Last Hardrock Outsider

HELLOWEEN - Better Than Raw

Všeobecně nejčastější názor současných fanoušků HELLOWEEN tvrdí, že „Better Than Raw“ je jejich nejsilnější deskou, minimálně tedy od doby kdy za mikrofonem působí skladatelsky nadaný elegán Andi Deris. Ten vlastně celou kapelu nakopl k novým kapitolám a dodal jejich novému metalovému počínání na skladatelské kvalitě a životaschopnosti. Nebyl to však jen on, kdo se staral o vzkříšení vadnoucího jména speedmetalové úderky. V roce 1998 bylo v sestavě Dýní již několik let mnoho skladatelsky aktivních osobností. Ostatně je poznat, že se tenkrát hamburští do nových skladeb pořádně opřeli a za asistence prověřeného Tommyho Hansena nahráli jednu ze svých nejnabušenějších desek, u které se navíc (na rozdíl od díla předchozího) zvuková stránka povedla. Nebyl to však pouze zvuk, který doznal zlepšení, ale nahrávka působila jaksi pestřeji a dodělaněji i v mnoha jiných ohledech, včetně pověstné třešničky na dortu v podobě naprosto kouzelné malůvky zdobící zdejší cover. Přesto všechno však názor většiny nesdílím a nepovažuji album „Better Than Raw“ za jedno z těch úplně nejlepších z jejich dlouhé diskografie.

 

Právě v té době byli HELLOWEEN v sestavě s Rolandem Grapowem, Andi Derisem a Uli Küschem v řádném laufu a úspěch každé další nahrávky je vždy dokázal posílit a upevnit jejich sebevědomí a že ho vždy měli na rozdávání, dosvědčila právě tahle nahrávka, která na jednu stranu ctí všechny metalové zákonitosti, ale zároveň je z ní také poznat, že se zkušená kapela snaží zkoušet nové věci a způsoby prezentace skladeb. Výsledek tak působil hodně pestře a lze říci i nebojácně. Už od bombastického intra (dodnes snad nejlepšího v jejich historii) mohl posluchač tušit, že nepůjde o zážitek banálního charakteru. Küschova nářezová „Push“ se stala zhudebněním divokých počátků souboru, zde prezentovaných v aktuálním provedení. Takhle divoce snad HELLOWEEN nezněli od časů „Walls Of Jericho“ a i Deris se překonával. Jeho psychotický vokál doznal na potřebné podivnosti díky využití pozpátku pouštěnému záznamu jeho zpěvových linek, což skladbě dodalo na ještě děsivější fazóně. Weikiho „Falling Higher“ byla typickou košatou powermetalovou vypalovačkou, na jaké měli ve své nové etapě HELLOWEEN už několik let patent, přehršel hutných riffů, zdobených vyhrávkami a sóly a bytelně usazený Derisův vokál vykreslující zde typické melodie na pomezí hard rocku a heavy metalu.


 

Vliv raných PINK CREAM 69 byl jasně rozpoznatelný v absolutní stadiónové hitovce jakou zde představovala „Hey Lord!“, která patřila k vrcholům celé desky. Takovéto hymny jsou prostě jasným důkazem skladatelského talentu právě Andi Derise. Na tvrdší strunu zabrnkala „Don´t Spit On My Mind“, skladba vyznívající velmi hutně a moderně, nicméně tak nějak v pohodě zapadala i do konceptu díla, dokonce si myslím, že jej píseň vzešlá ze skladatelské spolupráce Marcuse Grosskopfa právě s Andi Derisem i obohatila. Své choutky po výpravnějším materiálu HELLOWEEN poodhalili v „Revelation“, tedy písni, která si kladla za cíl navázat na bezútěšné songy plné instrumentálních exhibic, tak jak je známe v případě stěžejních věcí z obou dílů Strážce. Z mého pohledu se právě tento song ne zas až tolik povedl, lépe řečeno, jeho nápady nepovažuji za zas až tak dobré, aby bylo nutné jej prezentovat v delším než osmiminutovém provedení. „Time“ není ani tak baladou jako velmi ponurým a nostalgickým kusem, kde vynikne Derisův hlas. Tento song výtečně graduje a patří určitě k nejlepším. Kolovrátek „I Can“ měl zjevně navodit vzpomínky na bezstarostné hitůvky jako „Dr.Stein“ nebo „Future World“, ale do obou téhle Weikathově hitůvce hodně chybělo. Následná „A Handful Of Pain“ byla rozhodně mnohem zdařilejší peckou, ve které se kombinoval drive a energie s povznášející melodickou výstavbou. Pro mne šlo vedle „Hey Lord!“ o nejlepší věc této kapitoly HELLOWEEN, duo autorů znělo tedy logicky Uli Küsch/ Andi Deris.

 

Latinsky odzpívaná blbost „Laudate Dominum“ se Weikathovi příliš nepovedla, spíše ji chápu jako velmi kýčovitý pokus o speedmetalový sprint, který mne přišel vždy k smíchu. Midnight Sun“ od stejného autora je naopak velmi obstojným zakončením, protože skladbě nechybí vrstevnatost, členitost, ale ani dostatek dobrých nápadů a atmosféra odpovídající silovému rozpoložení, jakým se Němci tou dobou prodírali. „Better Than Raw“ je prostě nařachanou deskou, které nechybí sebevědomí, pestrost a potřebný drive. Z mého pohledu dost pravděpodobně jedna ze čtyř až pěti nejlepších nahrávek HELLOWEEN s Andi Derisem u mikrofonu.


17.05.2015Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

rumcajs21.05.2015 09:36

Pecka. A I can a Time jim blahosklonně odpouštím. 100 %.

 

Daveyy17.05.2015 08:09

Tentokrát téměř nemám čím odporovat, vše co si o desce myslím jsi tam Stray napsal. Prostě luxusní nahrávka s obalem který se vryje do paměti :-) To že mě po intru padá čelist dodnes netřeba zmiňovat. Osobně považuji za nejlepší kus minimálně s Derisem!Srdcovka.