Last Hardrock Outsider

DAVID BOWIE - Velkoměstské tamtamy smrti (1992-1996) 11/12

Devadesátá léta zkrátka Bowiemu přála, jeho kariéra se totiž nadechla k novým uměleckým obzorům jako už dlouho předtím ne. Vše začalo albem „Black Tie White Noise“ z roku 1993, které pro samotného Davida představovalo jakousi renesanci progresivního přístupu k vlastní tvorbě. Úvodní skladba „The Wedding“ byla inspirována skutečnou událostí, protože David se krátce před vstupem do studia znovu oženil, tentokrát s exotickou supermodelkou Iman Abdulmajid, se kterou žije do dnes. Celé album je pak velmi aktuální odpovědí na dobový metropolitní sound a promítá se do něj mnoho rozličných hudebních kultur. Deska ve své době platila za velmi moderní třaskavou směs, takže je vzhledem k tomu, že svůj následný souboj s časem ustála, velmi udivující, že se na ní dnes vlastně trochu zapomíná, což budiž přičteno na vrub několika ještě inovativnějším albům, která v zápětí po ní následovala.


Prvky černošského rhytm´n blues, ale i funky, hip/hopové scratche, jazzové fáze, dechové sekce, hlavní performer ovládající saxofon, to vše se do tehdejších Bowieho skladeb promítalo. Titulní song a oba singly „Jump They Say“ a „Miracle Goodnight“ se staly v roce 1993 velmi úspěšnými a špatné to nebylo ani s výslednými prodeji. Kritika každopádně Davida Bowieho tenkrát velmi chválila a označila desku „Black Tie White Noise“ za jeho nejzajímavější a nejsmysluplnější nahrávku od časů „Scary Monsters“ z roku 1980.



V roce 1995 spatřilo světlo světa koncepční dílo „1.Outside“, jeden z nejambicióznějších hudebních projektů své doby. Brian Eno, který se na albu rovněž podílel, tak zde po dlouhých sedmnácti letech znovu zúročuje své pověstné metody a studiové fígle. Rozhodl se totiž, že celé nahrávání pojme jako experiment. Deska vznikala opětovně v Mountain Studios ve Švýcarsku od poloviny roku 1994 a k nahrávání byla přizvána velmi pestrá skupina hudebníků, a sice kytarista Reeves Gabrels, bubeník Sterling Campbell, klavírista Mike Garson nebo baskytarový multi-instrumentalista Erdal Kizilkay.


Sám Eno se při vzniku nahrávky cítil jako ryba ve vodě a ujal se prakticky téže role jako při tvorbě šestnáct let starého alba „Lodger“. Dohlížel tedy na průběh prací a vymýšlel různé způsoby a pravidla, která měla utvářet samotný nahrávací proces. Asi nejpodivnější metodou byl balíček kartiček, kde každá karta popisovala postavu, kterou měli hudebníci při samotném nahrávání představovat. Eno vyžadoval, aby se muzikant doslova vžil do své předepsané role, která byla krátce vystižena na kartě – např. „je rok 2005, jseš basista v arabské soulové kapele a hraješ v severoafrickém nočním klubu při travesty show, hraješ disharmonickou funky linku, abys udělal dojem na budoucího tchána, ředitele společnosti Silikonia, který sedí v publiku“. No řekněte, je tohle normální? Ostatně už v době rozmachu Nové vlny v pozdních sedmdesátých letech při nahrávkách  Bowieho alb v Berlíně způsobovalo jeho pověstné prohlášení „jakmile narazíte na blues rockový akord, ignorujte ho“ v řadách hudebníků celkem pozdvižení.


Samotné album „1.Outside“, byť se názor na něj u řady kritiků různí, považuji za velmi specifickou a netradiční nahrávku, patrně zcela nejdivnější jaká byla vydaná mainstreamovým hudebníkem v průběhu celých devadesátých let. Sedmdesát minut hudby s devatenácti písněmi je zkrátka velká porce i u daleko přijatelněji a snadněji poslouchatelné hudby. Album je velmi moderní a různorodé, a tak střídá hitovější písně s náročnějšími kusy, ve kterých není nouze o hutně atmosférické pasáže, kvílení saxofonu a klavírní jazzová preludia. To vše promíchejte s moderním náhledem Briana Ena na tehdejší rock (vzpomeňte jeho inovativní přístup během jeho práce s irskými U2 - alba „Achtung Baby“ a „Zooropa“) – tedy kytarové zvuky prohnané přes nejrůznější efekty, někde i taneční rytmika a připočtěte k tomu Bowieho začínající zálibu v tvorbě Trenta Reznora a jeho NINE INCH NAILS, která se naplno projevila zejména na následujícím díle „Earthling“.



Některým posluchačům připadal celý projekt jako šílenost, pro druhé zůstává nejobsáhlejším, nejexperimentálnějším a nejpodmanivějším albem své doby. Ústředním tématem nahrávky je deník soukromého detektiva Nathana Adlera, který pátrá po pachateli tzv. uměleckých vražd, takže jde o post moderní krimi látku ve stylu filmu „Seven“, kde není nouze o časté přesuny v čase i místě děje, ani o seznámení se s postavami zasahujícími nějakým způsobem do ústřední linie příběhu. Stísněná, zlověstně abstraktní až depresivní nálada se vznáší nad dílem jako těžký mrak, který byl však pro mnohé poněkud tvrdým oříškem.


Klasické songy jsou rozporcovány několika vypravěčskými předěly, které jsou namluveny absurdně až směšně působícími hlásky. Nicméně skladby jako titulní „Outside“, „I´m Deranged“ (byla použita ve filmu Davida Lynche „Lost Highway“) nebo „The Heart´s Filthy Lesson“ jsou velmi podmanivé a mají schopnost posluchače navždy uhranout. Jde tak o jedno z vůbec nejprogresivnějších děl, na jakých byl kdy David Bowie k slyšení a to je vzhledem k jeho širokému tvůrčímu portfoliu co říci. Někoho oslovují temnější snové záležitosti typu „The Motel“, jiný nachází zalíbení v posluchačsky přívětivějších, odlehčených skladbách jako „Thru´These Architects Eyes“ nebo „Strangers When We Meet“, které opanovávají finiš alba, každopádně se už v době vydání jednalo o velkou událost.


27.08.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

TOPlist