Last Hardrock Outsider

VETŘELEC - V nitru koncentrované hrůzy

Jeho mohutné tělo kráčelo temnými chodbami výzkumného vesmírného korábu. Vstoupil do prostor navigační místnosti a navlékl na sebe speciální biomechanický skafandr chránící tělesnou schránku před přetížením i účinkům nadsvětelné rychlosti. Jeho mise má jediný cíl. Dopravit smrtící náklad na tu vzdálenou, modře zářící planetu, tam jej vypustit a následně se vrátit ke svým druhům na opačné straně galaxie. Řídící místnost. Usadil se do masívního křesla, zadal souřadnice na panelu mezihvězdných tras a přitáhl k sobě hloubkový zaměřovací teleskop. Několika pohyby své obrovské ruky uvedl do chodu startovací jednotku. Výzkumná loď prstencovitého tvaru se vznesla nad zem a pomalým svislým tahem začala stoupat k temnému nebi. Náhle to pocítil, ten tlak vycházející z hlubin jeho hrudního koše. Takže to nebyl sen, ale jak to? Jak se to mohlo dostat až k němu? Náklad je přeci chráněn paprskem světelné bariéry reagující na pohyb. Selhání systému? Zpětný chod, otočný manévr, nouzové přistání. Ještě to stihne. Aktivovat kryoschránku, vyslat nouzový signál a v nevědomí čekat na záchranu. Náraz, obrovské množství horniny létá vzduchem, povrchové poškození pláště lodi. Nestihne to. Praskavý zvuk lámajících se kostí. Musí učinit poslední věc. Povaha signálu pozměněna z S.O.S. na varovný. Biologická exploze. Kusy tkáně doprovázeny sprškou tmavé krve jsou vrženy do prostoru. Zlo vzniklé z experimentu opouští svého hostitele a mizí v prostorách lodi...


...Čas trhl oponou. Desítky let, stovky? Matka, umělá inteligence vesmírné těžařské lodi Nostromo, zachytí v nekonečné prázdnotě vesmíru dotyčný signál a vyhodnotí jej díky neúplným datům jako nouzové volání. Změna priorit, cesta domů má nyní sekundární význam. Je čas vzbudit posádku...



Příprava na start


Mohlo to tak být? Už od mých třinácti let, kdy jsem film „Alien“ - „Vetřelec“ (1979) viděl poprvé, mě zajímalo, co se vlastně na tehdy neznámém planetoidu stalo. Tedy dávno předtím, než ho svou návštěvou poctil záchranný modul z lodi Nostromo. Nesmírně přitažlivá, letitá záhada hodná desítek fanouškovských teorií a také důkaz o geniálnosti scénáře Dana O´Bannona. Před lety nám několik odpovědí objasnil vizuálně bombastický, leč po scénáristické stránce značně nevyrovnaný „Prometheus“ (2012). Další kousky mozaiky do placu hodil vyloženě špatný „Vetřelec: Covenant“ (2017), u kterého mě napadlo, že stařecká senilita asi opravdu nebude žádná sranda. Obávám se, že v dnešní době už Ridley Scott čtením scénářů spíše opovrhuje a chybí mu zdravý úsudek, což je strašná škoda. Inu, uvidíme, co nám universum světa Vetřelců do budoucna ještě přinese a ponechme teď stranou i mé osobní fanfikce z úvodního odstavce.


Podstatné pro tento článek je, že v roce 1979 byl režisér Ridley Scott mladým a zapáleným tvůrcem důkladně studujícím každý aspekt projektu, který se mu dostal do rukou. A právě výborně napsaný příběh byl důležitým stavebním materiálem, na němž Scott, vizionář s vytříbeným výtvarným stylem, mohl vybudovat svůj legendární monument. Svět byl tak koncem sedmdesátých let obohacen o skutečný filmový unikát a pokud bych měl bazírovat na čistě žánrovém zařazení, pak si troufnu tvrdit, že v oblasti sci-fi a hororu má „Vetřelec“ dodnes jen opravdu minimální konkurenci. Pojďme si tedy společně zavzpomínat na vznik filmu, který se do dějin kinematografie zapsal zlatým písmem. Předně si však připomeňme osudy tří klíčových mužů, bez kterých by film patrně nikdy nespatřil světlo světa.



Raketový vzestup


Režisér, producent a malíř Ridley Scott přišel na svět 30. listopadu 1937 v anglickém městě South Shields. Pochází z vojenské rodiny a ač jde o rodilého Angličana, tak díky armádní službě a povinnostem jeho otce vedla rodina Scottových poměrně kočovný život. Než se natrvalo usadila zpět v Anglii, procestovala kus světa. Část dětství tak Ridley trávil třeba v Německu. Tím, že byl jeho otec oddán armádě, trávil valnou většinu času mimo domov a na svou rodinu tak neměl příliš času. Ridley byl prostředním dítětem a měl ještě dva bratry, z nichž ten mladší, Tony, propadl v budoucnu rovněž řemeslu filmového režiséra. Středobodem vesmíru byla v životě tří bratrů autoritativní matka. Elizabeth vládla domácnosti pevnou rukou a její slovo znamenalo předem schválený zákon. Pro mladého Ridleyho byla vzorem i modlou. Později v dospívání obdivoval, jak dokázala prakticky sama vést v tvrdých, leč spravedlivě nastavených pravidlech rodinu a vychovávat naráz tři děti. Právě zde můžeme vidět hlavní podněty, které později vedly k faktu, že se ve filmech Ridleyho Scotta často vyskytovaly silné a emancipované ženské charaktery. Postavy, které jsou v jeho dílech často onou silou uvádějící dějové mechanismy do pohybu. Kupříkladu důstojnice Ellen Ripley z „Vetřelce“ nebo duo nezlomných domácích hospodyněk z filmu „Thelma a Louise“ (1991).


Ridley už od dětství miloval filmy, především ty se sci-fi tématikou. Matka mu v tomto ohledu nikdy nebránila, neb ve škole podával vždy skvělé výkony. Měl také vrozený umělecký cit, výborně kreslil a maloval. V dospívání vystudoval West Hartlepool College of Art poblíž města Middlesbrough a hned poté se přihlásil na prestižní univerzitu London’s Royal Academy of Art. Zde se jeho mimořádný cit pro kresbu a grafiku naplno rozvinul. Snad všechny scény a lokace v jeho pozdějších filmových dílech vznikaly a vznikají na základě propracovaných storyboardů. Scott si zkrátka detailně rozkreslí každou scénu a teprve pak přemýšlí nad postavením kamery, nasvícením apod. Na konci studií získal magisterský titul, stal se spoluzakladatelem časopisu ARK a pomohl založit vysokoškolské filmové oddělení. Svůj grandiózní odchod ze školy završil černobílým krátkometrážním filmem „Chlapec a kolo“ (1965).



Temné historky z ateliéru - sekvence 1


Švýcarsko, Curych, druhá polovina sedmdesátých let. Za velkou betonovou zdí se rozkládá prostorná a členitá zahrada. Vystouplé kořeny vzrostlých stromů tu rozrývají travnatou zem jako hejno podzemních hadů. V bujné vegetaci se na některých místech skrývají pokroucené plastiky a sochy rozličných tvarů i velikostí. Zubatý netvor bez očí s dlouhým ocasem, paže s obnaženou tkání zvedající se k nebi, shluk deformovaných lebek prorostlých šlahouny plevele, jež jsou naskládány do kamenného květináče. Mezi sochami, divokými keři a stromy se znalecky proplétá Muggi – kočka. Proběhne malým otvorem ve dveřích a zmizí v potemnělých chodbách domu stojícího uprostřed zahrady. Míjí pohovku z kostí, plnou mahagonovou knihovnu a skici s děsivými výjevy, co se válí všude po domě. Zastaví se před mohutnými zavřenými dveřmi uprostřed sídla a naslouchá syčivému zvuku stříkací pistole. Její pán zase pracuje…



Osobní ambice


V průběhu šedesátých let si vzdělaný Ridley Scott bez problémů zajistil práci u BBC jako producent a designér. Pracoval zde na různých dobových televizních pořadech a seriálech, díky čemuž naplno pronikl do televizního a filmového světa. Z této životní etapy zmiňme třeba dobrodružný sci-fi seriál „Adam Adamant Lives!“ (1966), pro který natočil několik epizod. Angažmá u BBC mu sice přineslo spoustu cenných zkušeností, ale cítil, že tu nemůže pořádně dýchat a zatoužil po něčem vlastním, kde by mohl mít věci více pod kontrolou. V roce 1968 tedy se svým bratrem Tonym Scottem založil filmovou a produkční společnost Ridley Scott Associates (RSA). Ta se posléze stala velice úspěšnou a reklamní spoty z dílny společnosti rotovaly celou Evropou. Díky špičkové práci a nápaditosti reklamních spotů se Ridley Scott dostal do širšího povědomí. Za svou práci byl odměněn několika cenami na prestižních filmových festivalech. V sedmdesátých letech také zásadním způsobem pomohl tehdy trochu skomírající značce Chanel No. 5, pro kterou natočil několik vskutku znamenitých reklam připomínajících spíše krátké mini filmy.


Ridley Scott byl opravdu solidně rozjetý, ale stále mu jedna věc scházela – vlastní celovečerní film. Ten přišel na svět v roce 1977 a nesl jméno „Soupeři“. Nízkorozpočtový válečný snímek o dvou zarputilých důstojnících, co spolu neustále svádějí nelítostné souboje. Projekt nepotřeboval velký rozpočet. Bohatě stačila režisérova obratnost a vizuální mistrovství. Film měl nečekaný úspěch a Scott za něj v Cannes získal cenu za nejlepší filmový debut.



Co dál? Miloval sci-fi, fantasy a vždy toužil nějaké natočit. Neuvěřitelný úspěch „Hvězdných válek“ (1977) ho v jeho touze jen utvrdil. Někdy tou dobou ho nečekaně kontaktoval producent Walter Hill, kterého velice zaujal svým debutovým snímkem. Natěšen a pln očekávání Scottovi během schůzky hodil na stůl scénář s názvem Vetřelec“. Projekt, na němž si mnozí vylámali zuby. Ridley Scott, tou dobou již jako šestý režisér v pořadí, nabídku okamžitě přijal.


Temné historky z ateliéru - sekvence 2


Mistr odloží svou airbrush pistoli, poodstoupí od rozpracovaného díla a zamyslí se. Nevede si v tom životě vlastně vůbec špatně. Narodil se ve švýcarském městě Chur 5. února roku 1940 do finančně dobře zajištěné rodiny. Jeho otec, uznávaný švýcarský lékárník, mu po své smrti zanechal nemalé jmění. Vždy se tak mohl v životě naplno věnovat tomu, co ho zajímalo. V jeho případě to bylo umění. Vystudoval architekturu a design na curyšské škole užitého umění. Jeho perokresby a olejomalby byly natolik jiné a zajímavé, že mu již v první polovině šedesátých let zajišťovaly samostatné výstavy. Fascinují ho ženská těla, akt spojení, složité mechanismy a jejich funkčnost. Tyto podněty se v jeho představách slučují. Od počátku sedmdesátých let trpí intenzivními nočními můrami, ale to nevadí, dokáže z nich těžit a své vize převádí na malířská plátna i do estetiky fantastických soch. Žije se svou ženou, herečkou Li Tober, v Curychu, kde vlastní malý domek s přilehlou zahradou, soukromím a absolutní tvůrčí svobodou. Ano, musí si přiznat, že je v životě vlastně spokojen. Náhle se ozve hlasitý výstřel…



Spojení sil


Herec, režisér, ale především scénárista Dan O’Bannon na sebe poprvé upozornil prací na filmu „Temná hvězda“ (1974). Levná sci-fi komedie, ke které nejenže napsal scénář, ale dokonce si v ní i zahrál. Šlo o první celovečerní film režiséra Johna Carpentera a z dnešního pohledu jde spíše o kultovní raritu. O’Bannon si během sepisování dalšího projektu velice lámal hlavu s tím, kterak uchopit příběh, co mu už delší dobu rostl v hlavě. Mělo jít o ryze sci-fi béčkový námět, ale zároveň ho chtěl pojmout seriózně. Idea byla jasná – posádka vesmírné lodi bojuje s vražedným mimozemšťanem. Tuto triviální zápletku potřeboval a hlavně chtěl nějak ozvláštnit a rozvést. Například bojoval s tím, jak se mimozemšťan dostane na palubu lodi. Přichytí se na ni v letu a startovací tryskou vleze dovnitř? Nebo by loď mohla někde přistát a mimozemšťan by se do ní nepozorovaně infiltroval? Vše znělo hloupě a všedně, ovšem pak, během jedné bezesné noci, se to stalo - dostal nápad. O’Bannon přišel s myšlenkou parazita, co do svého potenciálního hostitele zanese sémě, zárodek, či vejce. Napadlo ho, že celý akt by měl mít jakýsi sexuální náboj evokující znásilnění, tedy zavedení kladélka do úst hostitele proti jeho vůli. Od této premisy se odrazil a rozpracovaný koncept v rychlém tempu dopsal.


Hotový scénář s názvem „Star Beast“, nakonec změnil na „Vetřelec“ a započal kolotoč s obcházením studií. Scénář se nakonec dostal k producentům Gordonovi Carrollovi, Davidu Gilerovi a již zmiňovanému Walteru Hillovi, kteří měli přímé vazby na 20th Century Fox. Studio Foxů se sice nejdříve zdráhalo, ale po raketovém úspěchu „Hvězdných válek“ hlavouni velice rychle otočili. O natáčení projevilo zájem mnoho filmotepců (včetně samotného Hilla), avšak komunikace vždy zamrzala v otázce rozpočtu, výtvarné stránky snímku a jeho celkovém uchopení.



Jakmile ovšem kormidlo uzmul Ridley Scott, nebylo již cesty zpět. S O’Bannonem si po lidské stránce rozuměl a líbila se mu geniálně jednoduchá struktura jeho scénáře. Probíral s ním příběh do nejmenších detailů a prakticky okamžitě začal rozkreslovat některé konkrétní scény, jako vzezření lodi Nostromo, její interiér nebo neznámou planetu, kde dojde k jedné z klíčových událostí. Jediné, co ho trápilo, byla podoba samotného mimozemšťana. Scott rozhodně věděl, že nechce zeleného mužíčka s tykadly a jedním okem uprostřed čela. O’Bannon si vzpomněl na zkrachovalý film „Duna“ podle stejnojmenného románu Franka Herberta. Obrovský projekt, na němž se měla podílet celá řada umělců včetně jeho maličkosti. Mimo jiné mu v mysli utkvěly působivé kresby a návrhy nějakého H. R. Gigera, který se měl ve filmu angažovat jako jeden z mnoha designérů. O’Bannon z domova přinesl Gigerův souhrn obrazů jménem „Necronomicon“ a ukázal jej Scottovi. Tomu po zádech přeběhl mráz.


Temné historky z ateliéru - sekvence 3


Po sebevraždě své ženy propadá H. R. Giger depresím a tvoří jako smyslů zbavený. Potřebuje to ze sebe dostat. Jeho jméno má již renomé. Prodává plakáty se svými obrazy a rozličné grafické publikace. Vzniká umělecký směr zvaný „biomechanický surrealismus“, který sám zakládá. Jeho vzor, malíř Salvador Dalí, o něm mluví v superlativech. Roku 1977 vydává soubor svých obrazů s názvem „Necronomicon“ a… a pak to přijde. Telefonát a nějaký Ridley Scott. Nabídka na spolupráci a případně zaplacený let do Anglie. On a cestovat, navíc letadlem? Chvilku váhá, už to tu totiž jednou bylo. Režisér Alejandro Jodorowsky a jeho ambiciózní projekt „Duna“. Měl tam hrát Salvador Dalí, hudbu snad měli skládat nějací PINK FLOYD a on měl na starost vizuální podobu a koncept jedné z planet. Zaslal hromadu svých návrhů a nakonec z toho nic nebylo. Váhá a nakonec souhlasí, ten Scott se mu zamlouvá. Jestli ale něco chce, musí přiletět on za ním. Stalo se. Důkladná konzultace u mistra v ateliéru dopadne dobře. Giger získává technický scénář a záhy začne tvořit.



Xenomorf a jiné střípky z natáčení


Čelní představitelé studia Fox ještě ani nestačili vstřebat šok z díla „Necronomicon“, jež se jim povalovalo na velké ebenové desce stolu, a už jim úderná dvojka Scott – O’Bannon zase klepala na dveře. Navýšení rozpočtu, jinak nemá smysl pokračovat. Kravaťáci se sice kroutili jako žížaly na horké plotně, ale neústupnost a argumentace tvůrčího dua podepřená názornými příklady je zatlačila do kouta. Původní rozpočet se zdvojnásobil a film „Vetřelec“ tak nakonec vznikal s částkou jedenáct milionů dolarů.


Obsazení veškerých rolí probíhalo za pochodu. Scott chtěl především přirozené a méně známé tváře. Poslední obsazenou rolí byla postava Ellen Ripley, výborně zahraná tehdy prakticky neznámou Sigourney Weaver. Nabídku na komponování hudby přijal uznávaný Jerry Goldsmith. Film vznikal čtrnáct týdnů od 5. července do 21. října 1978. Natáčelo se především ve studiích Shepperton, které stojí kousek od Londýna. Tvorba modelů a jejich natáčení probíhalo pod střechou Bray Studios, jenž se nachází v hrabství Berkshire.



Režisér měl k dispozici kolektiv opravdu velmi nadaných lidí. Tým techniků a řemeslníků čítal takřka 200 osob. Kameru měl na starost Darek Vanlint, který se v budoucnu už bohužel nikdy pořádně neprosadil. Vedoucím sekce pro tvorbu speciálních efektů byl pověřen vynalézavý Roger Dicken, jemuž často sekundoval i samotný režisér. Ostatně, ten se aktivně zapojoval i do tvorby miniatur a modelů. Také tlačil na scénografy, aby tvořili propojovací chodby a přechodové komory v lodi Nostromo co možná nejmenší, čímž chtěl dosáhnout klaustrofobického efektu.


První grafický návrh, který dorazil od Gigera, byl pavoukovitý parazit Facehugger. Zde bych chtěl vyvrátit jeden zakořeněný mýtus. H. R. Giger byl pevnou součástí tvůrčího týmu. Není jen autorem samotného Xenomorfa, tedy Vetřelce, jehož fyzickou podstatu vytáhl ze svých starších obrazů. Navrhnul pro film i vetřelčí vejce, ranou evoluční fázi jménem Chestburster nebo neznámé ztroskotané plavidlo i jeho interiér včetně postavy takzvaného Pilota. To jest oné záhadné bytosti, jejíž poslední okamžiky jsem se vám pokusil zprostředkovat v úvodu článku a kterou dnes fanoušci znají pod názvem Strůjce.



I přes navýšení rozpočtu se kompromisy staly nedílnou součástí vznikajícího filmu a jejich cílem bylo především ušetřit. Vše se pokud možno zmenšovalo. Například kulisy mimozemského vraku lodi. Kvůli použitému měřítku se do upravených skafandrů nasoukaly malé děti, aby byl onen velikostní rozdíl setřen. Režisér měl na skladě i nápady, kterými úspěšně rozdmýchával trpělivost Foxů. Ti mu s chutí posílali jednu stopku za druhou. V závěrečném souboji se tak nakonec hlavní hrdinka neobjevila nahá, čímž chtěl režisér zdůraznit přirozenou tělesnost mezi člověkem a vetřelcem. Neprošla ani smrt Ripley, které měl mimozemský tvor ukousnout hlavu a zaslat jejím hlasem zprávu lidstvu. No, veto ve druhém případě chápu, ale ta první idea byla náhodou super (mrk, mrk). Režisér se nebránil ani občasným improvizacím v zájmu co možná nejpřirozenějších hereckých reakcí. Než se tedy podíváme na film jakožto na celek, uvedu jeden takový příklad. Kouzlo okamžiku, díky kterému se doslova zrodil jeden z nejikoničtějších momentů v historii filmů.



Čert vyletěl z krabičky


Ridley Scott věděl, že po dlouhé a precizně budované atmosféře v první polovině snímku bude muset přijít s něčím nečekaným a šokujícím, něčím, co by připomínalo kopanec do vosího hnízda. Tím něčím se nakonec stalo zrození Chestburstera, tedy mláděte Vetřelce. První funkční model zhotovil již zmíněný Roger Dicken dle návrhů Gigera. Výsledek však připomínal lysého krocana s dlouhým krkem a působil spíše komicky. Scott zkoumal výkresy a přemýšlel. Chtěl něco více biologicky provázaného s plodem dítěte, zároveň však odporného a na první pohled masožravého. Na výsledném produktu se pracovalo několik týdnů a jsou pod ním podepsáni všichni tři muži. Giger, Dicken i Scott, který si prosadil finální vzpřímenou polohu připomínající červa trčícího z hrudníku. Na poslední chvíli se ještě odstranily malé ruce, aby loutka působila více falicky a hadovitě.


Všeobecně se má za to, že herci netušili, co se v dané scéně „poslední večeře“ bude odehrávat, což je však pravda jen poloviční. Nejdříve se natočil záchvat herce Johna Hurta a pak přišel střih. Herci odešli do zákulisí a čekali. Scott jen dodal, že se pojede dále podle scénáře a vše bude zakončeno nečekaným zjevením jisté rekvizity. O krvi a detailech samozřejmě pomlčel. Mezitím se model Chestburstera uložil do volného prostoru v hrudníku latexové figuríny. Ten se dále vyplnil kravskými vnitřnostmi a prasečí krví, která byla dovnitř pumpována soustavou hadiček. Vršek latexového trupu bez hlavy a rukou se umístil na stůl, pod něj si vlezli dva technici a herec John Hurt. Ten prostrčil otvorem ve stole hlavu a ruce. Bílé tričko zakrylo spoje a herec s rekvizitou utvořil jeden celek. Místnost snímaly naráz čtyři kamery, Scott chtěl mít pokrytý každý centimetr a zachytit všechny reakce.



Herci se vrátili, spatřili nachystanou scénu a tak nějak odtušili, co se bude dít. Obestoupili stůl a po zaznění povelu „akce“ pokračovali tam, kde předtím skončili. První náraz nedokázal protrhnout tričko, ale napodruhé vše vyšlo. Proud cákající krve a pohyblivý model v akci všechny dokonale vyděsil a výrazy ve tvářích herců jsou naprosto autentické. Ve filmu zůstala ponechána celá sekvence včetně nepovedeného prvního pokusu. Takto se tvoří filmové dějiny.


Poslední let lodi Nostromo


Panoramatický výhled do nekonečného vesmíru. Prostor bez začátku a konce. Z naprostého ticha k nám zvolna doléhají minimalistické tóny ukuté zlatou rukou hudebního kováře. V horní části obrazu se po kouscích skládá název filmu. Prostor si pro sebe náhle krade Nostromo plující temnou prázdnotou. Střih. Voyeurská kamera Dareka Vanlinta se plíží dlouhými chodbami v prostorách lodi. V počítači ševelí tok dat. Neznámý signál zachycen. Následuje návštěva hibernační místnosti a pomalé procitnutí posádky. Jsme v jídelně. Kolektiv několika lidí nevázaně diskutuje během snídaně a užívá si plně nabytého vědomí po dlouhém spánku. Jen oni, obklopeni obrovskou masou železa a nekonečným černým oceánem tam venku. Kapitán Dallas navštíví Matku, hlavní řídící počítač lodi. Překvapení, údiv. Důvodem k probuzení posádky není blížící se domov, ale jakýsi signál tvářící se jako S.O.S.. Dle pravidel společnosti jej posádka musí neprodleně prověřit. Noční můra začíná.



Ridley Scott nás má v hrsti hned od začátku. Pomalé tempo a stoická kamera nechává oko pozorovatele vychutnávat si všechny detaily jednotlivých obrazů. Interiéry lodi působí naprosto přirozeně a uvěřitelně, včetně jednotlivých členů posádky. Díky jejich normálnosti a všednosti se s nimi divák nemá nejmenší problém ztotožnit. Všichni mají své vykreslené osobnosti i postoje, vlivem čehož mezi nimi dochází ke tření, které později vykrystalizuje v otevřené konflikty. Nejde o žádné karikatury a po psychické stránce jsou nám blízcí asi jako naši známí a kolegové z práce.


Příběh je v jádru přímočarý, nicméně jeho podání je výborné a jednotlivé dějové úseky jsou navíc zabaleny do úchvatné výtvarné složky. Tím se z triviálních úkonů jako jsou probuzení po hibernaci či návštěva marodky stávají nezapomenutelné zážitky. Okamžik, ve kterém část posádky opustí bezpečné prostory lodi a vydá se do cizího prostředí, zažehne první plamínky nepříjemných pocitů. Jako diváci máme obavy o jejich životy, ale zároveň chceme zjistit, co stojí za podstatou onoho tajemného signálu.


Přítomnost hrdinů v neznámých zákoutích obrovského mimozemského plavidla později krásně kontrastuje s infiltrací vesmírného zabijáka do lidského prostředí. Strach z monstra číhajícího v kovových vnitřnostech gigantické lodi je takřka hmatatelný. V těchto pozdějších fázích Scott vyvolává napětí využitím dlouhých potemnělých chodeb, po nichž se s ostražitostí potuluje neustále se tenčící posádka. Svižný střih symbioticky propojený s nečekanými výpady Vetřelce je opravdu dokonalý. V postavě samotného vesmírného tvora se spojují prvky technické, sexuální i antropomorfní. Jakoby s lodí částečně souzněl a byl jejím důležitým architektonickým prvkem. Úvodní probuzení astronautů nám vlastně připomíná zrození života v antisepticky čistém prostředí a je v přímém rozporu s množstvím krve a častí tkání, provázející prvotní vynoření mimozemského dravce. Dravce, jehož se jako nechtěného dítěte musí posádka stůj co stůj zbavit.



Výkřiky z kinosálů


„Vetřelec“ bodoval okamžitě po své premiéře 25. května 1979 a celosvětově vydělal přes dvě stě milionů dolarů. Lidé byli ohromeni vizuální okázalostí, značnou mírou realismu a paralyzováni děsivostí zla skrývajícího se ve stínech plujícího industriálního chrámu. Film svou fasádou, svěží jiskrou a dokonale mimozemským vzhledem monstra přeběhl dobu o desítky let. Přijde mi trochu absurdní, že dobová kritika z filmu nebyla tak nadšená a plně ho docenila až s odstupem času. Ridley Scott se s úspěchem „Hvězdných válek“ vypořádal po svém. Dokázal oživit a efektivně přetavit ducha šestákových sci-fi snímků z padesátých let pojednávajících o monstrech přicházejících z vesmíru. S vysokým rozpočtem a vizionářským mistrovstvím tuto premisu přivedl k dokonalosti. Vytvořil strhující a nervy drásající podívanou primárně orientovanou na dospělé publikum. Nečekejte metafyzické kejkle filmu „2001: Vesmírná odysea“ (1969) ani vtip a lehkost Lucasova pestrobarevného vesmíru, ale uhrančivý béčkový horor v áčkovém provedení.


Hodnocení 100%


30.04.2021Diskuse (13)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

Pekárek
07.05.2021 16:56

Vynikající počteníčko. Díky Rose.:) Aliena dávám do Promethea, kterého mám taky hodně rád. Pokud trojku, tak už jen režisérskou verzi, to je prostě jiný a ještě lepší film. Tam si ho Ripley tuším nepřidržuje.:)
Jedničku jsem viděl jako kluk v leťáku a dobře se mi teda neusínalo:)

 

DarthArt
07.05.2021 16:25

Můj iniciační rituál s Alienem je podobný Strayovu - nejdřív mi o něm vyprávěl otec, který ho viděl někde z VHS-ky. Výsledkem toho jsem si ho představoval ještě hnusnějšího než je a následné shlédnutí jsem celkem ustál. Ridleyho film jsem si ale začal užívat později, kdy mě začala bavit právě ta klaustrofobičnost, sterilnost lodi, bezvýchodnost situace a tyhle věci. To je pro mě nejsilnější moment Aliena.

Šok z potvor jsem naplno zažil u Cameronových Alienů, z některých scén jsem se dlouho odkopával a pro jistotu spal vždycky zády ke zdi - konkrétně útok facehuggerů na ošetřovně nebo jak si ho prohlížejí v láku a on se přitiskne ke sklu. Brrr !!! Vřele doporučuju rozšířenou verzi Aliens, kde je například scéna s kulomety, která ve standardní verzi není. A nebo scéna, kde osadníci poprvé přijdou do styku s vetřelci, tedy ještě před příletem mariňáků. Mimochodem, ten film má geniální hlášky "Nesmíte na ně střílet! A co máme teda kurva dělat? Nadávat"? :):) Nebo: "Neměli bychom se ukvapovat!" "Kámo, nevím, jestli jsi sledoval poslední události, ale dostali jsme na prdel... !!!" A samozřejmě taky: "Vasquézová,když jsem byl v hibernaci, zdálo se mi, že jsi chlap!" "Jo, jo, mě o tobě se to zdálo taky!" :):)

Trojka byla na první pohled zklamání, přece jen se čekalo pokračování jatek z Camerona, ale dneska si ji možná vychutnám nejvíc ze všech dílů, díky té neuvěřitelné atmosféře. Geniální! Akorát (BACHA, SPOILER!) porod miminka a přitištění k maminčině hrudi mi přijde dost kýčovitý.

Čtyřka má taky super vizuál, ale doplatila na mizerný scénář, viz (ZASE SPOILER) ten humanoidní alien s lidskou tváří. Ale ta aliení množírna ve vesmíru a psychopatičtí vědci, to je žrádlo !!

O Alienech a Predátorech se nemá smysl bavit, snad jen, že ideální čas na jejich sledování je nad ránem, kdy už zavřou i nonstopku a před usnutím je potřeba trochu vystřízlivět, aby se člověku nemotala postel...

Prometheus/Covenant ... hm, radši norské album/kapela stejných názvů. Základní motiv dobrý, ale je z toho strašně cítit, jak si chtěl Ridley Scott na konci kariéry postavit pomník a přitom tomu trčí sláma z bot, hlavně Covenantu. Přitom někdy ve stejné době natočil geniálního Marťana .... nechápu.

I přes všechny lapsy ale série Alien dopadla mnohem lépe než Star Wars a asi tak stotisíckrát lépe než Terminátor. Tam fakt platí pravidlo, že je potřeba umět včas skončit...

 

/PKR/
30.04.2021 20:25

fakt super článek !! na tomto místě si dovolím připomenout spojitost Mistra Gigera např. s Celtic Frost...:)

 

Stray
30.04.2021 18:33

Exkluzivita, přesně to je to správné slovo. Tu exkluzivitu u Vetřelce prostě mám jako u málokterýho filmu. Vždyť jsem do roku 2000 snad nikdy neviděl ani jeden díl Hvězdných válek, ani Blade Runnera. Jestli pro mne první dva díly Terminátora znamenaj dost, pak Vetřelec je ještě výš. Gappu pamatuju, byl jsem na tom v kině Mír.:-) Ve své době dobrý, ale teď bych se to bál pustit. Velkým filmem mého dětství byl i Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy, Souboj titánů nebo Nekonečný příběh.

Jo, článek se povedl. Rose plně pochopil, o co se tu snažíme a je součástí překopání webu z "občasně kýmsi očutávané záležitosti s provinčním dosahem" v "megabombu". :-) Názorně mohu poukázati na příkladu posledních deseti sezón Manchesteru City. Snad jen peníze šejků chybí.:-)

 

J.Rose
30.04.2021 18:18

Hivris: Pokud půjde vše podle plánu, tak bych tě mohl potěšit příští týden. Víc však ani muk...

 

Hivris
30.04.2021 18:08

Stray: s ještěrama a Cestou do pravěku jsi mi připomněl ještě film Gappa. Viděl jsem to v kině jako kluk a byl jsem hrozně napjatej a unešenej, jak je to super udělaný. Teď jsem si pustil trailer a... no už to nějak nemá to kouzlo:)
https://www.csfd.cz/film/34292-gappa/videa/

Vetřelce jsem viděl s velkým zpožděním jako starší, a už jsem v tom nedokázal najít tu exkluzivitu. Další díly mi taky moc nepřesvědčily, já byl holt spíš na duchařský horory a thrillery. Článek každopádně vynikající, to už ani není třeba konstatovat:).

 

Stray
30.04.2021 16:51

Vetřelec je mimořádný film mého života. Dokonce mám vzpomínky na dobu, kdy jsem o něm jenom slýchal a jeho obsah si domýšlel.:-) Psal se tuším podzim roku 1982 (u mne druhá třída základky) a Vetřelce poprvé dávali v československých kinech. Máma na ten film tedy šla s kamarádkou nebo kolegyní z práce, s tím že to není pro děti. O filmu šla šeptanda jako o nejděsivější záležitosti, co tu kdy kdo v kině viděl. Já jen věděl, že je tam byl nějakej ještěr.:-) Přesně v tej době jsem viděl film "Cesta do pravěku", kde mne upoutala bitva mezi druhohorními ještěry - masožravým tyranosaurem a mírněji vyhlížejícím ježurou stegosaurem. Byla to doba, kdy jsem do kina chodil leda tak na pohádky zakončená etapou E.T.ho mimozemšťana. Rovněž to byla doba, kdy jsem úplně miloval cizokrajný zvířata, chodil furt do ZOO a o vše podobné se zajímal. Vetřelce jsem si tedy představoval, že tam chodí pomalu jako ten tyranosaurus z Cesty do pravěku. V paměti mě utkvělo, že jsem se o filmu Vetřelec bavil v MHD buse s někým ze třídy, když se jelo v rámci mimoškolní třídní aktivity někam do města, možná do bazénu nebo do planetária. Měl jsem spolužáka, se kterým jsme si vždycky vyprávěli strašidelný historky a různý nápady _ třeba on jednou přišel s výbornou story o tajemném hradu, kde sídlí chlap, co vysává lidem krev z krku, prej nějakej Drákula, a tenhle Drákula měl k ruce i nějaký ženský, který prováděli to samý, sály lidem krev:-), byla to doba kdy člověk šel ze školní družiny a poslouchal furt nějaký jeho příběhy a bavil se stylem "Myslíš si, že až člověk umře, tak pak něco bude, já myslím že jo, co myslíš ty?":-) Zkrátka jsme i tehdy snili o tom, jak asi ten Vetřelec vypadá. "Upír z feratu" zrovna nenaplnil mé představy roznícené vyprávěním toho mého kamaráda.:-) V životě by mne v té době nenapadlo, že to byla taková hbitá čamrda, ten Vetřelec. Film jsem na vlastní oči viděl až o mnoho let později, v televizi koncem osmdesátých let, kdy už mě bylo asi třináct nebo čtrnáct a mohl jsem se koukat trochu dýl.:-) Překonal mé představy o hrůznosti tak stonásobně, a přestože jsem se v éře posametového boomu amerikanizace a akčnosti klonil na chvíli na stranu Aliení Dvojky, jednička Vetřelce se posléze vrátila na piedestal. Neznám atmosféricky lepší film v žánrech sci-fi, horor, thriller, Vetřelec je u mne prakticky nad vším,...

 

KrebsKandidat
30.04.2021 15:40

Recenzia je podarená, dobrú úroveň má tento web - ďakujem veľmi pekne.
Film sa veľmi páči, legenda žánru, bez debaty, desať bodov z desiatich.

 

J.Rose
30.04.2021 15:03

Díky za zpětnou odezvu.

Petr: Bral bych ho na zahradu, místo psa.

Fenris 13, Endyamon: Oba filmy jsou řekněme ve vzdálené projektové fázi :-)

 

Petr
30.04.2021 14:37

Já si myslím, že někde opravdu existuje.