HELLOWEEN - Master Of The Rings

90%

Události, které předcházely velkým změnám v řadách HELLOWEEN, jsou všem velmi dobře známé, takže jen v krátkosti. Totálním komerčním fiaskem stylově neujednoceného a na poměry minulosti kapely i odvážného alba „Chameleon“ ani ne tak zaskočená, jako po stránce mezilidských vztahů rozložená kapela potřebovala radikální změnu. Michael Weikath neváhal označit zpěváka Michaela Kiskeho, který postupem doby získával uvnitř kapely stále větší prostor ke skladatelské seberealizaci, kterou navíc pojal jako možnost vyplout ze striktně metalového hájemství, za hlavní příčinu neúspěchu a na sklonku roku 1993 jej z HELLOWEEN vykazuje. Souběžně s ním dostává padáka také Ingo Swichtenberg u něhož byly zjištěny vážné duševní poruchy. Dvojice Michael Weikath/ Marcus Grosskopf si je vědoma potřeby návratu k osvědčenému melodickému stylu vycházejícímu z pevných Hard ´N´ Heavy základů, tedy zhruba k tomu, co staré dobré HELLOWEEN nejvíce charakterizovalo. Roland Grapow zůstává, do kapely však přicházejí dva velmi dobře zapadnuvší členové, jinak již tehdy dobře známí ze svých předchozích působišť – Andi Deris a Uli Küsch.

Andi Deris si získal uznání v řadách hardrockových PINK CREAM 69 a v první polovině devadesátých let patřil k nejtalentovanějším zjevům na poli německé scény. Ostatně tuto skutečnost dokládají první tři znamenitá alba PINK CREAM 69 (hlavně dvojka „One Size Fits All“ je jízda jak se patří) jím nazpívaná. Uli Küsch(ex- GAMMA RAY) byl taktéž jedním z nejlepších evropských bubeníků své doby, navíc velmi přesvědčivý skladatel, což zrovna u bicmanů nebylo typické. Každopádně oba nováčci do sestavy okamžitě zapadli a s nimi nahraný materiál se rovnal doslova explozi. Oba do  HELLOWEEN přinesli hodně svého, a tak bylo poznat, že nejde o bezhlavý návrat k rychlým metalovým válům, jako spíš o znovuzrození melodií za pomoci směru, který byl jakousi kombinací hardrocku PINK CREAM 69 a zvonivého metalu HELLOWEEN z období „Strážce“. Výsledek stál opravdu za to a „Master Of The Rings“ mám za jediné album derisovské éry, které mám ve stejné oblibě jako řadovky z osmdesátých let a samozřejmě výše než oba albové předchůdce, směřující kamsi jinam. Zkrátka dokonalý návrat, po jehož poslechu jsem vyloženě jásal.

První polovina je z mého pohledu dokonalá, protože zde není jediná skladba, u které bych se nudil. Po bombastickém intru nám kapela dává jasně na srozuměnou, že zde nepůjde o žádné zaslepené retro, a tak moderním sekaným riffem poháněná „Soul Survivor“ do nás pumpuje tuny pozitivní energie. Vynikající refrén jak z dílny PINK CREAM 69 vše podtrhuje. Weikathova „Where The Rain Grows“ je naopak jasným povelem k návratu na osvědčené území rychlého heavymetalu. Ovšem projev je znovu přizpůsoben době vzniku a novým podmínkách v kapele – trilkující kytarové breaky se zde prolínají udržovány v patřičném tempu a zpěvová linka je nažhavená na další majestátní refrén, a ten samozřejmě nezklame. Skladba „Why?“ byla napsána ještě pro PINK CREAM 69 a je to poznat, protože je opravdu chytlavá. Zkrátka typická derisovská popina, jaké Andi postupem let k velké škodě téměř přestal psát. Dle mého názoru byl právě v této své vzdušnější poloze, nezatížené nějakou přilišnou hektičností a nákloností k metalu, vždycky  nejpřesvědčivější. Rozmáchlá „Mr.Ego (Take Me Down)“ od Rolanda Grapowa měla od počátku všechny předpoklady stát se stěžejní skladbou celého kompletu – pomalu se šinoucí song vedený ostrým riffem, nevyhýbající se mnoha kytarovým aranžím, narostl v refrénu do netušené krásy. Text je samozřejmě věnován bývalému frontmanovi HELLOWEEN - Michi Kiskemu. „Perfect Gentleman“ byl od první chvíle jasným adeptem na singlový hit a song, ke kterému se kapela dodnes velmi ráda hlásí. Nepříliš komplikovaná, avšak značně nápaditá a chytlavá záležitost, jde naproti odkazu věcí jako „I Want Out“, tedy těch, které definovaly Pekelné dýně jako hudbu dobyvatelů rockových žebříčků.

Zdejší odpověď na „Dr.Stein“ a „Rise And Fall“ má jméno „The Game Is On“ a o jejím autorovi se tímto nemusíme vůbec bavit, je jasný. Každopádně jde znovu o velmi povedený veselý kolovrátek. Kapela nepolevuje ani v dalších položkách, jako Weikiho „Secret Alibi“, ovlivněné stylem Derisovy mateřské kapely, tak v téměř rock ´n´ rollové „Take Me Home“ od Grapowa. Svou schopnost napsat další nádhernou baladu (pokračovatel „Ballerina“ a „Where The Eagle Learns To Fly“ od PINK CREAM 69) nám Andi předvede v „In The Middle On A Heartbeat“, která je postavená na výrazné akustice a jeho charakteristickém zpěvu v baladickém pojetí . Závěr je naopak dravější – „Still We Go“ je znovu plná chuti po rychlosti a metalových výbojích. „Master Of The Rings“ je tak různorodým albem, které kombinuje hardrockovou vzdušnost, melodie a moderní sound, s typicky metalovými základy, které minule téměř chyběly - začala se tak nová kapitola.

15.05.2015	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz