vyčkávat.



Film se po svém uvedení sice nestal žádným komerčním šlágrem, ale umělecký přesah, který v sobě skýtal, byl nezpochybnitelný a kromě kinematografie ovlivnil i mnoho dalších odvětví. Pro slavné vývojářské studio Konami byl Jakubův žebřík hlavním inspiračním zdrojem a jeho obrazotvornost se stala základem pro legendární herní sérii Silent Hill. Je vtipné, že Silent Hill byl v roce 2006 zfilmován režisérem Christophe Gansem. Tak vidíte, všechno nějakým způsobem souvisí se vším. Za zmínku stojí i žánrově nevyhraněný scénárista Bruce Joel Rubin. Jeden rok a hned dvě práce na diametrálně odlišných filmech. Nejprve mysteriózní thriller a hned nato romantická komedie Duch, za kterou jako scénárista dokonce obdržel Oscara. Rok 1990 se stal bezpochyby nejúspěšnějším rokem jeho tvůrčí kariéry.


Milovníci mysteriózních příběhů Jakubův žebřík jistě dobře znají a těm ostatním nezbývá než ho doporučit. Dobrý film by měl vyvolávat emoce a rozechvívat naše smysly. Přesně této rovnice se držel i Adrian Lyne. Pokud máte podobná očekávání a na vrch špetku odvahy, tak neváhejte a směle do toho. Čeká vás originální, vizuálně nápadité dílo plné výzev a překvapení. Budete se pohybovat v labyrintu plném slepých uliček, pokřivených vizí a na vlastní pěst pátrat po odpovědích. Škoda, že v sobě režisér nenašel dost kuráže a do podobného projektu se již nikdy nepustil. Závěrem nezbývá než vám dát upozornění a důrazně všechny varovat před otřesným remakem z roku 2019. Během jeho sledování také hrozí, že začnete mlátit hlavou o zeď, ale z úplně jiných důvodů.



Hodnocení: 90%


10.09.2021Diskuse (3)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

boovol
13.09.2021 00:09

O tom filmu vím už dlouho, ale stále jsem jej neviděl. A recenze navnadila, né že né :-)

 

J.Rose
11.09.2021 13:15

Tak to mám radost. Určitě dej vědět, jak se ti film líbil :-)

 

Pekárek
10.09.2021 18:05

Díky za tip, neznal jsem a určitě zkusím. Dýfko je za pár kaček;)