BASINFIREFEST 2025 - Spálené Poříčí, 25.-28.června 2025 - pátek

Výborný festival. Nezažil jsem ho bohužel celý, protože během něj koncertovali v Praze AC/DC, ale co jsem viděl, stálo za to. Snad se tento ročník stane tím správným obratem, kterým Basin definitivně zapíchne svou vlajku na mapu velkých českých metalových festivalů a přestane bojovat s účastí. Rozhodně by si to on i jeho organizátoři zasloužili. Krajina ve Spáleném Poříčí je krásná a festival „uprostřed ničeho“ má svůj půvab. Zdejší louka je něco úplně jiného než třeba jaroměřská pevnost, vizovický beton nebo plzeňský amfiteátr a koncerty tu mají zas trochu odlišnou atmosféru. Festival je jiný i svou dramaturgií a jde o takovou kombinaci akcí Obscure a Pragokoncertu, tvrdších a melodičtějších poloh žánru. Třeba DORO, IGNEU ani LEAVES´S EYES asi na Brutalu neuvidíme. Pro mě jako posluchače je tahle měkko-tvrdá kombinace ideální. A plné kotle a nadšení fanoušci i u těch méně brutálních a popovějších kapel ukázaly, že by tenhle přístup mohlo ocenit i publikum. Potěšující je, že festival postupně objevují nejen fanoušci z Česka, kterých tu bylo určitě tak devadesát procent, ale i někteří ze zahraničí. Byla slyšet němčina, angličtina, portugalština a samozřejmě slovenština a polština. Celkově byly moje dva dny strávené na zdejších lukách velmi příjemné, intenzivní a zažil jsem tu hodně dobrých koncertů. Po zrušení účasti KK´S PRIEST neměl letošní ročník žádnou jasnou hvězdu a pro mě ani hlavní magnet, ale na programu bylo dost kapel, které mám „docela rád“ nebo mě ze „studijních důvodů“ zajímají. Dlouho mi třeba unikala ukrajinská IGNEA, a jelikož hrála už hodně brzy, tak jsem coby ubytovanec v Plzni v pátek nasedl už do prvního ranního festivalového busu.

Jak je dobrým zvykem, měla dvojice řidičů zpoždění už na příjezdu, a tak jsem do zelenajícího se areálu přicházel už za prvních tónů těšínské úderky ADOR DORATH. Jsem v českém metalu celkem tabula rasa a nic mi neříkalo ani tohle jméno. O to víc jsem byl překvapen profesionalitou tohoto souboru. Muzikantskými schopnostmi i skladatelským umem jde o, nebojím se říci, symfonický melodický blackmetal světové úrovně a ta stovka/dvě ranních ptáčat, co si přivstala na jedenáctou, byla svědkem výborného vystoupení. Zpěvák Ivoš i celá kapela jeli přesně a v pohodě. Hrály se jak starší kusy, tak vály z novinky „Ultimate Black“ z loňského roku, které budu určitě věnovat pozornost. Následovala zmíněná IGNEA, která také odvedla skvělou práci. Ukrajinci patří k těm zajímavějším zástupcům symfonického metalu, a to zejména díky uhrančivé zpěvačce Helle Bogdanové, která kombinuje popové zpívánky s dobrým growlem. Překvapilo mě, jak je maličká. Celkově zjevem i technikou připomíná Adrienne Cowan z SEVEN SPIRES, i když ta má asi přeci jen větší rozsah. Ukrajinci dokážou složit výrazné melodie, a tak s nimi myslím čas dobře ubíhá i pro toho, kdo jejich písně objevuje poprvé teprve naživo. To není úplně můj případ, protože minimálně část skladeb z jejich tří řadovek jsem si doma párkrát poslechl. Na louce předvedli solidní výkon a těším se, až je zas někde chytím, snad při delším než sedmipísňovém setu.

Sice pršelo, ale po těchto dvou produkcích jsem si říkal, že pro mě nemohl začít letošní Basin lépe. Rozesmutnil mě ale poměrně malý počet návštěvníků i to, že opět nedorazil můj oblíbený stánek z kuřaty… Při dost našlapaném line-upu mi opětovná nevalná účast přišla nepochopitelná. Tyhle moje negativní dojmy naštěstí vzaly na konci odpoledne za své. Kuřata sice nedorazila, ale lidé nakonec naštěstí ano. Zjevně je zmohl déšť a předchozí den (že by noční MARDUK?). Večer už byl areál každopádně obstojně zaplněn, myslím, že výrazně víc než loni. Zpět ke kapelám. Po Ukrajincích se spustil prudký liják, takže následující skvadra CORVUS CORAX nabrala zpoždění a musela lidi před pódium svolávat. O co déle se v tomhle případě zvučilo, o to horší byl výsledek. Přebuzená kytara zabíjela ostatní nástroje a že jich bylo... Tihle Berlíňané převlečení za Vikingy tu mají vedle bubnů, kytary a basy také několikery dudy, niněru, různé píšťaly a bubínky. Jinými slovy, dobrý zvuk je pro tento ansámbl základem, jinak to hrozí průšvihem. Nemám k těmhle kapelám tak apriori odmítavý přístup jako Stray a některé melodie nemají CORVUS CORAX špatné, ale tohle byl prostě cirkus, vikingovství po východoněmecku, Ein Kessel Buntes. Rychle pryč…

Následující deathmetalová jednotka SINISTER to zlepšila, ale z velmi nízkého základu. Tradiční deathmetal není žánr, se kterým jsem úplně spojen pupeční šňůrou, takže mě znalci možná opraví, ale songy těchhle nizozemských klasiků mi přišly málo nápadité a takové uniformní. Klobouk dolů před growlem Aada Kloosterwaarda i před vousem a špičkovou kytarovou prací Waltera Tjwy, ale hudebně to bylo dost na jedno brdo. Až na skladbu „Afterburner“ s výrazným hybným riffem. LEAVE´S EYES patří k několika slavnějším jménům symfonického metalu, jež mi naživo dosud unikaly, a tak jsem i kvůli nim považoval účast na letošním Basinu za povinnou. Doma si od nich občas poslechnu nějaké ty singly, které jsou obstojně hymnické, ale celé jejich desky se mi v přehrávači netočí. Díky pokračujícími dešti a zpoždění způsobenému předchozími krajany byl jejich set krátký (možná vůbec nejkratší ze všech), ale o to intenzivnější. Na těchhle Němcích je vidět dlouholetá sehranost a zkušenost profesionálních vystupujících. Principál Alexander Krull nehleděl na to, že je zmoklé publikum před pódiem prořídlé a burcoval nás k aktivní participaci. Stoprocentní hudební i roztleskávačský výkon podala i kapela, a jak by řekl klasik: „Tak je to správne, soudruzi, tak to má byť.“ Výborná byla i sopranistka Elina Siirala (mimochodem sestřenice Tuomase Holopainena z NIGHTWISH). Pařit se prostě muselo a LEAVE´S EYES ukázali, že naživo jim to jde o dost lépe než z desek, kde přeci jen působí trochu plastikově. Těším se na nějaký samostatný koncert!  

OMNIUM GATHERUM jsou takoví méně výrazní bratříčci svých finských spolubojovníků INSOMNIUM, se kterými se dělí o skladatele a kytaristu Markuse Vanhalu. Nevím, čím to je, ale zatímco u INSOMNIUM mi připadají Vanhalovy kompozice úchvatné, u téhle bandy většinou průměrné. Možná je to tím až přílišným příklonem k melodeathová škatulce. Oproti lednovému monotematickému koncertu v Roxy k desce „Beyond“ teď přivezli průřezový set celou svou kariérou, ale ani po tomhle koncertu mě nic nenutilo, abych se do jejich diskografie víc ponořil. Jsou to ale sympaťáci a frontman Jukka Pelkonen pódiový živel, takže méně nápadité skladby vyvažují koncertní živelností. Každopádně první set toho dne, kdy bylo pod pódiem celkem plno (hráli mezi čtvrtou a pátou). Co to ale mají tihle Finové s těmi bílými teniskami? (Gazďa)

Hned zkraje po příchodu do areálu mne čekalo pozitivní zjištění, vystoupení HENYCH 666 se velmi povedlo. A to jsem ani původně neměl v úmyslu na něj dorazit. Je vidět, že si projekt dává záležet na výsledném vyznění a k odkazu minulosti tvorby Vlasty Henycha přistupuje s patřičnou péčí a rozmyslem. Někdejší lídr TÖRR se aktuálně obklopil poměrně mladou sestavou, která výtečně šlape, a je navíc poháněná skvělými bicími thrashového matadora Herr Millera. Po zvukové stránce nemělo tohle vystoupení chybu. Vlasta Henych působí nyní jako hodný strýček, který umožňuje svým spoluhráčům ukázat, co v nich vězí, a tak se ani příliš nestaví do role frontmana a u většiny skladeb právě oba kytaristé obstarávají většinu pěveckých partů. Kompletní živá prezentace desky „Institut klinické smrti“ byla touto sestavou podaná s patřičným fortelem a nutným zápalem, takže když se k ní na dvě skladby připojil někdejší kytarista Monroe, dost možná šlo říct, že sledujeme jedno z nejpozitivnějších překvapení tuzemské metalové scény posledních let. (Stray)

TÖRR jsem nikdy neposlouchal, ale spíš mě to minulo, než že bych proti Vlastovi Henychovi a spol. něco měl. Jeho současná formace HENYCH 666 přišla myslím se solidním vystoupením, které vyvolalo ve Spáleném Poříčí velký ohlas. Plac se definitivně zaplnil a takhle už to zůstalo až do konce dne. Přehrála se celá druhá deska „Institut klinické smrti“ a mladíci okolo šéfa ukazovali, že technicky jsou na tom velmi dobře. Jednoznačně se mi líbily víc ty rychlejší skladby. Louka po tomhle ožila, ale my si jdeme dát pár piv a něco k jídlu. Pidlikání STEVE N´SEAGULLS je celkem zábavné a pro festival je to osvěžení, ale jíst se někdy musí a už jsem je tu před pár lety zažil a přeci jen bych čekal, že se od zábavového revivalu během těch let posunou k nějaké vlastní tvorbě. Nestalo se. Neviděl jsem z nich ani sekundu, tak ani nemůžu říct, jak je přijalo publikum. Francouzští „gangsteři“ RISE OF THE NORTHSTAR jdou svým crossoverem a rapovanými songy mimo mě. Téhle drsné image nerozumím. Jak jsem pochopil, tak je to nějak ovlivněnou mangou, ale spíš to vypadalo, jako kdyby si Francouzi natáhli své nejlepší teplákové soupravy a převlíkli se za americké rádobygangstery. Hudebně to má sem tam nějaký dobrý riff, ale je to dost na jedno brdo. Koncertně šlo každopádně o hodně hybnou a strhující záležitost a své publikum si to našlo. Kapela i diváci jeli opravdu naplno. Nejživější vystoupení dne.

TIAMAT jsem viděl kdysi v dobách jejich největší slávy, kdy v Malé sportovní hale předskakovali BLACK SABBATH u příležitosti desky „Wildhoney“ (1994). Bylo to uhrančivé vystoupení, které se vyrovnalo tehdejším hlavním hvězdám z Birminghamu. Johan Edlund a spol. na plátno za pódiem promítali umně sestavené vizualizace a tak precizní estetická show nebyla v té době příliš obvyklá. Dojem z „Do You Dream of Me“ pro mě stále zůstává jedním z dodnes nejsilnějších koncertních zážitků. Tehdy se jim prorokovala velká budoucnost, ale skutek utek. Na Basin tak v pátek přijelo těleso, které se na hvězdné posloupnosti pohybuje někde v oblasti bílých trpaslíků. Nesvítí tolik, ale zato poklidně a stabilně. Poslední desku vydali v roce 2012 a prostě toho od nich už tolik nečekáte. Nebylo to magické představení jako v devadesátkách, ale šlo o solidní produkci. Překvapilo mě, jak vřelého přijetí se kapele ve Spáleném Poříčí dostalo. Asi tu mají v nějakých kruzích kultovní pověst. Hrálo se hodně z „Wildhoney“ i předchozí „Clouds“ plus jedna pozdější hitovka „Vote for Love“. Edlundovi je čtyřiapadesát, ale má desetinu energie, co o dvacet let starší Angus Young, kterého jsem pozoroval v rauši o den dříve. Křehké stvoření vypadající, že se pohromadě drží jen silou vůle. Snad se ta sesychající větev brzy neodlomí. Ale hlasově to tam pořád je a kapela byla dostatečně živá místo něj. (Gazďa)

Nedobrá zdravotní kondice Johana Edlunda už dlouho staví jméno TIAMAT na soupisku poměrně kontroverzních, kvalitativně nestabilních a pro pořadatele koncertních akcí problematických uskupení. Kapela však dostala po osmi letech na české půdě šanci na reparát a zhostila se jí vlastně docela obstojně. Na jedné straně stály geniální skladby z nejopěvovanějších alb švédských doom-metalových legend, na straně druhé fakt, že Johan Edlund se za mnoho posledních let změnil doslova v pouhou skořápku člověka. Přestože bylo zjevné, že má dost daleko k uspokojivému zdravotnímu stavu, musel si snad každý, s hudbou TIAMAT obeznámený posluchač uvědomit, že to Edlund v hlase prostě stále má. Ono niterné hluboké charisma, které kdysi dělalo z tvorby TIAMAT jedno z nejzářivějších metalových jmen poloviny devadesátých let. Přestože koncert měl díky drogami zdecimovanému šéfovi daleko do nějaké geniální jízdy, byl vlastně odehrán solidně a se ctí. Johan se obklopil spolehlivou sestavou a držel se plánu bez výkyvů odzpívat celý perlami nabušený set. Nakonec sklízel upřímný aplaus.

Odrovnalo mne vystoupení kanadského projektu E-FORCE na malé stanové stage. Právě tuhle tříčlennou kapelu vede někdejší zpívající basák od cyber-metalových démonů VOIVOD Eric Forrest. Ten kdysi v devadesátých letech právě s VOIVOD nahrál dvě řadová alba „Negatron“ a „Phobos“ a právě skladbám z těchto počinů byl věnován aktuální koncertní program E-FORCE. Neuvěřitelně technicky vycizdelovaná hra kytaristy, spousta energie, magická souhra všech tří členů, obrovské prožití skladeb, mezi kterými se skvěly takové hitovky jako třeba „Nanoman“. 

Německá metalová královna DORO je prostě stálice. Doma, na západě od našich hranic, už musela objet snad každý městský jarmark, festival či pouť, u nás také zrovna nekoncertuje zřídka, přesto vždy dokáže nabídnout skladby, které lidi chtějí slyšet. Osobně na ní obdivuji velkou profesionalitu a touhu dát do svého výkonu 100%. Vážně, se svou srdečností a odevzdáním by mohla být mnohým vzorem. I na Basinu tak zněly do noci největší fláky WARLOCK („I Rule The Ruins“, „Hellbound“, „Burning Witches“ a samozřejmě „All We Are“), stejně jako aktuální skladby jejího sólového repertoáru. (Stray)

Původně tu měli vystupovat KK´S PRIEST, což bylo pro mě největší lákadlo festivalu, ale zrušili celé evropské turné. Takže přijela DORO, která je u nás mnohem častějším artiklem. Sympatická a usměvavá metalová teta přivezla svůj klasický set s „I Rule the Ruins“ a „All We Are“ od WARLOCKU, osvěžený pár věcmi ze sólové dráhy, včetně trojice velmi schopných vypalovaček z poslední desky, konkrétně „Time for Justice“, „Children of the Dawn“ a „Fire In the Sky“. Zejména poslední je velká pecka a pro mě nejlepší skladba setu, který jako první probíhal celý ve tmě. Diváctvo bylo na začátku nepochopitelně studené a odmítalo participovat, což je na koncertech DORO nutné. Chtít po Češích, aby zpívali? Pche… Nakonec se lidi naštěstí trochu probrali, jinak by to hrozilo mezinárodní ostudou… 😊

DARK TRANQUILITY začali těsně před půlnocí a předvedli nejlepší koncert dne a možná i mnou navštívené části festivalu. Totálně natlakovaný papiňák energie, profesionálního muzikantství a silných hudebních nápadů, který vybuchl a rozerval nás na kusy. Tyhle půlnoční koncerty pro mě mají takřka vždy neuvěřitelný potenciál a Švédové se ho chopili naplno. Nádhera. (Gazďa)

Přestože se švédským death-melodikům DARK TRANQUILLITY v posledních letech vyčítala nepříliš velká snaha vymanit se z obvyklých schémat a mustrů vlastní tvorby, naživo jde stále o jízdu. Znovu v obměněné sestavě a s repertoárem taktéž ne zrovna tradičním to kapela do publika prostě nahrnula a po právu byla mnohými považována za vrchol pátečního dne. Neuvěřitelně profesionální výstup, kde bylo vše sladěno, tak jak mělo, to byli stálice sdružené okolo vokalisty Michaela Stanneho. Jejich program se tentokrát klonil spíše na stranu novějších písní, ale to vlastně vůbec nevadilo, neboť set byl strhující a člověk vlastně ani nededukoval, co že se zrovna hraje za skladbu. (Stray)