Last Hardrock Outsider

BIFF BYFORD - School Of Hard Knocks

Existují dlouholetí frontmani zavedených kapel, kteří paralelně s aktivitami těchto institucí dokáží realizovávat ještě vlastní sólová alba, jsou však i tací, kterým sólové ambice nikdy nic neříkali a jejich činnost byla tak vždy spojená především s působením uvnitř mateřských kapel, se kterými utvářeli semknutý team. Zpěvák od SAXON a legenda britského heavy metalu Biff Byford vždy bude patřit mezi ty druhé, nezlomné stálice od mikrofonu v čele vlastních kapel. Jak jinak se dá nahlížet na hudební činnost chlápka, který to se značkou SAXON táhne bez sebemenšího zaváhání pětačtyřicet let a nepotřebuje u toho každou chvíli kamsi odbíhat? Letos se tak stalo úplně poprvé, co právě Biff realizoval v doprovodu přátel z branže svou debutovou sólovou desku „School Of Hard Knocks“. Na týpka, kterému již bylo dávno přes šedesát, rozhodně netrpí stran sólové kariéry potřebou dohánění zanedbaného.


Když tak poslouchám Biffův debut, je mi jasné, že ani když se nachází mimo SAXON nemá pocit potřeby odbíhání od metalových látek. Jeho deska se totiž dá stylově i kvalitativně měřit s celou řadou jejich alb. Má totiž vše potřebné, pro co zástupy fanoušků mají hudbu tohoto ostříleného rockera v oblibě. Koncentrovaně znějící Byford na své první sólovce osciluje mezi řízným heavy metalem své mateřské kapely, zde navíc opatřeným hodně dravým a hutným pojetím, jaké bylo k slyšení kupříkladu na sólových deskách ztraceného ex-Maidena Blaze Bayleyho, a baladičtějším podáním.  Přestože je do materiálu zařazena nějaká ta balada, tohle album z celkového pohledu hodnotím spíše jako devadesátkově zemité a nekompromisní. Však se na něm kromě zpěváka podíleli takové osobnosti jako Phil Campbell, Alex Holzwarth, Nibbs Carter, Nick Barker nebo Dave Kemp.



Byford opětovně bez zaváhání potvrzuje, že má metal neodmyslitelně ve svém srdci, o čemž svědčí velká spousta skvělých dravých hymen. Po rozmáchlém stadiónovém úvodu v podobě „Welcome To The Show“, skladbě nadnášené pro Biffa typickou bohorovností, navíc tak trochu upomínající na časy alba „Solid Ball Of Rock“ od SAXON, přichází sice čas na chytlavý rockec v podobě titulní skladby „School Of Hard Knocks“, jenž může v rámci hudby Saské orlice někomu rovněž připomenout totožnou etapu okolo roku 1990. Jedná se totiž o výtečnou chytlavou věc, jaká na mě působí jako tak trochu zmetaličtělá verze šlapavého rocku od AC/DC. Brzy zjišťuji, že je rozdíl mezi Biffovými písněmi a tvorbou SAXON úplně minimální. Po předělu „Inquisitor“ se dostáváme k tvrdším songům, které na mě dělají výborný dojem. Je v nich zachycená totiž aktuálnější heavymetalová forma a vše působí o poznání tvrději a razantněji. Důkazem budiž nekompromisní jízda „The Pit And The Pendulum“, následovaná stejně dravou „Worlds Collide“. Zde se zachází doslova na dřeň a já opětovně přemítám nad tím, proč tyto skladby nemohly být vydány pod značkou SAXON? Možná je to osobní textová rovina, co ponoukalo Biffa realizovat tyto bezesporu výtečné věci pouze pod svým jménem.


Po energických vypalovačkách, které jsou bičovány svižnými tempy a vykazují se rovněž skvělou instrumentací, včetně hutných riffů a skvělých kytarových sól, přijde zhruba uprostřed desky změna. Dalším z vrcholů je totiž staroanglická balada „Scarborough Fair“, krásná to akustická píseň s atmosférou zašlých časů na anglickém venkově a dojemným hlasovým podáním stárnoucího rockového barda. Píseň má krásnou atmosféru, zajímavou melodiku a znamenitě graduje, rozhodně skvělá záležitost, která se svým naturelem z celku poměrně vyjímá, ale i tak mám spíš pocit, že je pro materiál přínosná, neboť jej dělá pestřejším. Zkrátka pokud Bruce Dickinson kdysi učaroval s „Tears Of The Dragon“, pak Biff cosi podobného přednesl právě nyní s touhle tradicionalistickou hymnou. S „Pedal To The Metal“ jsme ovšem znovu v epicentru metalového bouření. Asi nejnekompromisnější jízda s košatou kytarovou výstavbou a vším, co k podobné hudbě patří, mě udělala opravdovou radost.


Ani „Hearts Of Steel“ rozhodně nepatří k nějakým ukníkaným sušinkám. Svým způsobem mě právě v tomto okamžiku Byfordova letošní jízda připomíná první sólová alba Rob Halforda, se kterými zpěvák od JUDAS PRIEST začal o dvě dekády dříve a poměrně bodoval. Další výborná věc, co by se v rámci heavymetalové scény neměla ztratit. „Throw Down The Sword“ brousí trochu do terénu vyhrávkovitých, rozmáchleji pojatých a ne zrovna rychlých skladeb, jaké mají tak rádi v dnešní době třeba IRON MAIDEN, ale ve výsledku je to vlastně další pozoruhodná polobalada, zde dosahující více než sedmiminutové časové hranice. Další dva kusy jsou rovněž pomalejší, nejsou sice špatné, ale tak trochu nabourávají koncepci dravé metalové desky - jde o dvě vcelku ucházející akustické písně: „Me And You“ (zde zaujme především výborné sólo na saxofon v druhé polovině) a „Black And White“ (tahle položka má ovšem také potenciál hitu, byť poněkud konzervativně rockového). Možná díky nim jsem nakonec snížil hodnocení o 10%, Biffovi totiž více sedí důraz. Po pravdě, koho vlastně dneska zajímají sedmdesátkové balady? To by musel být sakra song, aby se zapsal. 


Biff Byford zkrátka realizoval první svou sólovou desku a ta se jeví dobře až výborně. Rozhodně by při srovnání s některými alby SAXON v pohodě obstála a to tvrdím navzdory faktu, že zpěvák u téhle kapely nebyl nikdy v mých uších jejich nejcennějším artiklem a při vší úctě, do takového Roba Halforda měl vždy sakra daleko. Slyším to tak na lepších 70%.




05.05.2020Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kuklač
08.05.2020 06:28

Album uy davno kupeny a velka spokojnosť. Velmi pohodove pocuvanie. 7/10

 

spajk
07.05.2020 21:38

U mě pravý opak. Ani jsem tu baladu na Youtube nedoposlouchal. Ale já nejsem poctivý posluchač všech desek Saxon. Mám jen Innocence, Crusader, Destiny a z novějších se mi líbila Call To Arms.

 

zdenos
07.05.2020 20:37

recka navnadila! Na ochutnávku jsem si dal ,,staroanglickou,, Scarborough fair, jenž je zmíněná v recenzi. Vynikající