BASINFIREFEST 2025 - Spálené Poříčí, 25.-28.června 2025 - čtvrtek

Letos jsem si znovu potvrdil, že Basinfirefest ve Spáleném Poříčí, tedy na okraji této obce ležící asi pětadvacet kilometrů jihovýchodně od Plzně, mne mnoha věcmi naprosto vyhovuje, možná dokonce úplně nejvíc ze všech tuzemských metalových festivalů se zahraničními interprety. Velkolepý pevnostní Brutal Assault ve východočeské Jaroměři je svým členitým areálem asi neotřelejším a charismatičtějším místem, existují však věci, které dokážu ocenit zrovna právě tady - hezké prostředí mimo ruch měst, čistý areál na travnaté louce, stále nepříliš zaplněné prostory uvnitř něho a z toho vyplývající pohodlnost sledování všech koncertů, minimum prostojů ať už si hodláte koupit cokoliv, a hlavně žánrově velmi různorodá nabídka kapel, které by se v mnoha případech daly řadit mezi evropskou či světovou špičku. Tento ročník se vážně povedl a řekl bych, že byl i navštíven větším počtem lidí než předchozí tři. Dost možná tomu pomohl i ten fakt, že návštěvníci měli možnost zakoupení jednodenních vstupenek, čehož asi dost lidí využilo. Snad poprvé jsem si zde všiml i narůstajícího počtu lidí ze zahraničí a tohle by určitě byla cesta k upevnění této hudební přehlídky na festivalové mapě...

Chodím normálně do práce, takže čtvrtek na louce nad Spáleným Poříčím jsem zahájil až okolo páté večerní prostřednictvím polských VADER, kteří s perfektním řízným zvukem předvedli početnému davu strhující set, který zkrátka prosvištěl a zanechal pouze ten dojem, že death metal této kapely má stále výtečné parametry. Znamenitě odehranný a odžitý nářez měl zkrátka náboj i muzikantskou kvalitu. Letitá kapela zde má početnou fanouškovskou základnu, což jí také vlilo čerstvou krev do žil a byla na nich poznat chuť a odhodlanost. Pozornost poutal na death metal netradičně vyhlížející sólový kytarista, jehož bravurní práce do skladeb vnášela melodičtější heavymetalový feel. U mne spokojenost.

Islandští náladotvůrci SÓLSTAFIR měli tu smůlu, že krátce po zahájení jejich setu začala jedna z mála průtrží mračen, které během těch tří horkých dnů krátce ale intenzivně zkropily areál. Musím přiznat, že kapela úplně není mým šálkem kávy, ale na nějaké tři skladby jsem před pódiem vydržel. Před pár lety jsem je viděl při klubovém vystoupení v pražském Paláci Akropolis a musím říct, že ztemnělé prostředí klubu vyhovuje jejich skladbám o něco více. Zde to sice také nebylo špatné, ale denní světlo a skladby gradující z pozvolných dlouhých úvodů, dostavající se do temp v delším časovém horizontu, prostě potřebují trochu jiné prostředí. Navíc asi nejsem ten typ, který by byl ochoten se nechat prostřednictvím hudby kamsi unášet a zbožně čekat na každý nepatrný poryv emoce a post-rockového bouření.

Po Islanďanech hrající Američané HATEBREED sice rovněž úplně nepatří ke kapelám, kterým bych bůhvíjak fandil, ale koncerty umí solidně vygradovat a hlavně jejich zaťatý riffovitý styl lidi baví. Zde rozhodně neponechali nic náhodě a prostě do svého setu s plnou energií vlétli a dostali publikum do varu. Jamie Jasta je rozený burcíř a celá kapela určitě staví na intenzitě a prožitku. Důležitým faktorem jejich výstupů je pak silné propojení s publikem, a tak dojde vždy na circle pit a záhy nad hlavami lidí u pódia pluje vzduchem také nejeden nadšenec. Osobně považuji hudbu amerických HATEBREED za docela monotónní (metalcore či thrash/hardcore??? Není to jedno?) potravu, což ovšem neznamená, že to stejně musí slyšet řada jiných lidí. Na Brutal Assaultu sice, co si tak pamatuji, tahle kapela odehrála i lepší sety, ale ani zde to nebylo úplně špatné, po pravdě, zvukově to mohlo být ještě o něco lepší.

Zvukově nebyl stoprocentní ani následující výstup kalifornských matadorů thrash metalu EXODUS, kteří s navrátilcem u mikrofonu Robem Dukesem toužili vyučovat nesmlouvavou žánrovou abecedu. Od začátku jsem věděl, že to tento den u nich není po zvukové stránce úplně ono, neboť kytara Garyho Holta zkrátka neřezala hlavy a byla zbytečně utopená. Během celého setu se s tímto neduhem kytarista jen těžko smiřoval, čehož si musel všimnout i každý pozorný divák. Rob Dukes je klasickým thrashovým křiklounem, který nemá až tak specifický projev jako jeho předchůdce Steve „Zetro“ Souza, mě osobně jako frontman jedné z velkých thrashových stálic Bay Area scény přijde málo zajímavý, to však neznamená, že nemá své příznivce. Je jasné, že si někdo jiný o jeho znovuangažování bude myslet pouze to dobré. Hrál se dlouhý průřez jejich dráhou, kde nechyběly jak naprosté old-school klasiky „Bonded By Blood“, „Piranha“ či „A Lesson in Violence“, novodobější želízka „Black List“, „War Is My Shepherd“, „Prescribing Horror“, nebo také ojedinělá věc z Dukesovské éry „Deathamphetamine“, ale také největší hitovky staré Souzovské etapy jako „Fabulous Disaster“ nebo „Toxic Waltz“. Mě osobně potěšilo zařazení vypalovačky skladby „Brain Dead“ z roku 1987. I přes ne úplně dokonalou zvukovou stránku to byla zkrátka jízda, při které jsem si dokonce všiml jak ponouká leckteré lidi v areálu doslova a do písmene k tanci. Každý kdo během koncertu z davu u pódia odcházel, nebo se do něho po chvíli (třeba s novým kelímkem piva) vracel, během své chůze v tom ďábelském olovnatém džajvu doslova tancoval.:-)

Moldavští INFECTED RAIN tentokrát nebyli tak strhující jako před třemi lety na stejném místě, kde tehdy předvedli groove-metalový výstup par excellance, během něhož Lena Scissorhands doslova vládla. Již pod ztemnělou oblohou to nyní nebylo úplně ono. Zvukovou stránku možná ovlivnil i fakt, že kapela využívá kromě kytar a bicích také umělých zvukových partů jdoucích z pásů a v celkovém sladění to tentokrát jaksi drhlo a vzájemně se tlouklo. Osobně si prostě myslím, že to této kapele tentokrát moc nemakalo. A protože jsem měl svůj program pátečního rána pořádně nabitý, musel jsem se vzdát účasti na koncertě švédských válečníků MARDUK, který začínal až těsně před jednou noční. Ploužit se v půl třetí v noci někde na poli u Spáleného Poříčí jsem si prostě dovolit jako spořádaný pracující nemohl. Předávám tedy slovo Mauglímu, který před pódiem v pozdním čase nechyběl, čímž nechci říct, že jej považuji za pobudu, ale měl zkrátka volno a u areálu na rozdíl ode mne dokonce stanoval. (Stray)

Přestože to tahle blacková úderka kosila i nadále jako trestné komando, začal jsem si užívat tu intenzivní masáž Bloodhammerovy bicí artilerie ve spojení s všudepřítomnou hutnou basovou clonou. Z Evilovy kytary, plnící převážně funkci kulometu, se v přehlednějších pasážích linuly mrazivě skřípavé tóny, skoro jako když drtíte krystalky ledu. A nad tím vším se vznášel Mortuusův havraní krákor, který se stupňoval až k smrtelnému jekotu. Scéna se za pomoci světel a mlhy působivě proměňovala z bílé sněžné přes ledově namodralou až na rudě ohnivou. Když se pak tahle paleta barev odrážela ve tvářích interpretů, pokrytých hrozivým corpsepaintem, dojem severské pláně či výhně pekelné byl takřka dokonalý. Ač nepatřím k nejkovanějším příznivcům tohoto stylu muziky, musím uznat, že letošní basinovský set MARDUK vykazoval znaky vysoké kvality a navíc mě to současně i bavilo. Takže když pak před druhou ranní na závěr prvního dne zazněla vyvolávaná „Panzer Division Marduk“, museli být, myslím, spokojeni i všichni jejich ortodoxní fans. (Mauglí)