Last Hardrock Outsider

VLČIE MAKY - Horehronie

Nedávno jsem na našem webu poznamenal, že se své oblíbence z domácí scény snažím sledovat, kdežto ti zahraniční si mě – když už trochu zbystřím – nacházejí tak nějak sami. Jakmile jsem tedy zaregistroval aktuální video s hostujícím Danem Bártou, okamžitě jsem zpozorněl a pustil se do pátrání. Skupina, nebo chcete-li projekt, s poetickým názvem VLČIE MAKY pro mě nejprve představoval další slepou mapu, nicméně právě díky uvedené spolupráci jsem mohl celkem spolehlivě odhadovat jisté kvalitativní parametry. O chvilku později došlo i na nemalá očekávání. V rovině objektivní klapla prognóza takřka na sto procent. V rovině subjektivní se dostavil umělecký zážitek velmi solidního kalibru.


Trivialitě výše zmíněných odhadů by se leckdo asi pousmál. Žádná velká věda. Předpokládám, že minimálně od určitého věku nechce ztrácet čas nikdo z nás, natož špičkový a spíše introvertní zpěvák. Pokud má navíc nějaký umělec určité renomé, nebude si ho zbůhdarma kazit hostováním v pásmu průměru. Z hlediska marketingových praktik jsem samozřejmě zareagoval jako vosa na bonbón. Nebýt účasti Bárty, s velkou pravděpodobností by mě jedna sympatická parta výborných slovenských muzikantů minula. Čím tedy mohly VLČIE MAKY naši pěveckou hvězdu zaujmout? V prvé řadě krásnou a žánrově příbuznou hudbou, kterou mimo osudový hlas zdobí i jistý punc originality. Stručně řečeno, dotyční kombinují folklór, reprezentovaný zejména vokální složkou, s jemnými, až nekonfliktními jazzovými postupy, typickými pro konvenční jazzové trio. Činí tak už nějaký čas, a to vkusně i zábavně. Neexperimentují, neelektronizují, „pouze“ ve velkém stylu fúzují. Přesvědčivě. Nabýváte tudíž dojmu, že právě jazz má k folklóru nejblíže, že neexistuje přirozenější spojení, že tu vlastně takový styl byl odjakživa a oni jsou jen jeho špičkoví interpreti.



Konzervativnější přístup se netýká jen roviny hráčské, ale i samotné kompozice a aranžmá. Plně respektují hybatele, kterým je příjemný a jistý hlas zpěvačky Jany Kozákové. Ač doprovod jazzově exhibuje, nikdy nedostává vokál pod tlak. Naopak, nejen vynikající klávesy jsou mu spolehlivým partnerem. Klávesista Klaudius Kováč podtrhuje krásu takřka všude, kde se dá. Obdobně, možná o něco umírněněji pracoval i producent Peter Dobrík, jehož sbory působí až v druhém, resp. třetím sledu. Další a další poslechy mě přesvědčily o tom, že ona fúze má spíše podobu životného, snad až požehnaného partnerského vztahu, plného respektu a pochopení. Chlapi si prostě uvolněně zahrají a ještě zvládají být velkou oporou zpěvačce, která miluje folklór a baví ji jazz. Někdy se zajde i dál, např. v baladicky laděné písni „Pod obláčkom pískaju“. V podobných chvílích se ovšem nedá hovořit o vyšší kvalitě, ta je po celou dobu enormní, ale jen o kvalitě odlišné. Jaké? Ještě hlubší? Více umělecké? Odpověď tentokrát alibisticky nechávám na posluchači.


Druhé album „Maků“ každopádně pokračuje v nastoupené cestě. Jana Kozáková na jazzové bázi dokumentuje, inventarizuje, aktualizuje a poté zpřístupňuje slovenskou folklórní klasiku. Z „Podpoľanie“ se tentokrát vyrazilo na „Horehronie“. Volba písní byla provedena citlivě, tj. tak aby snaha o jednotící ráz nové kolekce a současně pestrost vykazovala rovnováhu. Nikde nic nevyčnívá, čemuž pomáhá i perfektní zvuk. Lidově-naturální charakter vokálních základů v jazzovém provedení nechřadne, spíše postupně rozkvétá, čemuž nepomohl jen samotný výběr jednotlivých písní, ale i jejich citlivé řazení. Na velmi decentní a procítěný rozjezd navazuje bohatá škála rytmů a nálad. Kováč nevyniká jen odzbrojující hrou, ale i schopností odhalit krásu folklórních motivů a obrazů tím, že jim dopřeje zdobný, přesto však elegantní jazzový rám. Po rytmické stránce dokáže překvapit poměrně razantním funkem („Prepeľička, prepeľička“) či salsou („Ej, prečo si puakaua“). Jako aranžér může zkoušet prakticky cokoli, protože za zády mu stojí jistojistá dvojka hudebníků, Róbert Ragan Jr. (kontrabas) a Peter Solárik (bicí). O instrumentálních výkonech lze hovořit jen v superlativech. Vypíchnout někoho, by znamenalo urazit druhého či třetího.:-) Každý nástroj hraje přesně to, co má. Neokázale okázalá prezentace hráčských schopností přináší kromě zábavy klid a řád, tolik potřebné pro vokál Jany, na které leží tíha stěžejního emočního sdělení. Pakliže má jejím hlasem hovořit odkaz staletí a tužby generací, musí jít vše nepodstatné stranou.


Vokální rovina VLČÍCH MAKŮ je z povahy věci zdaleka nejzávažnější. Pokud se vrátím na začátek, volba technicky a emočně mimořádně vybaveného Bárty pro duet v písni „Kažu sa mi ženiť“ se proto jeví logicky. Stejně tak účast obdobně disponovaného Petra Adamova v prvním duetu „Javorom, javorom“. Komunikace mužského a ženského elementu zde působí autenticky, jazzovou manýru najednou přestáváte vnímat. Takových okamžiků pak toužíte prožít co nejvíc. Díky síle písní a Janě se jich – byť v o něco méně efektní podobě – dočkáte často, přestože hlavní protagonistka už zůstává sama. Pravda, nemá k dispozici ultra charismatický hlas typu „svůdce“ Adamova či intelektuálně-nervní projev Bárty. Ve svém hlase a technice však ideálně spojuje milostnou cituplnost s výrazovou umírněností a racionalitou „ženského údělu velícího k přežití a zachování rodu“ a také s oním zápalem, který musí právě zpěv folklórních melodií doprovázet, „aby se NĚCO vůbec mohlo stát“. Ve chvíli, kdy si Jana v uvedeném stylu střihla závěrečný soul „Sokole, holube“, jsem si znovu uvědomil, že slova o univerzalitě hudby nemusí být pouhou frází. Vynikající album, které není nutné doporučovat, stačí si ho jen pustit.


26.04.2022Diskuse (3)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Stray
28.04.2022 17:12

-k- : Pak si tady správně.

 

-k-
28.04.2022 12:03

Je pravda, že právě intelektuálština je tím, co mě na Bártovi odpuzuje jednoznačně nejvíc 😂😂😂 brrr…

 

Honza H.
27.04.2022 18:55

Díky za tip, recka navnadila! Slovensko a folklór mám v oblibě, zdá se, že v tom bude míň manýr a intelektuálštiny než u Bárty, což je dobrý znamení :)