SUZANNE VEGA - Flying With Angels

90%

Americká indie folková legenda Suzanne Vega se po téměř deseti letech znova připomenula novou deskou. Těžko se tomu věří, že svůj debut vydala už před čtyřiceti lety. A potěší nás zjištění, že je ve skvělé formě. Jak hlasové, tak zejména skladatelské. Po zatím poslední desce z roku 2016 (ta s tím abnormálně dlouhým názvem, který si případně dohledáte), které bylo silně nasáklé jazzem a komorní atmosférou, se vrátila do poloh, kde si dovolím tvrdit byla vždy nejsilnější. Indie folk-rockové písničkářství, vyzrálý songwritting a kvalitní texty. Album nás pocitově vrací až někam do devadesátek, kdy měla svoje „nejtvrdší“ rockové období, nebála se používat docela ostré elektrické kytary a její songy měly slušný drive.

Aktuální deska „Flying With Angels“ je překvapivě živý, pestrý a svěží materiál. Můžeme ho vnímat i jako průřez její bohatou hudební kariérou, protože zde skutečně najdeme odkazy na všechny její fáze. Důležité ale je, že nejde o nějaké unylé, nostalgické, nedej bože patetické vzpomínání. Naopak, dostává se nám materiálu, který je plně životaschopný a zařadí se mezi její nejlepší díla. Suzanne se opět spolčila s dlouholetým spolupracovníkem, kytaristou irského původu Gerry Leonardem, který se postaral též o produkci alba. A je to produkce skutečně špičková. Citlivá, civilní, upřednostňující songy jako celek a dávající všechny nástroje, včetně zpěvu, do perfektně fungujícího celku. To, že je zvuk technicky vynikající, asi nemusím zdůrazňovat. Suzanne si ve svém postavení ani nic jiného nezaslouží. A opět je zde primárním cílem song samotný. Zvuk, dramaturgie, aranže, všechno to slouží jako obkladový materiál kolem solidního základu. Samotný zvuk je dospělý a nekonfliktní. Není revoluční, není ostrý, není nekompromisní, právě naopak. Je poslechově příjemný, hřejivý, dospěle nudný v nejlepším slova smyslu. Co se týče stylového vymezení, ústřední duo Suzanne a Gerry se rozjelo různými směry. Indie folk, new wave, post punk, hard rock, americana, soul. Všechno tohle různě míchají, songy dochucují, ale nenechávají se spoutat žánrovými škatulkami a mezi styly přirozeně proplouvají, kombinují je a snaží se z nich stvořit něco nového.

Co se týče songwrittingu, tady se Suzanne vrátili do své přirozené pozice pozorovatele a komentátora věcí veřejných. Jako typický zástupce intelektuální scény z Brooklynu má obrovský rozhled nejen v muzice, ale i v jiných uměleckých oborech. Je přirozeně citlivá na spoustu aktuálních celospolečenských témat. A dnešní USA, potažmo svět jako takový, jí nahrávají inspirace více než dost. Politický vývoj, radikalizace společnosti, kontroverze kolem svobody slova, ale třeba i válka na Ukrajině, to vše se v písničkách zrcadlí. Někdy napřímo a bez servítek („Last Train From Mariuopol“), jindy spíš v náznacích a metaforách. Není to ale jen o politice, umělecká scéna je pro ní minimálně stejně důležitá. O její skromnosti svědčí uznání, které věnuje legendárním kolegům Bobovi Dylanovi („Chambermaid“) nebo Lucindě Williams („Lucinda“).

Otvírák „Speakers´Corner“ je příjemné indie v duchu prvních alb z druhé poloviny osmdesátek. Pohodová skladba ve středním tempu je prosvěcovaná cinkavými kytarami, slide elementy s jižanským nádechem a lehce zdrsněná dunivými přechody bicích. Výborná kytarová práce Gerryho zdobí titulní „Flying With Angels“. Nádherně tajemná atmosféra z propletených kytarových segmentů, kombinujících akustické i elektrické kytary, je až magická. „Witch“ začíná zlehka, jako akustická hardrocková balada, ale hned po první sloce prudce změní směr a stává se z ní parádní moderní indie rock s temnějším nádechem a ozvěnami osmdesátkového kytarového new wave, jemně dochuceného synťáky. Suzanne zní zemitěji a drsněji, až z ní má člověk trochu strach. „Chambermaid“ je pohodová indie folková skladba plná pozitivní energie. Až do soulových vod v sedmdesátkovém hávu nás unáší „Love Thief“. Zde naopak Suzanne zní téměř jako nějaká černošská diva a její hlas je k nepoznání. Ideální skladba do sountracku k Tarantinově klasice Jackie Brown. A přesouváme se do devadesátek s „Lucinda“. Alternativní rock, americana, hard rock ve stylu kolegyně Sheryl Crow je šťavnatý a osvěžující. Akustická balada „Last Train From Mariupol“ je srdceryvná a smutná, jinak to být ani nemůže. Další posmutnělou skladbou je i „Alley“, která se odvíjí od výrazné basové linky doplněné o mírně nervózní bicí, společně vytvářejícími skličující atmosféru. A když nastoupí nádherné kytarové sólo, zní to jakoby sluneční paprsek alespoň na chvíli proťal těžká tmavá mračna. Nejtvrdší skladbou je bez debat „Rats“. Post punkový riff v hypnotickém duchu, kvílivé klávesy ostře vpichují své hroty, Suzanne káže jako nějaký temný apokalyptický kazatel. Velké překvapení, tohle bych od ní skutečně nečekal. Ale závěr bude opět pozitivní. V irském duchu zabarvená indie folková „Galway“ je miláčkem každým coulem.

Nebudu vám lhát. Do tvorby Suzanne Vega jsem musel dozrát. Pamatuji si, když začátkem nového milénia hrála v Bratislavě a můj kamarád jí už tehdy adoroval a bez váhání šel na koncert. Já jsem jí registroval, ale v té době jsem jel silně v nu-metalu a tvrdém alternativním rocku a na nějaké folkové cajdáčky jsem nebyl zvědavý. Teď se musím jen hořce pousmát nad svojí, řekněme nevyzrálostí. Když teď poslouchám její nové album, jsem okouzlen jeho krásným zvukem, nasycen pestrostí a fascinován jednoduchou, ale profesionální produkcí. Je to album, které si člověk skutečně vychutná. Album, které potěší, a zároveň přinutí k zamyšlení. Album, u kterého se alespoň na chvíli zpomalí ten uspěchaný svět kolem nás. Nebo vás jen nechá objevovat další a další vrstvy, které se umně schovávají ve zdánlivě jednoduchých a přímočarých písničkách.

09.06.2025	Diskuse (2)	Tomáš