Last Hardrock Outsider

THE WHITE STRIPES - Icky Thump

Když Jack White na předchozím albu THE WHITE STRIPES („Get Behind Me Satan“) odložil kytary, šlo nejen pro mne o velké překvapení. Nový směr, kterým se na něm THE WHITE STRIPES prezentovali, totiž stál především na postupech tradicionalistického ražení, kde prim krom zpěvu a rytmiky hrálo zejména piáno. Další album však znovu vše vrací ke garážovému rocku, i když možná s podstatnější inklinací k bluesovým základům. „Icky Thump“ tak představuje dvojici potulných kejklířů s talentem pro složení toho správně peprného blues a folku.


Síla téhle formace vždy spočívala v naprosté lehkosti, autenticitě a samozřejmosti, s jakou své popěvky vystřelovali od boku. Radost z hraní a prostota jakéhokoliv pozérství z nich dělala jednu z nejvíce charismatických dvojic americké rockové scény, což kdysi rovněž stvrdili několika kuriózními koncerty, které se odehrály na netypických místech, jako třeba ten v autobuse hromadné městské dopravy. Zábavný byl i fórek s nejkratším vystoupením rockové historie – když Jack a Meg v ulicích Toronta odehráli koncert, který trval celou jednu sekundu. Samozřejmě, že večer pak došlo v hale na regulérní show, takže fanoušci o nic nepřišli, ale přeci jen, tahle dvojice měla vždy nápadů, jak na sebe strhnout pozornost a přitom se ani moc nevnucovat, dostatek.



Vlastně mně tahle vykutálená dvojice vždy připadala jako tuláci, co se po několikadenním pochodu jedno horké odpoledne prostě v klidu usadí, rozbalí své skromné nádobíčko a  celé osadě poté vyhrávají svoje lidovky dlouho do noci, aby na úsvitu druhého dne nepozorovaně zmizeli, jakoby se po nich zem slehla. Jejich legenda však na každém místě, kde se objeví, přetrvá věky.


Úvod alba zde obstaral drásavý titulní song s rozpraskaným kytarovým zvukem, tupými údery do bicích a hysterickým frázováním Jacka Whitea. Dvojice si v něm na čas odskočí za úmorným vedrem do mexické Tijuany, kde se potuluje uličkami jedné z vykřičených čtvrtí. Skladbě dominuje výrazný riff, který je obohacen několika vstupy starých hammondů v její prostřední části. Při „You Don´t Know What Love This“ není těžké nevzpomenout si na Jackův druhý band – THE RACONTEURS. Zpěvný jižanský rock ve středním tempu s několika vrstvami poloakustických kytar je zkrátka téhle partě bližší. Následuje teskné půlnoční blues jak od táboráku rozdělaného uprostřed pustiny – „300 M.P.H.  Torrential Outpour Blues“. Skladba „Conquest“ nás znovu vrací na přelidněnou mexickou slavnost, kde je na každém kroku cítit vůně pečeného masa a místních pálivých papriček. Latinskoamerický trumpetista jí pak celou ovládne a kapela tak ve svižném tempu upaluje na horkokrevných kobylách směr domovská severní hranice, div jim v tom rychlém zmatku klobouky z hlav neupadnou.


Skrze písně „Prickly Thorn, But Sweetly Worn“ a „St.Andrew“ se přesuneme až kamsi do mlhavého Skotska, kde je čas na pálenku a nějaký ten tradicionál v místní putyce. Tak trochu zde cítím spřízněnost s některými songy z třetího alba legendárních LED ZEPPELIN, ale dost možná je to jen můj letmý dojem. Tyto ostrovní dusačky tvoří spolu s předešlou mexickou „Conquest“ jakousi výraznou páteř alba. Jedná se tak zřejmě o nejosobitější trojici písní, což stvrzují právě vcelku psychoticky úpící dudy v závěru „St.Andrew“. V druhé polovině alba přichází čas na riffovější záležitosti jako „Little Cream Soda“ a barové boogie „Rag And Bones, kde kytara jen tak pobrukuje souběžně s bicími. Následuje nádherná balada „A Martyr For My Love For You“ zdobená klenbou kláves. Závěrem tedy nezbývá než dodat, že THE WHITE STRIPES se v podobě „Icky Thump“ vrátili s kvalitním materiálem, který ctil jejich dobrou pověst, bohužel dnes už víme, že to tenkrát v roce 2007 bylo naposled.


16.01.2018Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

prasezlesa
18.01.2018 14:57

A skoro mi až přijde, že si White vyloženě libuje v jednoduchým, špinavým zvuku, ve kterým by ani moc detailů slyšet nebylo. Nemůžu tenhle postoj vystát.

 

prasezlesa
18.01.2018 14:54

Mně přijde jeho hudba strašně jednoduchá a nudná. Ve smyslu, že ji jednou slyším a už v tom nemám co objevovat, takže nemám důvod to znovu poslouchat. A zároveň mě strašně moc irituje jeho hlas, takže to ani poslouchat nechci.