QUEENSRŸCHE - MINDCRIME: Vize temná jako noc

Album Operation: Mindcrime vyšlo roku 1988. Celý hudební svět tehdy užasl a téměř oněměl údivem. Snad všichni recenzenti chválili tak, jak se to od 30. listopadu 1979 ještě nestalo. Zřejmě poprvé v životě jsem tenkrát viděl v časopisech recenze napsané systémem track by track. A opodstatněné pochvalné novinářské unisono neumlkalo, naopak zesilovalo. Prodejní čísla utěšeně rostla, fanoušků přibývalo a album se stalo legendou, jedním z nejdůležitějších alb rockové historie.

Když jsem si nesl Operation: Mindcrime domů já, už jsem věděl, že je to monotematické album – příběh. Představoval jsem si, jaké bude. Že QUEENSRŸCHE mají rádi sedmdesátkovou Británii i Londýn jsem věděl z předchozího alba, ale byl jsem zvědavý, jestli O: M bude mít blíž k konceptu alba Tommy od THE WHO nebo spíš k floydovské The Wall, jestli je spíš ispirovaná Orwellem, který popisuje zkaženou společnost z vícero úhlů a stran, nebo Sartrem, jenž vypráví o marných pokusech socializovat se očima smutného rozzlobeného intelektuála. Zkrátka nemohl jsem se dočkat, až cd vložím do přehrávače… poslechl jsem si ho s uspokojením a pak ještě mnohokrát. Kdo by mohl změřit, kolik mi to album za ty roky přineslo zajímavých okamžiků, když právě v tomhle případě slovo nesmrtelnost rozhodně nelže. Jak se s nesmrtelností popasují lidé se ještě nedá zkoumat, protože veřejně žádný případ fyzické nesmrtelnosti člověka není znám. Avšak s nesmrtelností toho, co lidská ruka napsala, namalovala nebo zahrála, se lidé už vícekrát žít učili. Poradím si při setkání s tím, co nestárne?

To prvotní hodnocení a přemítání o zařazení O: M do škatulky byla docela příjemná věc. Na konci úvodní Remember Now zaslechnete slova ...Told me... s echem, které leckomu může připomínat slovíčko Tommy. Navzdory tomu, že ve své první promluvě k davu Dr. X zřejmě mluví s pomocí Pinkova megafonu, stopa zdrojového kódu glamu skládající se z punkové energie a neoposlouchatelné rockové zábavnosti patrná přinejmenším v Anarchy X, Spreading The Disease a The Needle Lies, střídmost v použití zvukových efektů v přechodech mezi skladbami, uvedení jen těch nehudebních promluv, které jsou nezbytné pro pochopení děje, a až pedantický důraz na ničím nezahalené kytary a zpěv v samotných písničkách či přechodech celkem zřetelně ukazovaly, že ať už to QUEENSRŸCHE mysleli jakkoliv, od Zdi se dostali opravdu hodně daleko. Takže moje rozhodnutí o tom, do které škatulky O: M zařadit bylo celkem jednoduché. Dalo by se říct, že je za to miluju vlastně stejně melancholickým způsobem, jako samotné THE WHO.

Hodně jsem se tehdy taky věnoval ději a často poslouchal s papíry potištěnými textem jednotlivých částí příběhu na kolenou. I tady jsem dospěl k celkem jednoznačnému závěru. Postupně rozmotávaná skládanka příběhů jednotlivých hrdinů je zasazena do světa, ve kterém silná a všehoschopná osobnost Dr. X má téměř neomezenou moc manipulovat obyčejnými lidmi a může bez sebemenšího zaváhání přetvořit muže na bezduché a naprosto loajální sluhy-agitátory, pohůnky-vrahy a ženy na matrace, případně matrace k pronájmu. V takovém světě muži plní všechny příkazy svého pána Dr.X s pocitem psího štěstí a když se v nich náhodou probudí lidskost a odmítnou nějakou zvrácenost vykonat, je to už jedno, protože těmi zmanipulovanými loutkami bez mozku se stali téměř všichni lidé, takže příkaz vykoná někdo další z bezejmenných… Z toho důvodu jsem si pro sebe zařadil O: M celkem jednoznačně k orwellovskému typu anti-utopií, tzn. k vykreslení světa budoucnosti, jež by se ale asi nikomu z nás nelíbila…

Nijak mi nepřišlo na mysl, že při poslechu i čtení textů narážím na hranice vlastní naivity a vlastně v dané chvíli nemůžu pochopit, s čím mají QUEENSRŸCHE tak tvrdou zkušenost a před čím varují. A hlavně neuvědomoval jsem si tehdy, že bych se sám mohl stát Nikkim, který oddaně a s psí radostí plní pokyny Dr. X. Plně jsem docenil literární kvalitu O: M až v dnešní době. Mnozí z nás dodnes, právě tak jako Nikki, radostně kvíkají a poštěkávají nad tím, jak jsme na pokyn Dr. X mlčeli k tomu, když se s entuziasmem vraždilo v celé řadě zemí, nebo nad tím, že jsme prodávali a dodávali zbraně tam, kde takové vraždění probíhalo…

Je zvláštním způsobem matoucí, když zjistíme, že se jednotlivé prvky utopického díla vyprávějícího o budoucnosti stávají skutečností ještě během našich životů. Odkud k nám mluví Dr. X a jak nám předává svůj povel: „Mindcrime!“? Jak je možné, že je pro něj tak triviální přimět nás k tomu, abychom se spolupodíleli na smrti druhých?

18.09.2016	Diskuse (24)	Bluejamie