Last Hardrock Outsider

U.D.O. - We Are One

Bývalý frontman německých heavy metalových klasiků ACCEPT, Udo Dirkschneider, netroškaří a podpořen kvalitním dechovým orchestrem přichází s výpravnou deskou. Jako dobrý obchodník si velice rychle uvědomil, že své potenciální publikum může nejlépe vytěžovat především bombastickou produkcí. Udo není a nikdy nebyl žádný šmejd, spíš se podobá hodně štědrému zmrzlináři se striktní nabídkou výtečné vanilkové a čokoládové. Již nějakou dobu tudíž koncertně, ať už pod značkou U.D.O. či DIRKSCHNEIDER, nabízí maximum možného a zároveň přidává další a další řemeslně dotažené, i když pomalu splývající řadovky. Ta nejnovější se však vymyká, neboť svět studiový právě se světem koncertním (estrádním) propojuje, a to s jediným cílem: navodit pocit ze sledování velkolepé show, kterou posluchač zatouží uvidět živě, protože se jedná o něco mimořádného – exkluzivního, čemuž pak bude odpovídat i cena vstupenky, nad níž se ovšem, právě pro onu výjimečnost, nikdo nepozastaví. Spokojení budou všichni. Ostatně právě zmíněná exkluzivita, provázená opulentní nabídkou, stála i za úspěchem protahované koncertní dráhy projektu DIRKSCHNEIDER, zacíleného pro změnu hluboko do syrové minulosti ACCEPT.



Ostrý orchestrální test v podobě pět let starého živáku „Navy Metal Night“ přitom vyšel na jedničku. Nevím, nakolik se počítalo (určitě ano!), popř. dosud počítá s živým provedením „We Are One“ v plné parádě; jeho odpískání by byla každopádně velká škoda. Nasazení a profesionalita hlavního protagonisty, jakož i samotný poslech novinky mě totiž přesvědčily nejen o solidním tržním potenciálu nastíněného záměru, ale také o jeho opodstatnění ve smyslu natočení zdařilé metalové desky, dílem od svých předchůdkyň odlišné. Vrátím-li se k příměru se zmrzlinou, ona konzervativní pochoutka pro jednou dostala atraktivní polevu, po níž bude dozajista následovat pokorný návrat ke kořenům, tedy pokud zdravíčko dovolí. Realizace „We Are One“ s sebou přináší ještě jeden aspekt. Současně se dá hovořit o završení procesu transformace jednoho výrazného metalového zpěváka v úspěšného manažera vlastní kapely a posléze i ve ctihodného ředitele respektované instituce, disponující momentálně o dost větší legitimitou (aktuálně přibyla autorská podpora Petera Baltese), než mají dnešní ACCEPT.


Pakliže opustím pole obecnějších úvah a spekulací, nezbývá mi než uznat, že nové album „malého velkého“ Němce přináší určitý progres, i když až ve druhém plánu. V podstatě jde o již zmíněný „promo progres pozvánkového typu“, projevující se v dnešní době u AVANTASIA, Devina Townsenda a dalších. Vysvětlím. Nerad bych se pouštěl do didaktického hledání paralel mezi snahou jednoho silného germánského týmu a kupř. letošní deskou NIGHTWISH, přesto nejde nevypozorovat a neupozornit na jisté analogie. Pominu-li tu nejzásadnější, kterou by šlo lakonicky vyjádřit tak, že NIGHTWISH mají Floor Jansen a U.D.O. zase Uda, tj. opravdové pěvecké osobnosti s mimořádným charisma, a pokud dále odhlédnu od pojmové shody plynoucí z užité orchestrace, zaujme především podobnost ve zmíněném prvku estrádním. V obou případech velezkušené produkční týmy usilovaly o pestré pásmo, plné vsuvek (včetně těch keltských, asi „na vytrávení“). Řadě posluchačů nemusí skládanka tohoto typu sedět, protože je primárně určena ke koncertní podívané, přičemž poslední řadové desky uvedených institucí plní hlavně funkci jakési pozvánky na dobrou show. Show, jejíž pozlátko a důraz na koncepční charakter ve sluchátkách posluchačů čekajících na řízné hity nevynikne. Košatá aranžmá, za kterými nikoho nevidí, resp. které nemohou prožívat a sdílet ve výhni světel a silného zvuku uprostřed publika, hrozí nudou, a po chvíli dokonce pěknou prudou. Odpovědné duo Dirkschneider/Kaufmann naštěstí nerezignovalo na elementární písničkovou kvalitu a dobré riffy.


Přejděme k rozdílům, Udo, jak sám zdůraznil, preferuje dechy (vzpomeňme už na titulku z alba „Faceless World“), což je s ohledem na tradiční, pochodově zatěžkané tempo skladeb logické. Podařilo se mu navázat spolupráci s opravdovými profíky. Žestě i dřeva zní velmi čistě. Orchestr německých ozbrojených sil MUSIKKORPS DER BUNDESWEHR ve svých řadách průměr netrpí. Jeho výkonu nelze nic vytknout. Nahrávání muselo představovat mravenčí práci. Taková poctivost imponuje, smekám před studiovými mágy. Před nimi vlastně i pro případ studiových manipulací. Produkční, resp. zvuková stránka každopádně staví na čistoskvoucím, až sterilním přednesu, který je pro U.D.O. typický. Vyžehlené dechy přináší něco málo dynamiky, aniž by ovšem rušily. Mix šedé eminence – Stefana Kaufmana, je výstavní. Orchestr, snad s výjimkou příjemných instrumentálek, samozřejmě nic neutváří, pouze podtrhuje, rámuje, uvozuje, uzavírá a zdobí. Výsledkem není symbióza dvou hudebních světů, ale ničím neurážející naplnění původního show-záměru. Jinak řečeno, na koncertě bych se precizními orchestrálními vstupy a podkresy dobře bavil, zvlášť když občas k nějaké té zdařilejší komunikaci mezi kytarami a dechy přeci jen dochází. Podstatné je, že orchestrální pompa ani neodhaluje ambice nekorespondující s mírou talentu, ani nezakrývá zjevnou tvůrčí impotenci. Nové skladby by po nepatrné úpravě totiž v pohodě obstály i samy o sobě.


Úvodní „Pandemonium“ zasahuje komoru, mix řízného marše s ostrými riffy, několika glassovskými vyhrávkami, nepatrně gotizující temnotou a osudovou melodikou, určenou především ruské duši, nemá chybu; někdo holt prožije extázi. Titulka mi nejprve dost vadila, s přibývajícími poslechy jsem si na její drzost a zdánlivou přímočarost rychle zvykl. Má všechno, výborného Uda, solidní doprovod, prostinký sbor, jehož součástí se může stát jakože každý, a opravdu povedenou střední část, završenou pasáží jako od kapely MEKONG DELTA, na kterou navazuje … roztleskávačka? Dobře, ustojím i (ne)jednoho hudebního radlera. Nosné lyrické téma také není špatné. „Love And Sin“ baví intrem a formou přearanžovaného kousku od GAMMA RAY, power metalová pecka s nádhernými kytarovými sóly. Udo měl v kapele výborné kytaristy odjakživa. Duo Andrey Smirnov, Dee Dammers v tomto směru nevybočuje, jakmile dostane prostor, pomáhá držet heavy metal zrozený v Solingenu na unikátním levelu. S „Future Is the Reason Why“ bohulibá eko-mobilizace pokračuje a mě tahle hra baví čím dál víc. Další a další fikaně zkomponované a stoprocentně zaznamenané skladby se zarývají pod kůži. Přechod baladického úvodu do hutné, vlekoucí se sloky „Children of the World“ překvapuje maximálně kontrastním spojením, nikoliv absencí plynulosti. Nejde přitom o původnost nápadů, ale o práci s nimi. Právě zde se projevuje obrovská zkušenost i cit hlavních tvůrců, díky níž dostává estrádní zábava fortelnou kovovou/A.O.R. kostru, která prchavost estrádního zážitku spolehlivě neutralizuje. Výše zmíněný progres, odrážející se jak v celkovém konceptu, tak kupř. v odvážné fúzi DEF LEPPARD, AEROSMITH a ACCEPT v „Here We Go Again“, má tudíž pevný základ a nakonec nové album posunuje mezi pětici, ne-li trojici nejlepších alb U.D.O., mezi nimiž bude mít navíc výsadní postavení. Jo, a synáčkovi to pod patronátem protřelého strýčka Kaufmanna (doufám, že ne zautomatizovaným) super bubnuje. Padouch nebo hrdina, my jsme jedna (ACCEPT?) rodina, we are one!


10.08.2020Diskuse (6)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Pekárek
30.09.2020 13:03

Za čtenáře - posluchače jsme opravdu rádi. Díky za postřehy.

 

Meres
30.09.2020 11:51

Zo začiatku sa mi do posluchu vôbec nechcelo, skladieb jak maku a hlavne dlhé ako cesta do roboty. Ale ako som tomu dal šancu, tak som zistil, že starý lišiak si zase pripravil niečo dobré pre naše lačné a metalu chtivé ušiská. Spolupráca s orchestrom dopadla nadmieru dobre, album je zvukovo veľmi pestrý a vďaka tomu nenudí ani pri takej gigantickej dĺžke. Obrovským plusom je vklad bývalých Accepťákov Stefana Kaufmanna, i keď ten bol regulérnym členom aj Udovho bandu a prekvapivo aj Petra Baltesa, ktorý musel mať asi vážny dôvod prečo po toľkých rokoch zdrhol od nemeckého Bruca Willisa a jeho potápajúcej sa lode, z ktorej zostalo už len meno.
Osobne sa mi veľmi páči aj vokálny príspevok tej dievčiny, ktorá odspieva šestku „Blindfolded (The Last Defender)“ a hlavne pak veľmi pekný duet s Udom „Neon Diamond“. Baba má nádherný hlas, takže možno o nej ešte budeme počuť. V „Here We Go Again“ si pre nás dedo pripravil rapujúce slohy. No kto by toto od neho niekedy čakal?! :D
Takže zhrnuté a podčiarknuté, Udo opäť raz potvrdil, že ten sklamať jednoducho nevie. Obdivuhodne dlhá lajna kvalitatívne vyrovnaných albumov sa natiahla o ďalšiu položku. Dosť možno Udo produkuje posledné roky asi najkvalitnejší heavy metal. 8/10
P.S. - výborná recenzia ako vždy od Pekáreka :)

 

stefanos
13.08.2020 23:28

To jsem zvědavý a bude se mi to líbit, protože už dlouho i nosím bundu Bundeswehru a na ulici si naleju kvalitní kulturu. Tohle je jako investovat do kvalitních firem a poprvé píšu jak neslyšící posluchač a víc to dělat nebudu, protože jistoty v hudbě moc nejsou

 

Hivris
11.08.2020 09:38

Jako hudba pro Octoberfest nebo pro rekreaci příslušníků Bundeswehru proč ne, ale na normální poslech fakt ne. Možná je taky chyba ve mě, já ten metal nebo rock s orchestrama a sborama fakt nemusím.

 

Pekárek
11.08.2020 09:10

Jsem rád, že album zaujalo.:) Díky. Je fakt dobré. Zpočátku jsem ho posluchal i nadvakrát a klidně začínal druhou polovinou. Když bylo pod kůží, už jsem si ho užíval celé. Desky za 80 % doma chci mít a UDO určitě nebudou výjimkou. Nečekal jsem to, byl jsem dost skeptický. ACCEPT byla ovšem moje první metalová kapela, Uda mám taky hodně rád, tak jsem na na napsání kývnul a dobře jsem udělal.

 

KrebsKandidat
10.08.2020 22:51

Album je to dobré, prekvapivo dobré a baví ma. Len, no, mohlo byť kratšie.
Vďaka za príjemnú recenziu, pustil som si ho vlastne po prečítaní.