Last Hardrock Outsider

METAL CHURCH - Damned If You Do

Konečně je zde deska hodná jména METAL CHURCH! A že to trvalo (asi tak čtyřiadvacet let) a bylo nutné podstoupit celou řadu personálních rošád, které jménu kapely i jejím výsledkům po dlouhá léta také zrovna nepřidávaly. Někdo z dlouholetých fans už se možná oklepal a chytal u minulé, pro zpěváka Mikea Howea návratové desky „XI“, ale mě v souvislosti s ní kapela spíš zaskočila slabou zvukovou stránkou a celkově laciným provedením díla, kdy bylo poznat, že rozpočet zrovna nebyl z největších. A to by se u kapel formátu METAL CHURCH nemělo stávat. Nemělo by se na nich šetřit. Nebudu však popírat, že celá řada skladeb tam svou kvalitu měla, což pro upoutání pozornosti řady pamětníků způsobilo asi ten největší efekt. Letos se kapela hlásí s vypulírovanější a po všech stránkách lepší sbírkou, neboť „Damned If You Do“ má v sobě hodně živin příznačných pro staré dobré METAL CHURCH, zejména ty z dob alb jako „The Dark“ nebo „Blessing In Disguise“. Posluchač tak dostává ryčný americký power metal té největší jakosti, jaký kapelami současné generace snad ani nelze zastoupit.


 

Už od prvních tónů titulní skladby je jasné, že je zde konečně všechno na svých místech a zvuku nechybí patřičný dynamit, tolik typický pro podobnou hudbu z časů druhé poloviny osmdesátých let. Přestože na desce nejsou prakticky žádné velké hitovky, nelze o ní tvrdit, že by byla vystlaná necharismatickou výplní, co si na potenciál někdejších METAL CHURCH jenom hraje, naopak, je zde celá řada nadupaných čísel, a jen o málo zdejších skladbách lze tvrdit, že jsou tady do počtu. Výkon všech zúčastněných, v čele s kytaristou a šéfem Kurdtem Vanderhoofem a znovu ve skvělé formě se nacházejícím pěvcem Mikem Howem, je doslova strhující. A konečně cover desky se také povedl o dost více než na několika předchozích, lacině spíchnutých obálkách.

 

Vpád titulní „Damned If You Do“ představuje pravé tornádo, na jaké fanoušci kapely dlouho čekali, kytary sehraného tandemu Kurdt Vanderhoof a Rick Van Zandt ani na chvíli nepovolí a co do energie se mohou měřit i s mnohem mladšími dravci.  Pekelné rytmické laufy dua Steve Unger (baskytara) a Stet Howland (u bicích nahradil Jeffa Platea) songem bičují a nad vším se nachází výstavní ječák, jehož vlastník Mike Howe mu dokáže vdechnout punc živelnosti a originality, ačkoliv se nacházel snad dvě dekády mimo hudební branži. Zajímavostí je aplikování mantrických hlasových prvků dodávajících skladbě temnější nádech. Z těmito prvky přišel rovněž Howe, který se asijským dechovým cvičením věnoval stejně jako kdysi zpěvu. Holt, co se jednou naučíš, to již nikdy zcela nezapomeneš. Druhá „The Black Things“ je skutečně hodně temná až černá záležitost, skladba začíná akusticky, ovšem připravuje atmosféru pro vpád sekaných riffů. Její gradace má v sobě neobyčejnou plynulost a i díky tomu se zařazuje mezi nejpovedenější položky celé kolekce. Zkrátka powermetalový song co poutá energií, přímočarostí ale i docela zajímavou zpěvovou linkou. Podobně silně působí i následná „By The Numbers“ vlastnící více oné roztěkanosti, kdysi tolik příznačné pro power metal z USA. Možná by se takto dalo pokračovat skladbu po skladbě, ale vzhledem k tomu, že se na albu nenachází žádné vyjímající se hity ani balady, a všechno je podřízeno bytelnému metalovému celku, který jede správným směrem a postrádá hluchá místa, zmíním dál zkrátka jen to nejlepší.

 

Za vrcholy desky tak považuji tedy následující skladby. V prvé řadě „Revolution Underway“, která má v sobě dramatičnost a rozmáchlost některých položek z památné desky „Blessing In Disguise“ z roku 1989, ovšem drží se na rozdíl od nich u skromnější stopáže a menší epičnosti, dále pak další nahuštěná věc „Guillotine“, kde se ukazuje, že styl kapely také podstupuje jisté evoluční změny a METAL CHURCH zrovna nepatří mezi zatuchlé retro formace, co bezduše omílají staré látky, ale naopak, snaží se svůj zvuk posouvat s dobou. Tím spíš má novinka mnohem blíže k modernímu pojetí thrashe, než aby se vezla s odkazem britského heavy metalu. Ale tak to vlastně u METAL CHURCH v nejslavnější éře bylo vždy.


V neposlední řadě musím zmínit také „Monkey Finger“, což je chytlavě odsekávaná power-rocková šleha ve stylu vrcholných okamžiků této kapely z období první poloviny devadesátých let, ale také dost možná vrcholných SKID ROW. „Monkey Finger“ je skladbou, která mne zaujala na první poslech ze všech nejvíce a hned jsem po jejím poslechu pookřál. Jaké bylo pak mé překvapení, když jsem se v rozhovoru s Vanderhoofem ve Sparku dočetl, že kapela do songu nenásilně implantovala až glam-metalové vlivy. Pak je tedy vše jasné, zvlášť to, proč se mi tahle položka líbí nejvíc. Dál zde zaujme rychlá „Out Of Balance“ s kytarovými výboji a pořádně thrashovým drivem. Celkově vzato hodně zkušená, kvalitní, tvrdá, a hlavně nepodceněná práce od kapely, která už má vlastně také věk. Jedno z překvapení roku.


17.12.2018Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Pekárek
27.04.2019 11:42

Dobré, jen mi tam pořád chybí trocha té jedinečné epiky, která vládne na Blessing. Škoda, Howe na to pořad ještě má. Cdécko má hroznou dynamiku.

 

romant
21.12.2018 07:41

To člověk úplně omládne, když slyší novou dobrou desku od oblíbených veteránů :)

Hummmmmm

 

Pekárek
18.12.2018 10:09

Těším se. Včera jsem poslouchal Generation Nothing, nedejte na rozpačité recenze, moc fajn deska, vycházející z klasického hevíku. Munroe je také vynikající zpěvák. Vůbec s odstupem mi přijdou post Howe alba čím dál lepší, protože scéna je plná plastu:)