Last Hardrock Outsider

ELOY - Navždy ve vlnách Oceánu

Když se mi v době, kdy ještě nebylo obvyklé dělit hudbu na psychedelii a progresivní rock, dostalo do rukou album Ocean hannoverské skupiny ELOY, ani jsem netušil, že je to quasi zkouška, kolik se najde kupců, kteří jsou ochotni vydat 10 poctivých německých marek za tento odpad“ a že tento „zvláštní druh zvukové kaše, doplněný anglickými bláboly, má odpornou chuť.“ Moje neznalost zčásti zaviněná životem ve světě rozděleném Železnou oponou mi tak provedla docela užitečný kousek, neboť kdybych znal tato recenzní hodnocení alba a potažmo celé skupiny, asi bych si ho ani nesháněl, ani nepořídil. A přijít o bližší seznámení s albem i skupinou by byla určitě škoda, neboť navzdory vynucenému restartu sestavy ELOY tehdy vydáním alb Dawn a Ocean naskočili na vítěznou vlnu. Na jaře roku 1977 skupina absolvovala úspěšné německé turné a v domácích hitparádách předběhla THE ROLLING STONES, GENESIS i QUEEN. Prodeje alba Ocean později dokonce zamířily na evropské poměry k dost vysokému číslu 250 000.



Samotné přípravy a nahrávání však nebyly příliš idylické, naopak svědčí o docela velké časové tísni. Frank Bornemann, který se, souběžně s účinkováním v ELOY, prosazoval i jako producent, měl v době vzniku Oceanu nasmlouváno i mnoho dalších hudebních aktivit, Jürgen Rosenthal v okamžiku nástupu kapely do Sound-N-Studia navíc neměl dokončeny texty. Všechny obtíže vyvažovala možnost spolupráce s producentem Georgi Nedeltschevem, který byl pro své souznění se skupinou v době prací často označován za jejího pátého člena. Album vyšlo už na podzim roku 1977 a navzdory tomu, že se objevily negativní recenze (viz. úvodní citáty), následné koncertní turné bylo jednoznačným úspěchem. Ony negativní ohlasy v recenzích mají na tehdejší německé poměry dokonce příchuť jistého paradoxu, protože nebylo až tak časté, aby si německá skupina vybojovala projevy zájmu v USA nebo Velké Británii. Čím si album Ocean vysloužilo ohlas i mimo Německo? Skladby na něm trvají od devíti do šestnácti minut! Žádná z nich v podstatě nemá zapamatovatelný refrén. Pasáže zpívané v angličtině se silným německým akcentem se střídají s dlouhými, mluveným slovem přednesenými verši a slokami na mytologická nebo apokalyptická témata… každá z uvedených charakteristik je doslova zabijákem pro toho, kdo usiluje o úspěch na britské či jiné západní mainstreamové hitparádě. Nebo snad ne?


Album bylo nahráváno a později také koncertně představeno standardní čtyřčlennou sestavou - Frank Bornemann (voc,g), Klaus-Peter Matziol (voc,bg), Detlev Schmidtchen (org ), Jürgen Rosenthal (dr), avšak nástrojové obsazení v položce klávesy obsahovalo vedle tehdy zřejmě poměrně obvyklých hammondových varhan i další moogové a syntezátorové vybavení. Průvodní informace z vnitřní strany obalu také zdůrazňuje podíl tvůrčích idejí producenta Georgi Nedeltscheva a za výhradního autora textu je označen Jürgen Rosenthal. Fascinující dvojdílný rozevírací obal LP byl ilustrován Wojtekem Siudmakem, kterému se podařilo rafinovaným způsobem obraz s aributy fantasy těsně přimknout k myšlenkovému poselství textů alba. Ty vyprávějí o tom, jak se zrodil a zanikl život i rozum a díky tomuto základnímu příběhovému vymezení je také celé album chápáno jako koncepční dílo, přestože z hlediska dějové posloupnosti není vyprávěno přísně chronologicky.



Celý příběh je rozdělen do čtyř částí. V první z nich nazvané Poseidon´s Creation, tedy Poseidonovo dílo, nejdříve uslyšíte jemné a tiché vlnění strun kytary, vlna po chvíli narůstá, spolu s baskytarou nabírá sílu a ubíhá volným prostorem oceánu. Vznikají nové a nové vlny, které se v pravidelném rytmu zvedají a vydávají se na svou nikdy nekončící pouť oceánem a nad jejich nezastavitelným rytmem vedou své souboje a dialogy bicí(!), hammondy, moogy, mellotron a sólová kytara. Jako každý správný příběh počíná i tento zrozením života. Uprostřed nekonečného oceánu, kterému vládne bůh Poseidon, se nachází ostrov Atlantida. Dívka Kleitó zde porodí Poseidonovi deset synů, kteří mají rozum, sílu i odvahu k vytvoření civilizace. Druhá položka alba nazvaná Incarnation of the Logos, tedy Zrození řádu, se skládá ze dvou diametrálně odlišných částí. Nejdříve zazní jen táhlé syntetické akordy a dva hlasy popisují chaos, který panoval do té doby, než se bohové rozhodli svět uspořádat. Poté přichází rozhodnutí bohů o tom, že vesmír bude uspořádán tak, aby v něm lidé měli své místo. V následující části skladby je vzestup lidské společnosti charakterizován postupným zrychlením rytmu i dialogu. Následuje Decay of the Logos, což by se dalo přeložit jako Rozpad řádu. Přestože rytmická osnova se vlastně výrazně nemění, naléhavost kytary, hammondů i zpěvu se však v průběhu skladby stupňuje. Souvisí to i s tím, že text namísto patetického vyprávění mýtů o stvoření tentokrát ironizuje víceméně současný a všudypřítomný lidský pocit – vnímání sebe sama jako pána všeho tvorstva. Stále naléhavěji se objevuje otázka, zda člověk společně se ztrátou skromnosti a pokory neztrácí i vůli a schopnost žít. V závěrečné skladbě Atlantis Agony proběhne soud bohů nad ubohým ostrovem a lidmi, kteří na něm žijí. I proto začíná mluveným slovem a postupně graduje až k hudební ilustraci kataklyzmatického zániku celého ostrova a zmizení desetitisíců jeho obyvatel ve vlnách oceánu.


Citace z reakcí některých novinářů uvedená v úvodu svědčí o tom, že nejen podle Franka Bornemanna bylo Německo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zemí, ve které se německé skupiny jen málokdy dostávaly k dobrým nahrávacím smlouvám, protože byly až příliš často chápány jako druhořadé. ELOY se však v průběhu sedmdesátých let úspěšně vzepřely tomuto dobovému stereotypu. Prodejní úspěch Oceanu byl důkazem, že jejich úsilí má smysl. Čím Ocean tak lákal lidi, kteří si tehdy mohli zajít do nejbližšího obchodu a koupit si Wish You Were Here nebo Animals? Možných odpovědí je několik. Pro vlastence mohli být ELOY domácími PINK FLOYD. Ale mnohé mohli lákat právě tím, jak se od Floydů lišili. ELOY citovali myšlenky antických i moderních básníků, vydávali se daleko do mýtické minulosti nebo do vzdálených vesmírných dálek a návštěvníci koncertů mohli do minulosti i kosmu putovat spolu s kapelou. Stačí si jen představit, že po vstupu do koncertního sálu můžete společně s nimi navštívit dávnověkou Atlantidu a nikdo se takovému přání nebude smát! Naopak spolu s vámi si cestu od ambientních ploch k monumentálním sborovým chorálům užívají stovky dalších nadšených poutníků v čase i prostoru. I vy sami pocítíte, jak se pouhá sounáležitost mění v porozumění a touhu pomáhat druhým, zažijete, jak koncept hudebně literární přerostl v koncept všelidský. Neudiví vás, že na odchodu z koncertu na vás někdo z těch, co byli ve VIP zóně, angličtinou s německým akcentem zavolá: „Hej Češi, pojďte k nám, zvu vás na večeři, dáme řeč.“


06.10.2016Diskuse (16)Bluejamie

 

Bluejamie65
21.08.2017 21:26

Jo ještě jsem chtěl připomenout, že i v několika dalších případech poslouchám jednotlivě vydaná alba, jako by to byly související cykly přestože vlastně nejsou Dark Side of the Moon + Wish you were here + Animals / Trick of the tail + Wind and wuthering / Script for a Jester´s tear + Fugazzi + Misplaced Childhood / Audio Vision + Vinyl Confessions...

 

Bluejamie65
21.08.2017 18:33

To Spajk: jo to je jeden z filmů, který lámou i železo... kromě toho, taky nastoluje otázku co by bylo kdyby se přece jen našel někdo, kdo by neházel géniovi klacky pod nohy....:-), myslím, že v tý souvislosti průserů a nočních můr kolem B. Wilsona a Beach Boys není od věci podívat se i na film nazvaný stejně jako tahle písnička o trablech vokalistů s Beach Boys spolupracujících = Jan+Dean https://www.youtube.com/watch?v=haUM04KBTwM

 

spajk
21.08.2017 16:12

Pet Sounds je spíš solovka Wilsona a je s podivem, že je jí prisuzovan takový vliv a inspirace, protože vznikalo v obrovských bolestech. Od Wilsona se odklonila celá kapela, nikdo mu nevěřil, nahravalo se s velkým orchestrem, který se vinou Brianovy choroby a manýrů s ní spojenou často posílal domů, aniž by se natočila jediná nota atd.
Už jsem to sem jednou postoval, odkaz na hraný film, který mapuje právě nahrávání Pet Sounds. Zase v něm hraje John Cusack. Ten musí mít rád rokenrol. V kultovnim filmu Všechny moje lasky taky hrál.
Trailer k filmu https://youtu.be/lioWzrpCtGQ
Možná jsem to špatně pochopil, ale film nepřímo naznačuje, že nebýt Wilsonovy nemoci, asi by tak skvělé album nevzniklo.
Co je horší, že jsem si album ještě nesehnal a neposlechl. Jdu to hned pořešit!

 

Bluejamie65
21.08.2017 14:22

To Imothep: no dal jsem to jako ten nejobvyklejší příklad toho paradoxu, že existují lidi, kteří přes všechny víceméně objektivní doklady budou stejně víc cítit a prožívat hodnotu či význam Beach Boys než Beatles, a to i v případě že mají rádi obě kapely. U Beach Boys pak s tím KDYBYfaktorem uvažují především o albech Smiley Smile a Pet Sounds (mně osobně se ale nejvíc líbí album 15 BIG ONES a taky mám víc origošů od Beach Boys než od Beatles + KDYBYfaktor taky ještě u mě silně pracuje pro skupinu Dave Clark Five, což kdysi vlastně potvrzoval i aktuální americký tisk, díky jejich až nevídaně dravé koncertní kondici). Křídlení, Dialog s Vesmírem, Třetí kniha džunglí... všechno to dodnes poslouchám s tím, že právě Křídlení je jedno z těch alb, které svou básnickou kvalitou zpochybňuje většinu mých pocitových soudů a hodnocení o jakékoliv západní anglicky zpívané muzice, protože ho vždy stačí protočit dvakrát či třikrát během odpoledne a najedou se skoro ze všech anglických textů mých oblíbených skupin stane buď patetická nebo infantilní sračka. Což je další paradox, infantilní sračka se s léty a desetiletími vlastně často dokáže tak nějak obhájit, ale patos se skoro vždycky proboří ještě hloub...

 

Imothep
21.08.2017 10:04

Bluejamie65: Chapu to, naprosto Ti rozumim, sam mam(kdo ne, ze) podobny vztah k nekolika obskurnim(nebo proste podivnym, resp. prumernym) deskam jinych umelcu. Za sebe muzu litovat, ze k Eloy podobny vztah zrejme nikdy neziskam, protoze ty faktory, cos vyjmenoval ve vztahu casove linii a dobe “zasahu” proste nekdy hraji vetsi roli nez muzika samotna.
Jsem ale rad, ze jsi zminil Dialog s Vesmirem a ZVLASTE pak Kridleni, ktere ac jsem objevil az pozdeji(zacatek 90tek), tak se zrejme nikdy nema sanci oposlouchat a ta deska u me neustale roste. Btw zrovna tyto dve alba jsem mel hlavne na mysli, kdyz jsem psal svoje vytky vuci Ocean.
Add Beatles a pomyslna slava …. No, nevim jakou sanci by BB nebo EB museli dostat(jejich vyznam ci slava je myslim primo umerny kvalite tvorby = dle meho na hodne vysoke urovni), za pomoci Epsteionvskeho management mozna mohli byt slavnejsi ve smyslu “prodame vic desek”, ale neni mi znamo, ze by BB nebo EB vytvorili neco jako Sgt. Pepper apod. Cilia no, slavnejsi byt mohli(to muze byt i J. Bieber nebo K. Perry), ale zadny opravdovy milnik, ktery ovlivnil generace nasledovniku podle me nevytvorili.

 

Bluejamie65
20.08.2017 21:14

To Imothep: Nu když to procházím některé problémy jsem uvedl už v tom popisu alba, ale nepřiřadil jsem jim tak negativní smysl. To album asi bude příkladem toho, že existují diskografie, kde fanoušky nejvíce ceněná alba se nemusí přesně s objektivně shodovat s nejlepšími alby (i když jak to pak stanovit - když prodejní čísla prvního Oceánu vlastně i na konci tisíciletí stále rostla). Já to album mám moc rád a ani po létech mě to nepustilo, i když na možná ještě patetičtějším Power and the Passion doslova visím ještě víc. Ta moje příchylnost až závislost by mohla být celkem záhada a je otázka jak to objasnit - šlo o dobu totáče a když jsem album poznal, ještě jsem zdaleka neměl třeba všechny důležité Pinkfloydy...
1. takže mohlo hrát roli nejen kdo dřív přijde, ten dřív mele, ale taky to, že jsem sytil hlad po tom typu progresivní nebo artrockové hudby, který mě oslovoval - vlastně souběžně s tím jsem poslouchal vedle anglických dinosaurů, maďarské Omegy taky Křídlení a Dialog s vesmírem...
2. nějak zvláštně se to taky potkalo s tím, co jsem jen o málo později potřeboval znát ke zkouškám - Platonovy texty, přičemž úroveň textů v přímé vazbě na kvalitu angličtiny jsem jako náctiletý nevnímal, tzn. k vrstvení až náhodně působících slovních spojení jsem tím přivykl, takže mi dodnes nijak nevadí, naopak provokovalo to představy i v mé hlavě...
3. album dodnes pravidelně poslouchám, ovšem v myšlenkově propojeném trojdílném komplexu - Ocean+Silent Cries and Mighty Echoes+Ocean II a to tak, že jsem vlastně během let pronimral jejich texty, což nedělám úplně u všech skupin.
To v čem bych předpokládal, že se shodneme a co možná hraje daleko větší roli než si myslíme, je role subjektivity a sentimentu. Vlastně před námi je zajímavá věc, která se mi během života už víckrát přihodila. Znám z dobových vyjádření lidi, kteří dodnes přísahají na to, že kdyby Beach Boys nebo Everly Brothers dostali takovou a takovou možnost, byla by jejich hudba slavnější a lepší než cokoliv od Beatles. A já jejich pocitů dobře rozumím možná právě na základě vlastní celoživotní závislosti na Eloy... :-)

 

Imothep
15.08.2017 09:55

Tak po nedavne kratke(I kdyz to mozna jeste zkusim) epizode s Endoramou tady mame dalsi polozku, kterou jsem koupil tzv “na blind”(ale nebojte moc to nestalo, hehe) a jelikoz zde tvorbu kapely chvali hodne lidi, ocekavani byla vysoka. Bohuzel - mira zklamani je s prehledem predci. Nebudu hodnotit konkretni hracske vykony, ostatne o tom ani moc muzika v tech 70tkach nebyla, napisu proste – lepsi prumer. Hudebne melo tuhle formu art rocku(nebo chcete-li psychedelie, ale to dle meho nazoru neni v pripade Eloy uplne presne) hafo jinych skupin. Jen v Nemecku napr. Uli Jon Roth(u ktereho to aspon vyvazovala virtuozni kytara). Samostatnou kapitolou jsou pak texty a zpev. Anglictinu pominu, podle me je na slusne urovni. Nemecky accent je slysitelny, ale napriklad Scorpions ho v te dobe mivali znatelne silnejsi. Nevim presne, jak texty vznikaly, ale vzhledem k tomu, co tam obcas slysim za prasecince slovnich spojeni, ktere absolutne nejdou s muzikou me napada jedine: Texty byly napsany v nemcine a nekdo ne prilis schopny je prelozil stylem “google translator”. Ano, az takhle to na me misty pusobi.
Pokud je toto nejlepsi deska od Eloy, tak zadny div, ze kapelu nikdo nezna, toto je proste tezka druha liga a vzhledem k tomu, jaka konkurence byla v druhe polovine 70tych let se ani nedivim, ze skoncili v propadlisti dejin.
Nechci cely Ocean smest do kose(nachazi se tam par zajimavych mist), ale proste musim byt hodne prisny, protoze i napriklad v tehdejsim Ceskoslovensku jsme meli hned nekolik vyznamnych kapel, ktere tvorily mnohem zajimavejsi formy art rocku a za hranicemi je zna jen malokdo(byt pokusy s angl. Verzemi probehly).
Zaroven jsem si pri poslechu uvedomil, proc proste nikdy nemuzu mit rad soucasnou(cca poslednich 20 let) formu Anathemy, ale napriklad i Doors. Tahle forma slepence emoceprosteho patosu, silene natahovane nudy a doslova vynucenost nejakeho vyssiho sdeleni(ktere tam ale nenachazim) na me nefunguje.
Sorry, desku bud strelim nebo nekomu venuju. Za me je nejhodnotnejsi polozkou krom skvostneho obalu, souvisejici s albem Ocean tahle recenze/vyklad od Bluejamieho, ktery se vyborne cte, avsak u me se naprosto nepotkava s tim, co na albu slysim ja.

 

Carloss
07.10.2016 06:53

Mé nejoblíbenější album od Eloy,krásná hudba.

 

Bluejamie65
06.10.2016 17:17

Jako odpověď na otázku na téma přílišné epigoničnosti Eloy mě napadla absolutně trhlá odpověď, která čím víc praštěně vypadá, tím přesněji vystihuje podstatu věci.Je to věta z mého záznamu myšlenek jedné dávné bouřlivé diskuse u mě v obýváku:Při dlouhodobějším užívání jsem pak objevil zajímavou věc Zhruba po sedmi až osmi letech se možná jen subjektivně úvodní rozdíl v kvalitě záznamu mezi nahrávkou na Basfu a Maxellu na jedné straně a tímto novým typem Emgetonu LH nebo LHd na druhé straně začal srovnávat, tzn. jako by původně horší nahrávka, stárla o něco pomaleji ???

 

Stray
06.10.2016 16:43

Bluejamie: V poho, to neřeš, článek je prostě dobrej, pro mne bylo prostě nejefektivnější jej hodit do Pandemonia místo do recenzí, pravidla jak psát názvy alb, skladeb a kapel ti ještě pošlu, ať to furt nepřepisuju.