Last Hardrock Outsider

NIKOL BÓKOVÁ - Prometheus

Recenzi na nové album klavíristky a skladatelky Nikol Bókové jsem zvažoval dlouho. Vše podstatné, včetně obsáhlého rozhovoru, bylo totiž napsáno již v Headlineru. Kdo si však zmíněný rozhovor přečte, tak snad pochopí, že na něco by mohlo být ještě navázáno, že možná chybí jakýsi pohled z druhé strany, resp. z druhé scény, o které se zde mluví. Více pro začátek napovídat nebudu. Každopádně, stačil půlroční odstup, pár dalších poslechů a najednou se začínají rýsovat tyto řádky.


Nikol Bóková působí v rámci domácí hudební scény stále jako zjevení. Kritikou ceněný debut „Inner Place“ nahrála teprve před pár lety. Jde o vynikající album jazzového tria ve složení klavír, kontrabas a bicí. Sama Nikol se za ryzí jazzmanku ovšem nepovažuje: „Nikdy jsem neměla žádné jazzové vedení, nikdy jsem nebyla na žádných přednáškách o jazzu. Moje přednášky jsou to, že chodím na pivo s jazzmany a poslouchám, jak si oni o tom povídají, a pak se zapojuji do debat.“ Blíž má ke klasice, díky čemuž krášlí svou tvorbu melodickými háčky či drápky a také nejazzovou dramatičností. Za vše v tomto směru hovoří druhé album „Unravel“, začínající skladbou romantizujícího impresionisty Vítězslava Nováka. O něm snad někdy přístě.:-) Jenže, kdyby šlo jen o klasiku, prosakující sem tam do popu, určitě bych se k její hudbě tak často nevracel a tak moc ji neprožíval, natož o ní psal. Jednoduše řečeno, styl dotyčné vykazuje skoro rock/metalovou intenzitu. Příjemný fakt, nad jehož příčinou jsem dál nepřemýšlel. Opřít „po našem“ se do toho umí řada interpretů různých žánrů. Ve spojitosti s okolnostmi provázejícími přípravu třetí studiovky nazvané „Prometheus“, už mi ledacos došlo. Byla to právě smrt otce, drahé bytosti a fanouška tvrdší hudby, která se do rockového vyznění některých partií nového alba promítla v ještě větším měřítku. Najednou bylo vše jasné.



Nikol šla tentokrát o dost dál, resp. na chvíli zas někam jinam, kam už se nejspíš vracet nebude. Na novince musela znít kytara, a když už, tak proč ne rovnou od „pana Nechybujícího“. David Dorůžka sice takovou přezdívku nemá, ale rozhodně patří mezi těžkou váhu, a to i v mezinárodním srovnání. Kývnul. Dalším osloveným byl respektovaný kontrabasista, skladatel a pedagog Jaromír Honzák. Za bicí usedl spoluhráč z kmenového tria, Michał Wierzgoń (jinak také PURPLE IS THE COLOR). A teď to přijde! Sestavu totiž doplnil instrumentalista, jehož hráčské mistroství má velmi blízko ke genialitě. Hornista a dirigent Radek Baborák patří mezi absolutní světovou špičku a každé setkání s ním, ať už studiové, nebo koncertní, s sebou nese mimořádný zážitek. Budete-li mít někdy příležitost vidět a slyšet živoucího mistra v akci, neváhejte ani chvilku.


Účast jmenovaných každopádně svědčí o obrovské kvalitě i velkém sebevědomí hlavní protagonistky. Tito hudebníci s nikým čas nemarní, Baborák ho nota bene nemarnil ani s Berlínskou filharmonií, považovanou za jeden nejlepších symfonických orchestrů na světě. Musíte jim proto nabídnout materiál s velkým „M“ a zároveň počítat s tím, že ho svou kreativitou mohou citelně proměnit; nikoli rozbít, v tom zas spočívá jejich výhoda. A také s tím, že svým hráčským uměním budou vrhat masivní stín na zbylé interprety, aniž by, což může být pro zastíněné vlastně nejhorší, jakkoli exhibovali.


Nikol se ke všem uvedeným rizikům postavila čelem. Ničemu se nesnažila uniknout. Po takovém přístupu není na „Prometheovi“ ani stopa. Naopak, se světlem a stínem svých spoluhráčů si zde hraje, s pokorou, ale hraje – takřka permanentně, nutno dodat. Může, protože jim složila krásné motivy, kterým se mohli naplno oddat a zapomenout při tom na ultra jemné, ale pevné ručky jedné talentované režisérky. Všichni se tak na pouhé dva dny nahrávání (bez společných příprav!) stali součástí nekompromisního autorského plánu – autentického příběhu tvůrce, nad který se na albu nikdo nestaví. Míra koncentrace všech zúčastněných na empatické vyjádření tohoto příběhu dosahuje až bolestivých hodnot. Výsledek je tudíž po stránce instrumentální zdrcující, po stránce pocitové odzbrojující. Během poslechu máte chuť někoho obejmout. Posluchač na všem vydělal. Popravdě, zas tak moc se po něm nechce. Signál je enormně silný, připojení za babku, vysílání multižánrové či nadžánrové a obrazy nádherné. Kdo uteče, prohraje, resp. přijde o možnost pomalu vstřebávat něco jako absolutní hudbu určenou všem, nikoli však konzumním masám. Ostatně, i sám titán Prometheus pamatoval na celé lidské pokolení a také pro ně hodně zkusil.



Album se rozjíždí pomalu. K unisonu lesního rohu a kontrabasu se nenápadně přidává klavír s bicími, jen proto, aby úvodní skladbu „A Star Trodden Way“ otevřel prvnímu sólu Dorůžky. Fantazie, jeho semiakustický Gibson (tipuji) medově odkapává a nevytrácí se ani pod výstupem Honzáka přebírajícího sólovou štafetu. Nastupuje Baborák a s ním první gradace. Dějí se věci, splynutí klavíru s kytarou je totální a k tomu ten osudový lesní roh. Hm, skoro se mi nechce pokračovat, zvlášť když slova nestačí. Není nakonec lepší zůstat na povrchu? I takový přístup se jeví být možným a také pocitově bezpečnějším. Titulní kompozice si ovšem pár slov zaslouží. Představuje jádro celé desky, rozpíná se všemi směry, a navíc míří až někam k fusion, v šesté minutě dokonce k prog rocku(?). Temné intro bravurně obstaral Honzák, po chvíli vstoupí do hry velmi silný a temný klavírní motiv, poté se přidá zlověstný lesní roh, jehož komunikace s klavírem vrcholí jakýmsi zoufalým voláním o pomoc, záchranu nabízí Dorůžka. Stačí dva tóny, první patří klavíru, druhý už kytaře a nálada se bleskem mění, někdo je na blízku. Neskutečné. Začala teprve třetí minuta. Bože, tam je muziky. Kytara krátce přebírá otěže a pak zas on. Baborák čaruje v každé chvíli, kdy se objeví; s tak zrádným nástrojem v rukou se jedná o něco neuvěřitelného. Neustále, dalo by se říci z povahy věci (nástroje), prohlubuje duchovní složku, zvětšuje prostor a vyplavuje smutek, ve všech jeho podobách. Občasné eskapády na tom nic nemění. Dorůžka nezaostává, dostal nicméně naprosto odlišnou úlohu. Tiší bolest, vede hřejivý dialog, většinou s klaviaturou. Rytmika se prostě musí držet zpátky. Dokáže však i udeřit. Hvězdná chvíle Wierzgońe přichází v 5:18. Po katarzi už zůstává jen tep jednoho tónu, kolem kterého vše dohořívá. Skladba roku!


Nikol stojí svou hrou téměř po celou hrací dobu každému z instrumentalistů nablízku, tedy pokud nechce být sama – na louce v „On a Meadow“; nebo si nepotřebuje něco „vyříkat“ jen jedním z nich – v „Nunchaku“ konkrétně s Baborákem, jak jinak…



Vše podstatné bylo již řečeno. Speciálně čtenáře CrazyDiamond lze ještě upozornit na soundtrackový úvod „Lightness of Space“, postupně přecházející v asi nejrockovější moment desky. Wierzgoń zde hraje atypickou „rovinu“ a Dorůžka zběsile sóluje. Oba dva jsou vynikající, ale najednou toužím na jejich místech slyšet Johna Petrucciho s Mikem Portnoyem (Baborák by pochopitelně mohl zůstat:-)). I oni by nepochybně podlehli kouzlu vrcholné klavírní hry plné rozmyslu a citu. Vraťme se zpátky na zem. Nikol s vysokou pravděpodobností tímto směrem nikdy nepůjde. Nezbývá, než se s tím smířit. Poslech „Peaceful Ride“ k tomu poskytuje ideální příležitost. Rozemlet na prach, ale smířen – „Heart of Gold“. Baborák měl fantasticky sejmuté a smíchané náběry na toto barokně laděné, prometheovské outro nahrát napoprvé. Vždyť jsem říkal, že je geniální.:-) Tak ho na závěr odcitujeme: „Spolupráce s Nikol Bókovou a bandem, který vzniknul pro realizaci tohoto projektu, byla pro mne výzvou a muzikantskou radostí. Nejenže jsem potkal a poznal nové kolegy, se kterými jsme si padli do noty, ale ještě jsem zažil zrození zcela nového, emočně bohatého díla. To je nyní zakonzervováno na nahrávce, na kterou se opravdu těším.“ 


Nejvíc mě děsí pomyšlení, že nebýt Animal Music, resp. aktivit Petra Ostrouchova, podobná „konzerva“ by možná ani nevznikla. Jen tak dál a v dramaturgii třeba i trochu přitvrdit.:-)


01.01.2022Diskuse (1)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Pekárek
03.01.2022 16:57

Poznámka Dorůžka, kytara: po dodatečném naťuknutí making of videa a konzultaci se znalcem - má jít o Fender Telecaster:)