THE DIRT - Bratrstvo z nejhorší dekády v historii lidstva

Napěchovat divoký příběh kapely MÖTLEY CRÜE do hodinu a půl trvajícího filmu, to musel být opravdu úkol. Turbulentní jízda osmdesátými lety se však jackassáckému tvůrci Jeffu Tremaineovi povedla mnohem lépe, než mohl někdo znalý košatosti knižní předlohy „The Dirt“ čekat. A tak se nejen Crüe fans dočkali podívané, která odsejpá a kde není o akci ve stylu sex, drogy, rock´n ´roll žádná nouze. Nechybí zde prakticky nic ze zásadních událostí charakterizujících cestu kapely s nejhorší pověstí na americké scéně, byť bylo k docílení výsledku nutné využít značně důmyslných zkratek. Film funguje zvláště v odlehčenějších momentech, zatímco ve chvílích, kdy hraje na city, dostává se vinou vysokého tempa na poněkud tenčí led. Četl jsem nějaké negativní připomínky, které se pozastavovaly nad tím, jak můžou členové kapely vyprávět bez přehánění svůj příběh? Sakra, tohle je přeci film, ne? A kdo jiný může atraktivně povyprávět o svém životě, než ten kdo jej skutečně prožil? 

Hlavní herečtí představitelé spíše odvádějí dobře své řemeslo, než aby byli hudebníkům podobní. V tomhle směru se asi nejlépe uvedl raper Machine Gun Kelly, představující zde bubeníka Tommyho Lee, ale také Angličan Iwan Rheon v roli Micka Marse, ten bodoval už od prvních scén ze zkušebny. Hlavní hrdina Nikki Sixx v podání Douglase Boothe získal jaksi více lidskou podobu, neboť herec působil v roli chladnokrevného gaunera, pohybujícího se na hranici života a smrti, až moc přátelsky. Australan Daniel Webber blonďatého frontmana Vince Neila připomínal snad jen postavou a pohybovými kreacemi, nicméně i ten vyšel nakonec z role se ctí. 

Zde znovu opakuji, že na tak krátkém časovém prostoru nemůže být podobný příběh zaznamenatelný bez momentů poněkud uspěchanějšího rázu. A právě chvíle, které mají vzbudit nějaké větší emotivní pnutí, se zde ukazují jako ty, pro které je krátký čas největším nepřítelem. Trochu zamrzí, jak dogmaticky je divákovi vtloukáno do hlavy, že v téhle kapele byli všichni jako bratři, ochotní se za sebe vždy postavit, když skutečnost vypadala trochu jinak. Jasně, zhruba v polovině dojde k prvním trablům spojeným s Neilovou nehodou, ale stejně mám ještě v živé paměti, jak MÖTLEY CRÜE vždy byli doslova samej konflikt. A jsme znovu u toho tempa...

Kdo však touží po trochu lascivnějším humoru a pořádné akci, bude spokojen. Za silnou stránku můžeme považovat svižný scénář, jehož tempo je přizpůsobeno napěchovanému dění a všechny zkratky slouží k zahuštění koukatelnosti této nekonečné pařby. Hraje se zde chytlavý metálek, fetuje se, šuká, chlastá a hláškuje o sto šest, takže z mého pohledu je právě tohle film, který by se mohl líbit i divákům nezasaženým podobným fenoménem osmdesátých let. Výtečně je znázorněné i dobové prostředí, ve kterém se čtyři rebelové pohybují, ať už jde o vystoupení v hollywoodských klubech na počátku kariéry, brajgl v hotelových pokojích na prvních tour nebo velkolepější stadiónové scény. V tomto směru se film může pyšnit nemalou předností, že ačkoliv náklady určitě nebyly závratné (vlastně se film zařazuje spíše mezi lacinější spektákly), bylo mnohdy docíleno přesně opačného efektu. Autenticita se totiž netýkala jen hlavních hrdinů, ale i komparsu a prostředí, které je zde obklopovalo. Tohle si myslím většina fanoušků uvědomí, hned jak se přenese poblíž Sunset Strip do jedné páteční noci v Los Angeles roku 1981. Od tohoto prvního momentu vás prakticky příběh této strakaté party málokdy pustí.

Skvěle byl vybrán herec znázorňující manažera Doce McGheeho, který se (s tak trochu vyděšenou tváří) staral celou dekádu o životní potřeby zpovykaných výrostků. Kontrast mezi uhlazeněji působícím obchodníkem a čtyřmi smrady v kožených bundách vede také k nějaké té vtipnosti. Není to však jen on, jehož hlášky znamenitě doplní vtipné gagy nespoutaných rockových hvězdiček. Scény s demolováním hotelových zařízení v průběhu skladby „Looks That Kill“, Ozzyho šílený výstup poblíž bazénu nebo 24 hodin na turné v podání Tommyho Lee ostatně považuji za vrcholné momenty celého díla. 

Ani úvodní klubové sekvence a vzestup na vrchol rozhodně nejsou marné. Ať už mluvím o „Take Me To The Top“, v průběhu které se z MÖTLEY CRÜE stává kapela, o kterou je v Los Angeles takový zájem, že rázem zaplňuje vyhlášené klubové sály, nebo následný první velký stadiónový koncert (v podání písně „Shout At the Devil“), vždy je co sledovat. Svým způsobem je film silný právě v těch momentech, které ukazují bezstarostné věci, jakmile dojde na sekvenci přibližující nějakou dramatičtější chvíli, je to už trochu slabší. Klinická smrt Nikkiho Sixxe se zde zvládla lépe, než tragické scény, ve kterých byl hlavním hrdinou Vince Neil. Velkou roli v příběhu právě Sixxe hraje nefunkční vztah s matkou (jaký to kontrast oproti hřejivému rodinnému prostředí řecké domácnosti Tommyho Lee), interakce mezi nimi, týkající se spíše vzpomínek na dětství v pozdních šedesátých a ranných sedmdesátých letech také s člověkem příliš necloumá, ale je to zkrátka fáze, která zde být uvedena musela a pro Nikkiho příběh plný heroinu je nutná.

Film je pozoruhodný také kvůli další neopomenutelné vlastnosti. V malých roličkách zde hraje docela velká spousta krásných dívek, což samo sebou také přispívá ke koukatelnosti této zdánlivě nekončící pohádky. Celkově bych řekl, že se členům MÖTLEY CRÜE, jako producentům tohoto filmu, podařilo z nelehkého úkolu vybruslit se ctí a dílo je osvěžující a vcelku zábavnou podívanou, která upaluje ve vysokém tempu, baví, zase upaluje, zase baví, pak se snaží dojmout, ne vždy se to daří, ale vesměs obstojí až do finále. Prostě nenáročná zábavovka s velmi obstojnou hudební kulisou, která ukazuje, že se ani podobně vyhlášené ex-rock stars nemusí brát úplně vážně. Ten film je vlastně docela chytrá selfie sonda, nořící se do neuvěřitelného světa, co kdysi a kdesi daleko na západě USA existoval. A proč jim vlastně ten příběh nesežrat?

22.04.2019	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz