Last Hardrock Outsider

THE DIRT - Bratrstvo z nejhorší dekády v historii lidstva

Napěchovat divoký příběh kapely MÖTLEY CRÜE do hodinu a půl trvajícího filmu, to musel být opravdu úkol. Turbulentní jízda osmdesátými lety se však jackassáckému tvůrci Jeffu Tremaineovi povedla mnohem lépe, než mohl někdo znalý košatosti knižní předlohy „The Dirt“ čekat. A tak se nejen Crüe fans dočkali podívané, která odsejpá a kde není o akci ve stylu sex, drogy, rock´n ´roll žádná nouze. Nechybí zde prakticky nic ze zásadních událostí charakterizujících cestu kapely s nejhorší pověstí na americké scéně, byť bylo k docílení výsledku nutné využít značně důmyslných zkratek. Film funguje zvláště v odlehčenějších momentech, zatímco ve chvílích, kdy hraje na city, dostává se vinou vysokého tempa na poněkud tenčí led. Četl jsem nějaké negativní připomínky, které se pozastavovaly nad tím, jak můžou členové kapely vyprávět bez přehánění svůj příběh? Sakra, tohle je přeci film, ne? A kdo jiný může atraktivně povyprávět o svém životě, než ten kdo jej skutečně prožil? 



Hlavní herečtí představitelé spíše odvádějí dobře své řemeslo, než aby byli hudebníkům podobní. V tomhle směru se asi nejlépe uvedl raper Machine Gun Kelly, představující zde bubeníka Tommyho Lee, ale také Angličan Iwan Rheon v roli Micka Marse, ten bodoval už od prvních scén ze zkušebny. Hlavní hrdina Nikki Sixx v podání Douglase Boothe získal jaksi více lidskou podobu, neboť herec působil v roli chladnokrevného gaunera, pohybujícího se na hranici života a smrti, až moc přátelsky. Australan Daniel Webber blonďatého frontmana Vince Neila připomínal snad jen postavou a pohybovými kreacemi, nicméně i ten vyšel nakonec z role se ctí. 


Zde znovu opakuji, že na tak krátkém časovém prostoru nemůže být podobný příběh zaznamenatelný bez momentů poněkud uspěchanějšího rázu. A právě chvíle, které mají vzbudit nějaké větší emotivní pnutí, se zde ukazují jako ty, pro které je krátký čas největším nepřítelem. Trochu zamrzí, jak dogmaticky je divákovi vtloukáno do hlavy, že v téhle kapele byli všichni jako bratři, ochotní se za sebe vždy postavit, když skutečnost vypadala trochu jinak. Jasně, zhruba v polovině dojde k prvním trablům spojeným s Neilovou nehodou, ale stejně mám ještě v živé paměti, jak MÖTLEY CRÜE vždy byli doslova samej konflikt. A jsme znovu u toho tempa...



Kdo však touží po trochu lascivnějším humoru a pořádné akci, bude spokojen. Za silnou stránku můžeme považovat svižný scénář, jehož tempo je přizpůsobeno napěchovanému dění a všechny zkratky slouží k zahuštění koukatelnosti této nekonečné pařby. Hraje se zde chytlavý metálek, fetuje se, šuká, chlastá a hláškuje o sto šest, takže z mého pohledu je právě tohle film, který by se mohl líbit i divákům nezasaženým podobným fenoménem osmdesátých let. Výtečně je znázorněné i dobové prostředí, ve kterém se čtyři rebelové pohybují, ať už jde o vystoupení v hollywoodských klubech na počátku kariéry, brajgl v hotelových pokojích na prvních tour nebo velkolepější stadiónové scény. V tomto směru se film může pyšnit nemalou předností, že ačkoliv náklady určitě nebyly závratné (vlastně se film zařazuje spíše mezi lacinější spektákly), bylo mnohdy docíleno přesně opačného efektu. Autenticita se totiž netýkala jen hlavních hrdinů, ale i komparsu a prostředí, které je zde obklopovalo. Tohle si myslím většina fanoušků uvědomí, hned jak se přenese poblíž Sunset Strip do jedné páteční noci v Los Angeles roku 1981. Od tohoto prvního momentu vás prakticky příběh této strakaté party málokdy pustí.



Skvěle byl vybrán herec znázorňující manažera Doce McGheeho, který se (s tak trochu vyděšenou tváří) staral celou dekádu o životní potřeby zpovykaných výrostků. Kontrast mezi uhlazeněji působícím obchodníkem a čtyřmi smrady v kožených bundách vede také k nějaké té vtipnosti. Není to však jen on, jehož hlášky znamenitě doplní vtipné gagy nespoutaných rockových hvězdiček. Scény s demolováním hotelových zařízení v průběhu skladby „Looks That Kill“, Ozzyho šílený výstup poblíž bazénu nebo 24 hodin na turné v podání Tommyho Lee ostatně považuji za vrcholné momenty celého díla. 


Ani úvodní klubové sekvence a vzestup na vrchol rozhodně nejsou marné. Ať už mluvím o „Take Me To The Top“, v průběhu které se z MÖTLEY CRÜE stává kapela, o kterou je v Los Angeles takový zájem, že rázem zaplňuje vyhlášené klubové sály, nebo následný první velký stadiónový koncert (v podání písně „Shout At the Devil“), vždy je co sledovat. Svým způsobem je film silný právě v těch momentech, které ukazují bezstarostné věci, jakmile dojde na sekvenci přibližující nějakou dramatičtější chvíli, je to už trochu slabší. Klinická smrt Nikkiho Sixxe se zde zvládla lépe, než tragické scény, ve kterých byl hlavním hrdinou Vince Neil. Velkou roli v příběhu právě Sixxe hraje nefunkční vztah s matkou (jaký to kontrast oproti hřejivému rodinnému prostředí řecké domácnosti Tommyho Lee), interakce mezi nimi, týkající se spíše vzpomínek na dětství v pozdních šedesátých a ranných sedmdesátých letech také s člověkem příliš necloumá, ale je to zkrátka fáze, která zde být uvedena musela a pro Nikkiho příběh plný heroinu je nutná.



Film je pozoruhodný také kvůli další neopomenutelné vlastnosti. V malých roličkách zde hraje docela velká spousta krásných dívek, což samo sebou také přispívá ke koukatelnosti této zdánlivě nekončící pohádky. Celkově bych řekl, že se členům MÖTLEY CRÜE, jako producentům tohoto filmu, podařilo z nelehkého úkolu vybruslit se ctí a dílo je osvěžující a vcelku zábavnou podívanou, která upaluje ve vysokém tempu, baví, zase upaluje, zase baví, pak se snaží dojmout, ne vždy se to daří, ale vesměs obstojí až do finále. Prostě nenáročná zábavovka s velmi obstojnou hudební kulisou, která ukazuje, že se ani podobně vyhlášené ex-rock stars nemusí brát úplně vážně. Ten film je vlastně docela chytrá selfie sonda, nořící se do neuvěřitelného světa, co kdysi a kdesi daleko na západě USA existoval. A proč jim vlastně ten příběh nesežrat?


22.04.2019Diskuse (9)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

spahk
14.06.2019 10:28

Nikki uměl řádně zrecyklovat staré kapely. Ale proč ne. Tady třeba napodobování zvuku motorky v podání amerických rockerů Montrose https://youtu.be/_B2XJsKUtjQ

Btw vyskočila na mě captcha SODOM :-)

 

Stray
13.06.2019 15:48

Spajk: Ta inspirace tam od začátku opravdu je. SWEET mám výš než SLADE, protože mě přijdou míň bodrý a míň venkovský. Byli to v 70´s takový hitovkáři pro holky. Connelly už to má taky asi dvacet let za sebou :-(, pamatuju, jak jsem někdy na začátku devadesátek ve svých asi sedmnácti četl newsky někde v Rock reportu nebo kde, a tam se psalo v rubrice: Co dělají dnes (nebo něco na ten způsob), že Connelly je štamgastem v jedné z hospod poblíž jeho londýnského bydliště, vždycky mě lákalo jaké to asi je, a najednou...hej, je to tu! :-)

Alchymista: Dodatečně díky za příspěvek.

 

spajk
13.06.2019 14:29

Nedávno jsem to zaslechl na Beatu a hned mi naskočil Kickstart my heart. Slušná inspirace. Chinn & Chapman. https://youtu.be/7yYifj6IsUQ

 

Alchymista
28.04.2019 23:28

Súhlas so Strayom. V mojom prípade, odkedy som objavil rock/metal, Crüe u mňa patria k stáliciam a to nielen popri napr. Maiden, ale pokojne aj popri rôznych black metalových skupinách, ktoré počúvam. Film ma preto potešil, Netflix v podstate dôstojne pretavil knihu do filmu, pár scén sa muselo pre potreby deja síce upraviť, ale herci zvládli úlohy bravúrne, film odsýpal, nič podstatné sa nevynechalo a najmä - žiadna cenzúra... Špina, ako v názve ;-)

Ono Mötley Crüe sprevádza žiaľ to, že ich mnoho ľudí kritizuje bez toho, aby ich hudbu poznali. Čo je obrovská škoda, pretože mnoho albumov je doslova prvotriednych a nebojím sa povedať, že aj nadčasových. Problém zrejme bude v kontroverziách okolo členov kapely, ich image a snáď aj to spájanie a zovšeobecňovanie s 80´s hair metalovou hudbou, pričom zrovna Crüe boli viac/menej jednou z výnimiek, ktorí išli svojou vlastnou cestou (v tomto smere mi napadajú napr. takí W.A.S.P.).
Zrovna ako fanúšik skupiny však vôbec nezdieľam väčšinové nadšenie z Dr. Feelgood, podľa mňa práve vtedy spadli k tým typickým "sleaze" (či glam, pop) metalovým kapelám tej doby (mimo pár fakt vydarených singlov z albumu) a vzdialili sa od svojej jedinečnosti. Preto určite vyššie radím Shout at the Devil, ale pokojne aj Girls či mnohými nenávidený Generation Swine (kritike tohto albumu ani veľmi nerozumiem, toľko vydarených skladieb a málo vaty sa v podobnej hudbe vidí málokedy).

 

Stray
27.04.2019 18:03

DEF LEPPARD pro mne jako kapela určitě lepší než MOTLEY CRUE nejsou. Maj sice v osmdesátkách nějaký fakt skvělý alba, ale jinak jsou tqakovým tím hodným a velkým slušňákem. Za CRUE cítím víc špíny a ulice a to se mi právě líbí. :-)

 

josef
27.04.2019 16:42

Deska Dr.Feelgood je docela dobrá,ale Def Leppard jsou prostě lepší.Iron Maiden a Motley Crue se nedají srovnávat

 

Stray
26.04.2019 14:27

Hlavně musí každý správný český metalista dodat, že kapelu jako MOTLEY CRUE neposlouchá a to i když film je dobrý. :-) Tak to já rovnou řeknu, že mám CRUE na stejném levelu jako JUDAS PRIEST a IRON MAIDEN a že to poslouchám třicet let a jsem, hlavně se starší produkcí kaliforňanů, stále velice spokojen. Když jsem četl na csfd koment mého ex-kolegy (mě asi nějak vadí užívat v tomhle případě slovo související s nějakou kolegialitou):-) Marigolda v rámci kritického příspěvku na film, a sice ve znění "Ten film vás taky nepřesvědčí, že to byla dobrá kapela." tak mě stávaly vlasy na hlavě hrůzou. On se jako dneska ještě někdo musí seznamovat s hudbou MOTLEY CRUE? Pokud si někdo říká fanoušek rocku/metalu, tak to musí znát jako když bičem mrská minimálně těch třicet let, stejně jako MAIDENY, stejnej level kvality!!!:-)

 

Josef
26.04.2019 01:38

Docela dobrý film i pro mě který Crue nikdy nezral.

 

gotta
22.04.2019 22:29

....parádní film. Koukali jsme na něj s přítelkyní a po něm následoval docela dobrý večírek:-) Samozřejmě za doprovodu největších hitů Mötle Crüe. Nikdy jsem nebyl a asi nebudu bůhví jaký fanda těchto kapel, ale jestli to bude vypadat pokaždé tak jako když pustím Live Wire, klidně budu MC poslouchat každý večer:-D