Last Hardrock Outsider

ELOY - Navždy ve vlnách Oceánu

Když se mi v době, kdy ještě nebylo obvyklé dělit hudbu na psychedelii a progresivní rock, dostalo do rukou album Ocean hannoverské skupiny ELOY, ani jsem netušil, že je to quasi zkouška, kolik se najde kupců, kteří jsou ochotni vydat 10 poctivých německých marek za tento odpad“ a že tento „zvláštní druh zvukové kaše, doplněný anglickými bláboly, má odpornou chuť.“ Moje neznalost zčásti zaviněná životem ve světě rozděleném Železnou oponou mi tak provedla docela užitečný kousek, neboť kdybych znal tato recenzní hodnocení alba a potažmo celé skupiny, asi bych si ho ani nesháněl, ani nepořídil. A přijít o bližší seznámení s albem i skupinou by byla určitě škoda, neboť navzdory vynucenému restartu sestavy ELOY tehdy vydáním alb Dawn a Ocean naskočili na vítěznou vlnu. Na jaře roku 1977 skupina absolvovala úspěšné německé turné a v domácích hitparádách předběhla THE ROLLING STONES, GENESIS i QUEEN. Prodeje alba Ocean později dokonce zamířily na evropské poměry k dost vysokému číslu 250 000.



Samotné přípravy a nahrávání však nebyly příliš idylické, naopak svědčí o docela velké časové tísni. Frank Bornemann, který se, souběžně s účinkováním v ELOY, prosazoval i jako producent, měl v době vzniku Oceanu nasmlouváno i mnoho dalších hudebních aktivit, Jürgen Rosenthal v okamžiku nástupu kapely do Sound-N-Studia navíc neměl dokončeny texty. Všechny obtíže vyvažovala možnost spolupráce s producentem Georgi Nedeltschevem, který byl pro své souznění se skupinou v době prací často označován za jejího pátého člena. Album vyšlo už na podzim roku 1977 a navzdory tomu, že se objevily negativní recenze (viz. úvodní citáty), následné koncertní turné bylo jednoznačným úspěchem. Ony negativní ohlasy v recenzích mají na tehdejší německé poměry dokonce příchuť jistého paradoxu, protože nebylo až tak časté, aby si německá skupina vybojovala projevy zájmu v USA nebo Velké Británii. Čím si album Ocean vysloužilo ohlas i mimo Německo? Skladby na něm trvají od devíti do šestnácti minut! Žádná z nich v podstatě nemá zapamatovatelný refrén. Pasáže zpívané v angličtině se silným německým akcentem se střídají s dlouhými, mluveným slovem přednesenými verši a slokami na mytologická nebo apokalyptická témata… každá z uvedených charakteristik je doslova zabijákem pro toho, kdo usiluje o úspěch na britské či jiné západní mainstreamové hitparádě. Nebo snad ne?


Album bylo nahráváno a později také koncertně představeno standardní čtyřčlennou sestavou - Frank Bornemann (voc,g), Klaus-Peter Matziol (voc,bg), Detlev Schmidtchen (org ), Jürgen Rosenthal (dr), avšak nástrojové obsazení v položce klávesy obsahovalo vedle tehdy zřejmě poměrně obvyklých hammondových varhan i další moogové a syntezátorové vybavení. Průvodní informace z vnitřní strany obalu také zdůrazňuje podíl tvůrčích idejí producenta Georgi Nedeltscheva a za výhradního autora textu je označen Jürgen Rosenthal. Fascinující dvojdílný rozevírací obal LP byl ilustrován Wojtekem Siudmakem, kterému se podařilo rafinovaným způsobem obraz s aributy fantasy těsně přimknout k myšlenkovému poselství textů alba. Ty vyprávějí o tom, jak se zrodil a zanikl život i rozum a díky tomuto základnímu příběhovému vymezení je také celé album chápáno jako koncepční dílo, přestože z hlediska dějové posloupnosti není vyprávěno přísně chronologicky.



Celý příběh je rozdělen do čtyř částí. V první z nich nazvané Poseidon´s Creation, tedy Poseidonovo dílo, nejdříve uslyšíte jemné a tiché vlnění strun kytary, vlna po chvíli narůstá, spolu s baskytarou nabírá sílu a ubíhá volným prostorem oceánu. Vznikají nové a nové vlny, které se v pravidelném rytmu zvedají a vydávají se na svou nikdy nekončící pouť oceánem a nad jejich nezastavitelným rytmem vedou své souboje a dialogy bicí(!), hammondy, moogy, mellotron a sólová kytara. Jako každý správný příběh počíná i tento zrozením života. Uprostřed nekonečného oceánu, kterému vládne bůh Poseidon, se nachází ostrov Atlantida. Dívka Kleitó zde porodí Poseidonovi deset synů, kteří mají rozum, sílu i odvahu k vytvoření civilizace. Druhá položka alba nazvaná Incarnation of the Logos, tedy Zrození řádu, se skládá ze dvou diametrálně odlišných částí. Nejdříve zazní jen táhlé syntetické akordy a dva hlasy popisují chaos, který panoval do té doby, než se bohové rozhodli svět uspořádat. Poté přichází rozhodnutí bohů o tom, že vesmír bude uspořádán tak, aby v něm lidé měli své místo. V následující části skladby je vzestup lidské společnosti charakterizován postupným zrychlením rytmu i dialogu. Následuje Decay of the Logos, což by se dalo přeložit jako Rozpad řádu. Přestože rytmická osnova se vlastně výrazně nemění, naléhavost kytary, hammondů i zpěvu se však v průběhu skladby stupňuje. Souvisí to i s tím, že text namísto patetického vyprávění mýtů o stvoření tentokrát ironizuje víceméně současný a všudypřítomný lidský pocit – vnímání sebe sama jako pána všeho tvorstva. Stále naléhavěji se objevuje otázka, zda člověk společně se ztrátou skromnosti a pokory neztrácí i vůli a schopnost žít. V závěrečné skladbě Atlantis Agony proběhne soud bohů nad ubohým ostrovem a lidmi, kteří na něm žijí. I proto začíná mluveným slovem a postupně graduje až k hudební ilustraci kataklyzmatického zániku celého ostrova a zmizení desetitisíců jeho obyvatel ve vlnách oceánu.


Citace z reakcí některých novinářů uvedená v úvodu svědčí o tom, že nejen podle Franka Bornemanna bylo Německo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zemí, ve které se německé skupiny jen málokdy dostávaly k dobrým nahrávacím smlouvám, protože byly až příliš často chápány jako druhořadé. ELOY se však v průběhu sedmdesátých let úspěšně vzepřely tomuto dobovému stereotypu. Prodejní úspěch Oceanu byl důkazem, že jejich úsilí má smysl. Čím Ocean tak lákal lidi, kteří si tehdy mohli zajít do nejbližšího obchodu a koupit si Wish You Were Here nebo Animals? Možných odpovědí je několik. Pro vlastence mohli být ELOY domácími PINK FLOYD. Ale mnohé mohli lákat právě tím, jak se od Floydů lišili. ELOY citovali myšlenky antických i moderních básníků, vydávali se daleko do mýtické minulosti nebo do vzdálených vesmírných dálek a návštěvníci koncertů mohli do minulosti i kosmu putovat spolu s kapelou. Stačí si jen představit, že po vstupu do koncertního sálu můžete společně s nimi navštívit dávnověkou Atlantidu a nikdo se takovému přání nebude smát! Naopak spolu s vámi si cestu od ambientních ploch k monumentálním sborovým chorálům užívají stovky dalších nadšených poutníků v čase i prostoru. I vy sami pocítíte, jak se pouhá sounáležitost mění v porozumění a touhu pomáhat druhým, zažijete, jak koncept hudebně literární přerostl v koncept všelidský. Neudiví vás, že na odchodu z koncertu na vás někdo z těch, co byli ve VIP zóně, angličtinou s německým akcentem zavolá: „Hej Češi, pojďte k nám, zvu vás na večeři, dáme řeč.“


06.10.2016Diskuse (9)Bluejamie

 

Carloss
07.10.2016 06:53

Mé nejoblíbenější album od Eloy,krásná hudba.

 

Bluejamie65
06.10.2016 17:17

Jako odpověď na otázku na téma přílišné epigoničnosti Eloy mě napadla absolutně trhlá odpověď, která čím víc praštěně vypadá, tím přesněji vystihuje podstatu věci.Je to věta z mého záznamu myšlenek jedné dávné bouřlivé diskuse u mě v obýváku:Při dlouhodobějším užívání jsem pak objevil zajímavou věc Zhruba po sedmi až osmi letech se možná jen subjektivně úvodní rozdíl v kvalitě záznamu mezi nahrávkou na Basfu a Maxellu na jedné straně a tímto novým typem Emgetonu LH nebo LHd na druhé straně začal srovnávat, tzn. jako by původně horší nahrávka, stárla o něco pomaleji ???

 

Stray
06.10.2016 16:43

Bluejamie: V poho, to neřeš, článek je prostě dobrej, pro mne bylo prostě nejefektivnější jej hodit do Pandemonia místo do recenzí, pravidla jak psát názvy alb, skladeb a kapel ti ještě pošlu, ať to furt nepřepisuju.

 

Bluejamie65
06.10.2016 15:16

To Stray: že by se můj word zbláznil?

 

Bluejamie65
06.10.2016 15:14

no jsou tady ještě souvislosti s Platonovými dialogy Kritias a Timaios a s Hesiodovým eposem O původu bohů, ale taky je to teprv první díl:-)

 

Stray
06.10.2016 12:36

Ano, článek bych mohl uvést v sekci recenze mezi ostatním retrem, ale to bych musel dost věcí přepsat, svedl jsem to jen u názvu kapely, který jsem přeťukal všude velkýma a u názvů skladeb a alb, které by za jiných okolností musely být v uvozovkách, jsem to nechal bez nich a hodil do kurzívy, páč soubor, ve kterém jsem to dostal na jakkoliv vložení nového znaku reagoval rozhozením odstavců, musel bych dále zrušit název článku a hodit tam jen název alba a celkově mě prostě přišlo, že ten článek stále ještě může obstát v sekci Pandemonium, byť jde vlastně o recenzi. Ty věci ohledně Queensrÿche byli více jinaké a myslím že víc odpovídali onomu myšlenkovému proprání, které je od Pandemoia vyžadováno. :-)

 

Valič
06.10.2016 12:09

Mě jen přišlo divné, že se to nezobrazuje v sekci recenze, i když to jako recenze vypadá.

 

Bluejamie65
06.10.2016 11:04

To Valič: je to povídka o Monice Hess, ovšem povídka, která využila formální postupy recenze:-)

 

Valič
06.10.2016 09:01

Asi nejlepší album od Eloy, i když následující čtyři řadovky byly taky hodně povedené. Na tom nedostatku originality a přílišné inspiraci slavnějšími kolegy, která bývá Eloy často vyčítána, něco bude, ale u téhle kapely mi to ani nijak zvlášť nevadí. V podstatě všechny desky z období 1973 - 1982 se velmi dobře poslouchají. V článku (nebo je to recenze?) mi chybí pouze zmínka o volném pokračování, které kapela vydala pod názvem Ocean 2: The Answer v roce 1998.

 




 

 

 

 

 

TOPlist