EUFORY - Fifth Dimension
Se slovenskými EUFORY se musel v poslední době setkat snad každý, kdo alespoň trochu brázdí po CS metalových, potažmo hudebních médiích. Jejich novinka „Fifth Dimension“ si o pozornost rozhodně říká, a to nejen díky podpoře ze strany Smile Music. Na první zaujal důraz kladený na profi přístup a žánrově kosmopolitnější pojetí, které jsou slovenské hudební scéně blízké. Samozřejmě, že svou roli sehrála i zvědavost, zda je taková prezentace odůvodněná též kvalitou. Když teď album poslouchám, přijde mi, že ano. Klíčová otázka je tedy zodpovězena. Pár připomínek bych sice měl, ale o těch možná až později.
Opět mačkám play a po chvíli opět uznale pokyvuji. Ze sluchátek se totiž line hutný power/speed/pop metal evropské školy. Dodávám, že zakalený v devadesátkové tvrdosti made by DREAM THEATER, NEVERMORE, SYMPHONY X a vystlaný všudypřítomnou klávesovou linkou odkazující k produkci jednoho z kmenových skladatelů Frontiers Records, Magnuse Karlssona. Chvílemi mám dokonce pocit, jako by mu kapela napsala o pár klasických kousků; a berte to prosím jako poklonu. Myslím, že Češi v daném ranku s podobně ambiciózní deskou dosud nepřišli. Tím neříkám, že nenatočili lepší metalově-melodická alba, bezpochyby natočili.:-) Nicméně jen díky výraznému akcentu jinak výborného metalového zpěváka Ľuboše Senka bych EUFORY neřadil mezi promakanou skandinávskou produkci. Mezi kvalitní německou (pozdní ANGEL DUST, AVANTASIA, POWERWOLF, HELLOWEEN na „The Dark Ride“) už ovšem ano.
Silnou stránkou Slováků je bezpochyby instrumentace. S přehledem dosahuje úrovně, která je k podobné produkci nezbytná. Kytarová sóla pak míří ještě o něco výše. Celek proto působí kompetentním dojmem. Jednotlivým skladbám kraluje silný vokál utvářející nejefektnější melodické linky. Když Ľubo zpívá, stávají se z ostatních přidavači. Tradiční „submisivní“ schéma je narušováno vynikajícím sólem a sem tam i efektním nástupem či mezihrou („Afterglow“). Pozitivní je, že napáditý shredding plní roli vybraného koření. K nekompatibilním a zdlouhavým výlevům kytarového ega nedochází. Kytaristé se plně realizují ve výstavbě skladeb. Kvalitní rytmika pak zapadá do možná až zbytečně hutného doprovodného konceptu.
A teď přijde druhá důležitá otázka. Stojí instrumentální dovednosti EUFORY nad schopností připravit pěknou píseň? Nestojí! Vzhledem k tomu, že z metalu momentálně nejvíc poslouchám death, musím se k písňovému potenciálu tvrdší melodické hudby probíjet skrze opakované poslechy. Jinak a trochu paradoxně řečeno, musím naposlouchávat i evidentní hity. Skupina soustředěná kolem sourozenecké dvojice Hodoňových je má. Proto jsem si také ke psaní, a tím pádem i k poslechu sedal s čím dál větší chutí.
Po orientálně laděném intru „Nile“ udeří thrashový riff. X-tá variace na „Blackened“, doplněná klávesy, funguje dobře i zde. Povědomé momenty dorazí i v některých dalších položkách, nad rozumnou míru se však nejde. Titulní „Fifth Dimension“ je každopádně agresivní otvírák, ve kterém kapela velice rychle ukáže své schopnosti a představí své pojetí melodického metalu. Výborná „Afterglow“ nabízí ještě větší míru tvrdosti, temnější náladu a poutavé melodie. Na konci třetí minuty slyším již zmíněné NEVERMORE. Velmi dobrá skladba, pro fanoušky klasické „síly melodie“ však zároveň decentní progres výzva. Tlak pokračuje i s „Waiting for the Rain“. Velmi tvrdý „Evergrey“ nástup je zde nejprve doplněn agresivní slokou a pak vyvážen hitovým refrénem, napodruhé zajímavě vypuštěným do klidné pasáže ozdobené citlivými klávesovými doteky.
V případě „Never Stay at Home“ se postupuje tak trochu obráceně, tvrdosti postupně přibývá, zůstává ovšem hymnický refrén. Další koncertní tutovka, tentokrát v onom Frontiers stylu. Obdobně ve druhé půlce alba zazáří „Falling Into Nowhere“. Znovu si dovolím pochválit sólovou kytaru. Přichází čas na baladu. „The Scent in the Room“ není špatná, ale s výjimkou sólového výjezdu a „Savatage“ kánonu v závěru ani strhující. „Promise of Tomorrow“ pouze naplňuje ambici. Nejlepší song má pořadové číslo devět. Při poslechu baladizující „Forever Too Late“ musí zaplesat srdce každému rockovému melodikovi. Ľubo zapomněl na svou agresivní tvář a já najednou slyším plačtivý projev Tonyho Harnella (už zase v TNT). Vše stoprocentně sedí. Na úplný závěr tu máme „Day for Night“, technický riff, ukázkový nájezd a valící se melodické linky. Uvolněná skladba, předznamenávající konec, energeticky ovšem stále bomba.
Přestože k navození euforického stavu odkrytím „Páté dimenze“ nedošlo, rozvinutí nemalého potenciálu a široké rozkročení napříč dávno vyčerpaným žánrem garantuje veskrze příjemný poslech. Původně jsem chtěl psát něco o tom, že by si kapela měla vybrat, k jaké ze svých tváří se vlastně přikloní. Beru zpátečku. Tady problém není! Celek je navzdory řadě odboček dost vyrovnaný. Na koncertech může být vše pozitivní navíc ještě umocněno. Pochopitelně, záležet bude na zvuku. Přál bych si jen, aby kytarově rytmická stěna zněla v koncertním provedení a eventuelně i na další řadovce o něco přirozeněji a méně rozostřeně než z aktuálního formátu. Četl jsem, že se na zvuku spolupracovalo s Bogrenovci. Hm, možná by studiové umění Martina „Spacoshe“ (BETWEEN THE PLANETS) a Jacoba Hansena (např. EVERGREY, ALLEN /OLZON) přineslo za stejné peníze větší čistotu a víc muziky. Nejde o doporučení, jen o ryze subjektivní spekulaci. Nemalou hodnotou ostatně disponuje samotné Bogrenovo razítko. Tak ať se daří.
| 07.03.2023 | Diskuse (0) | Pekárek hackl@volny.cz |
 |
