Last Hardrock Outsider

MICHAL PAVLÍČEK - Pošli to tam!

Někdy je prostě dobré zajít na přednášku k panu profesorovi a ujasnit si některé priority. Zvlášť tehdy, když lze v jeho očích stále ještě bez problémů zaregistrovat onu lišáckou jiskru, která svědčí o schopnosti sebeironie a současně neguje veškeré obavy ze senility nebo rezignace. Dostane se vám pak spousty poznatků a podnětů, vytříbených náročným testem všech možných polemik i konfliktů a vyztužených mocnou životní zkušeností. A konečně i toho nejdůležitějšího, totiž ukázkového příkladu, jak lze důstojně stárnout, když má člověk alespoň trochu štěstí. Talentovaní lidé nemají v tomto směru žádnou výhodu, resp. jsou na tom pod neutuchajícím tlakem očekávaného výkonu ještě hůře. Michal Pavlíček byl přitom podarován v mnoha ohledech, nejenže má talent, je i velmi pracovitý, určitě mu nechybí smysl pro humor ani hlubší náhled na řadu podstatných věcí. V éře hodnotové relativizace jsem si za pár vyzrálými tóny nakonec odskočil zrelaxovat právě k němu.


Cesta k „Pošli to tam!“ ovšem nebyla přímočará. PRAŽSKÝ VÝBĚR jsem dříve spíš respektoval, než poslouchal. Daleko víc se mi líbili STROMBOLI, především pak tvrdší jazzrockové instrumentálky z jejich eponymního dvojalba. I dnes mě dokáží naprosto pohltit. V době nástupu grunge zas zapůsobily velmi osvěžujícím dojmem Pavlíčkovy našláplé projekty BSP a BIG HEADS. Od té doby víceméně pauza. Můj větší zájem o „lidi kolem PRAŽSKÉHO VÝBĚRU“ podnítila, možná trochu paradoxně, teprve mezinárodní sešlost kolem Michaela Kocába a její album „Aftershocks“, které se mi ovšem dostalo do rukou až minulý rok. Příjemné překvapení z toho, co dokázal jeden ze dvou pilířů české rockové legendy, vystřídala zvědavost ohledně aktuální formy druhého. Posledním impulzem se stal plakátek nalepený v blízkosti pražského Hyde parku – Palackého náměstí. „Neumělá“ kresba srdce prostřeleného kytarou svojí zdánlivou naivitou a nerockovostí zaujala. Zmíněná symbolika, nebyla-li úplně mimo, šla každopádně příjemně proti proudu. Vše nakonec urychlilo cd darované kámošem, který pěl ódy na jeden z mistrových posledních koncertů.



První poslechy se nesly ve znamení uznalého přikyvování. Ano, tohle je skutečně profesorský výkon. Stoprocentní hra a maximální pestrost. Výborný zvuk, jemuž dominuje, jak jinak, kytara, která podléhá jen svému pánovi a jejíž zvuk nenarušuje naprosto nic. I hutnější bicí tradičně výborného Miloše Meyera znějí v podstatě velmi nekonfliktně a jemně. Po pár dnech se nicméně dostavily neklamné příznaky provázející poslech něčeho víc než jen kolekce výborných skladeb: mrazení, neodbytné melodie a v závislosti na nich i četné změny nálad, které kupodivu svět kolem mne polidšťovaly. Nová sólovka Michala Pavlíčka není čistě instrumentální, přesto jí takové skladby naprosto dominují, neboť jde o opravdové skvosty, nadto opalizující pozitivními emocemi. Pavlíček v tomto směru neošidil snad ani jeden tón. Každý nese jedinečný otisk a z každého z nich tryská radost ze hry, o níž se chce evidentně a permanentně dělit, a to bez ohledu na intimnější atmosféru některých skladeb. Absolutně také nezáleží na tom, zda přistoupil k rozmáchlé, či decentní kytarové výmalbě. I díky tomu se album prakticky nemůže oposlouchat. Maestro se do své vlastní hudby během nahrávání zkrátka ponořil a dosáhl mimořádné hloubky, aniž by se současně něčemu či někomu uzavíral. Onen český (národní) undergroundový prvek, typický právě pro PRAŽSKÝ VÝBĚR, nechává ve své hře spíše jen problesknout. Jakmile rozezní své struny, vůbec nepochybujete o tom, že posloucháte světovou kytarovou extratřídu, která se v celé své jedinečnosti dnes a tady upřímně snaží navázat co nejuvolněnější a nezamindrákovanou komunikaci se světem kolem sebe a „poslat to tam“. S tím koresponduje i fakt, že titulku reprezentuje asi nejdůraznější, rozuměj nejtvrdší, skladba. Jeho projev, jakkoli působí vřele, totiž rozhodně neobnáší prvek podbízení.


Pavlíčkovo sdělení, i když je veskrze pozitivní a někdy i humorné, neztrácí ani okamžik na opravdovosti. V tom Havlův „srdeční vzkaz“ obsáhlo dokonale. V uvedeném smyslu může „Pošli to tam!“ představovat velmi úspěšnou misi. Aby také ne, když tak chytře políčil na každého rockera. Takže, zatímco jsem si nejprve užíval patetický kytarový trip „Ve znamení Jayi“ či metalově vygradované „Červánky“, vykvetly další a další skladby. Ty první ovšem stále „nevadnou“, stačí jen měnit úhel pohledu a objeví se další a další nuance. Proto také právě „Ve znamení Jayi“ stále považuji za jeden z instrumentálních vrcholů, který může mocně působit i koncertně. Někdo jiný může být zas zaháčkován až vaiovsky odlehčenou skladbou „Jseš tak romantická“ a krásu již zmíněných objevit až posléze. Za stručný rozbor by každopádně stály všechny instrumentální kousky, včetně takřka crimsonovského úvodu v podobě „Dunění“ a lehce znepokojujícího meditativního finále, jež obstarala decentní akustikou prodchnutá „Na druhém břehu“.


O něco delší dobu jsem si lámal hlavu s písněmi. Hned první z nich jsem zprvu vnímal jako značný propad. Nabízím tuto verzi: Některé zpívané skladby proud závažných emocí prýštících z kytar znatelně odlehčují. Přístup Pavlíčka k využití ženského elementu by snad mohl vyznívat až allenovsky, tj. ve smyslu pravidla – nejdříve podlehnutí femme fatale a pak skladba dokonale padnoucí jejímu projevu. Podobné úvahy však nabourává nejen hostování Třešňáka s Müllerem, ale především očividná snaha odlehčit tíhu sdělení svěřeného kytarovým tónům. Jednotlivá instrumentální čísla, resp. jejich sady, chtěl prostě nějak výrazněji předělit, jinak by hrozilo riziko přílišného akademismu, popř. únava či sterilita z nadměrného působení vysokých emocí. Pomocí občasného vrácení na zem, vystřízlivění, naprosto odlišného – ženského – výraziva, popř. melancholičtější vokální polohy a ironie lze pak posluchače po chvíli vystřelit zas o něco výše. Hostující zpěvačky tudíž plní především roli těch nejvhodnějších interpretek a možná i něčeho jako principu (puntíku) jin v Pavlíčkově jang tvorbě. I díky popsané dynamice vám těch téměř sedmdesát minut magické hudby, a tím pádem i přednesu neodolatelné koncertní pozvánky uteče opravdu rychle.


12.07.2019Diskuse (28)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Prowler80
14.07.2019 00:52

https://youtu.be/jbQuauLn52c

 

Prowler80
14.07.2019 00:50

Týden jsem byl pracovně mimo republiku, takže jsem si zpětně pročítal recenze, jež se tu mezitím objevily + následné diskuze. Martyrem, jenž by primárně cílil pouze na diskuze, rozhodně nejsem... Zážitek to každopádně byl, byť valnou část kompozic jsem slyšel toho večera logicky poprvé. Ze singlů, které vyšly v době před koncertem, se mi nejvíce pozdávala skladba Vina křídel, nicméně ta byla spíše produktem Semelkových neutuchajících sólových aspirací. Střelák aneb tehdy KD Střelnice, je budovou, v níž se v oněch časech nacházela v nadzemním podlaží restaurace, v podzemním vinárna Bzenecká lipka, ale především poměrně velký sál, v němž se pořádaly koncerty, ale i maturitní plesy. I s balkóny bych kapacitu odhadoval zhruba na 1000 sedících osob. Nachází se na levé straně počátku "výpadovky" na Hřensko, nedaleko od Labe nad bývalým přístavním překladištěm. Na tehdejší koncert byl sál prakticky zaplněn. Atmosféra velmi dobrá. Všechna místa k sezení. Během jednotlivých skladeb posluchači většinou soustředěně naslouchali produkci, po skončení každé následovala o to bouřlivější reakce. V té době byl popsaný průběh koncertu u podobně stylově zaměřených spolků normou nejen u nás, ale i na západ od našich hranic, což mohu sám dosvědčit. Džísek bylo tak 40%, celkově "mániček" násobně více než na koncertech současných. Pivo nehrozilo vůbec, v sálech bylo zapovězeno, všichni s tím byli srozuměni a nebrali to úkorně. V tomto sále jsem zažil mnoho koncertů - M. Efekt, J. Schelinger a skupina F.R.Č., Citron jako předkapela Katapultu ještě s Kubalou u mikrofonu, Progres 2, Abraxas, Die Puhdys(!) atd. V mém rodišti se koncerty konaly též v městském divadle(450), letním kině(mj. Děčínská kotva - 3 500), od roku 1983 také na zimáku (5 500). První koncert Pražského výběru po tříletém zákazu proběhl roku 1986 paradoxně právě v děčínském divadle. Vstupenky byly záhy fuč, takže nejen já měl bez. Tě bůh všem vespolek.

 

Pekárek
13.07.2019 21:23

Jj, Bohemia je skvělá a lp není ani moc vzácné, takže neváhejte.

 

Stray
13.07.2019 21:14

Dalas: No jasněééé, Policajt umí karate, to je ten film, už jsem na ten název zapomněl. Díky. :-)

Prowler: Ty si pročítáš zdejší diskuse dokonce zpětně??? No to je tedy průser, tedy při vědomí zda-li to těch lidí dělá víc. Jako, byl bych asi radši, kdyby si pročítali články.
V tom roce 1978 to musel být zážitek, taková bigbeatová sešlost. Střelák v Děčíně je ostrov na Labi? Je to severně od města (zámku) nebo spíš dolu k ústí? Kolik tam bylo lidí? A jaká byla atmosféra? Převládali džísky nebo normálové? Pilo se pivo z neprůhledných bílých papírových kelímků? :-)

 

Dalas
13.07.2019 20:39

Stray: tak to jsi byl v kine na tohle:

https://www.csfd.cz/film/243363-policajt-umi-karate/komentare/

Ty raminka si taky pamatuji, i kdyz jsem ten film nevidel 30 let:-)

 

Prowler80
13.07.2019 17:46

Jó, já chápu. K podobným týpkům snad nepatřím, to bych musel upřesňovat permanentně. Zpětně jsem si pročítal zdejší diskuze, tak mne ten poslední příspěvek trochu praštil do očí. Abych byl věcný, krátce zavzpomínám na dobu, kdy jsem měl možnost poprvé popatřiti na kytarové umění páně Pavlíčka. Šlo o koncert kapely Bohemia na děčínském Střeláku, jenž se odehrál na jaře 1978. Navštívil jsem jej s otcem a strýcem. Jeho hra mne doslova nadchla, celý koncert bez slyšitelné chybičky. Do té doby jsem ho vůbec neznal. Hodně silná sestava - Semelka, Kubík, Guma Kulhánek, Pavlíček, Trnavský. Nejvíce mne tehdy zaujalo sólo ve skladbě Zátiší peronních lístků. Jediné album tohoto uskupení vyšlo v létě zmíněného roku, s odstupem času jej hodnotím ještě pozitivněji než tehdy. Podobná stylová fúze mi vždy konvenovala, ač jsem v tomto směru mezi metalisty spíše výjimkou, to dobře vím.

 

Stray
13.07.2019 16:33

Musel to být tedy víkend před tím úterkem, v týdnu a v září jsme určitě neměli čas trajdat po Praze. Na tom OH 88´ fotbalovém turnaji se stal největším objevem asi teprve jedenadvacetiletý Brazilec Romário, pozdější Mistr světa z roku 1994. Já si svou paměť taky vcelku udržuji, má metoda je, záhačkovat si nějakou osobní situaci k nějaké jiné, globálně větší události. Jinak mě spíš šlo o to, že si v podobných webech lebedí lidé ujetí na fakta, která si furt připomínají a vzájemně si je opravují a upřesňují a to až do skonání věků.:-)

 

Prowler80
13.07.2019 16:16

Šlo o semifinále. Ten den bylo úterý. Od přírody jsem "postižen"(mírně řečeno) poněkud nadstandardní pamětí, kterýžto fakt jsem byl nucen akceptovati se všemi důsledky, jež z toho vyplývají. Jsem ritualistou, což pokorně doznávám, leč tebou uvedenou duševní poruchu jsem u sebe prozatím nediagnostikoval. Z výše uvedených informací lze toliko konstatovati, že přesné datum předmětného výletu s maminkou by byla schopna určit snad jen prateta z Žižkova či pes Holan:-)

 

Stray
13.07.2019 15:12

Díky, bylo to tedy v září 88´a muselo to tedy být někdy o víkendu, začátek osmé třídy na základce, nevím jestli to bylo semifinále nebo čtvrtfinále. Akurátní? Já jsem si během těch let všiml, že můj web láká zejména osoby s obsedantně kompulsivní poruchou. :-))) Už pro ně mám i škádlivou přezdívku "Obsíci".:-)

 

Prowler80
13.07.2019 15:01

Brazílie porazila NSR na penalty 27.září 1988. Promiň, ale jsem člověk veskrze akurátní.