Last Hardrock Outsider

TIMO TOLKKI - Return To Eden

Tima Tolkkiho není třeba blíže představovat. K poslechu novinky jeho posledního stabilnějšího projektu jsem se odhodlal vzhledem ke kvalitám čtvrtého alba dua ALLEN/LANDE, jež dotyčný kompozičně zaštítil. O podmínkách, za kterých třetí zásek „Avalonu“ vznikl, nemá smysl blíže spekulovat. Pokud by však někdo čekal práci se zpěváky na úrovni, jakou předvádí Arjen Lucassen, popř. Tobias Sammet, riskuje decentní zklamání. Překvapit přitom může i druholigový tým s pár zasloužilými prvoligovými hráči. Musí se ovšem odhalit a do mrtě využít jeho reálný potenciál. Zda se tak stalo v případě „Return to Eden“, lze posoudit hlavně během intenzivnějšího poslechu. Odradit, nebo k němu inspirovat? Následující řádky dokáží zřejmě obojí.


Timo to prostě nemá lehké. Všichni asi víme proč. Se svým handicapem se nicméně snaží nějak bojovat a stále skládá. Úkol vytýčený objednavatelem zněl tudíž jasně: „Složíš a natočíš tři alba!“ S masivní firemní podporou produkčního rázu ho splnit dokázal. Možná mu nakonec právě smluvní závazky vůči agilnímu a z hlediska budování různých projektů takřka všehoschopnému vydavateli dávají alespoň nějakou životní motivaci. Přestože se tentokrát nevěnoval ani produkci, složit příjemné poprockové písně stále umí. Na zlatou éru Kupiainenem nevyžehlených STRATOVARIUS zase vzpomíná řada fanoušků. Serafino Perugino podobná fakta neignoruje, proto se také s Frontiers dostal tam, kde je. Ani tentokrát tedy nelenil a k písním dodal kompletní servis. Zajištění solidního doprovodu svěřil lidem kolem italské jistoty SECRET SPHERE a zpěv pak nevelkému mančaftu zajímavých jmen se Zakem Stevensem a Anneke van Giersbergen na hrotu a s vynikajícím Toddem Hallem (RIOT) v záloze. Výsledkem je slušné album, které sice nadchne málokoho, ale určitě může potěšit nemálo fanoušků evropského „pop-symfo“ power metalu. Nejvíce budou patrně spokojeni Timovi věrní.



„Return to Eden“ otevírá produkčně lacinější, ale docela příjemné klávesové intro, na které navazuje pecka „Promises“. Během prvního poslechu jsem si myslel, že na ni ve sborech hostuje Fabio Lione. Kdepak, vše nazpíval výborný Hall. Šlapavou skladbu drží zajímavý bridge, skvělý refrén a solidní, až malmsteenovské kytary. Povedený nástup. Pseudokeltský marš v titulce byl svěřen hned trojici zpěváků. Tolkkiho slabost pro výšky tak trochu odnesla Mariangela Demurtas (TRISTANIA). Na Zakův zemitější projev v relativně nezvyklé roli jsem si musel chvilku zvykat. Hall opět na jedničku, i když tentokrát s malým mínusem. Skladba šokuje slabým kytarovým sólem, které bych na album nepřipustil. Bohužel se nejedná o první ani poslední produkční problém. Z gotik-popového průměru „Hear My Call“, zurčícího decentním klavírem, dostala Anneke maximum. Začínám však mít problém s rytmikou. Sedí totiž na zadku více, než by se slušelo. Italské rytmické sekce angažované Frontiers vykazují naznačený deficit poměrně často. Alespoň, že zde chvílemi slyším baskytaru. Následuje poslední věc se stoprocentním Hallem, šlapavější „Now and Forever“, kterou znovu korunuje povedený refrén ve stylu RHAPSODY. Hutnější „Miles Away“ není špatná a Zakovi docela sedí. Šikovný producent by z něj dostal víc. Úvahy o inspiraci písněmi konkurenčního severského melodika Magnuse Karlssona se pomalu stávají neodbytnými. Ostrá speedovka „Limits“ účastí Eduarda Hovingy, který má své nejlepší období evidentně za sebou, moc neutrpěla. Stejně bych se neměl čeho chytit. Název skladby je ovšem příznačný, své limity by měl znát každý, tedy i zmíněný „evropský Midnight“. Jeho snažení (trápení) působí vedle výkonu, který předvedl na vynikajícím debutu dnes již pozapomenutých ELEGY, žel až tristně. Podobně ostatně skončil i druhý Hovingův speedovější (po)kus „Give Me Hope“. Prostě další lapsus produkce. Při poslechu „We Are the Ones“, o níž se postarala Anneke, se z „Limits“ možná vzpamatujete. Ano, ona skutečně ví, co obnáší profesionalita. Faktickou nadvládu žen nad Tolkkiho Avalonem zpečetila v posledním skladbě „Guiding Star“ kvalitním výkonem Marieangela. Kdyby byly veškeré party svěřeny jim a Hallovi..., no jo, kdyby.


I když se v případě „Return to Eden“ nejedná o promarněnou příležitost, při striktnější, resp. důslednější produkční práci, tj. zejména vyždímání opravdovějších emocí, výměny jednoho zpěváka, vypuštění několika skladeb z druhé půlky alba, přihození pár nápadů navíc a jistého „odpellovatění“ některých kytarových výstupů, by vzniklo atraktivní pop metalové album, které by Tima přeci jen vrátilo do poněkud vyšší hry. Takhle se stále ještě nachází pouze v polovině či snad kousek za půlkou své vlastní cesty, která vede na obdobnou úroveň a k totožnému bodu, k němuž STRATOVARIUS došli od chvíle, co opustil jejich palubu. Zda ho po všech dosavadních peripetiích nakonec dosáhne, zůstává stále ve hvězdách. Sám za sebe a navzdory všem výhradám otáčím palec pomalu vzhůru.


22.08.2019Diskuse (6)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Pekárek
23.08.2019 10:38

To rozpitvání nebude většinou nikdy úplné, tady byla nálada na podrobnější, jindy bude na ilustrativní. Hodnocení oscilovalo mezi 50-70. U podobných věcí musí být produkce perfektní, tady tomu tak zdaleka není. Solidní materiál a dobré vokální výkony nemohou zachránit vše. Poslech byl v poho. Někdy jsem si i podupával:)

 

Alda
23.08.2019 08:32

Pěkná recenze, rozepsáno skladbu po skladbě, akorát není "rozpitván" song GODSEND - takový pohodový ploužáček. Jinak si myslím, že 60% je zbytečně příkrých, deska odsýpá a dobře se poslouchá, určitě bych se nebál dát procent 70.

 

zdenos
22.08.2019 09:04

to by se mohla rodina spojit na na příštím cd projektu TOLKKI dát ,,hej břízo bílá :)

 

Pekárek
22.08.2019 08:48

Bulváru jsem se chtěl vyhnout, ale poslužte si:)

 

sicky
22.08.2019 08:25

Nedávno jsem někde četl, že tenhle týpek má za manželku dceru Karla Gotta :-)

 

Honza H.
22.08.2019 08:14

Žánru nijak zvlášť neholduji,fanouškem Tolkkiho taky nejsem, ale nějaký prazvláštní hnutí mysli mě přinutilo ke koupi...asi ta pěvecká sestava. A docela se mě to libí,není to špatný!