Last Hardrock Outsider

DAVID BOWIE - Hrdinové ve stínu zdi (1976-1977) 8/12

Jak asi nejlépe popsat Bowieho alba příslušící do slavné berlínské trilogie? Je opravdu těžké postihnout jejich výpověď do detailu, protože je zřejmé, že se mezi sebou i tyto díla vcelku dost liší. Pokusím se tedy zde o určitý rozbor. První album z trilogie - „Low“ je katarzí, deskou, se kterou udělal David Bowie největší skok v průběhu celé své kariéry. Na ní se prostřednictvím tvůrčí práce hodlal vypořádat se všemi démony a stísněnými duševními stavy, které na něj doléhaly během jeho právě uplynulého dvouletého pobytu ve Spojených státech. Sám David o tomto období dnes říká, že byl na pokraji zhroucení, jediným východiskem byla hromada nové soustředěné práce, prostřednictvím které by se snažil uniknout.


 

Album „Low“ je bezesporu příjemně poslouchatelné, to jistě ano, ale že by bylo chytlavé? Ani náhodou. Strojově přesná rytmika, chladná atmosféra zurčících syntezátorů, efektů a různých pokoutně sestrojených krabiček, to vše v kombinaci s novým přístupem ke zpěvu – tehdy jakoby začal méně tlačit na pilu a na úkor emocionálně vypjatějších poloh kladl důraz na výraz a upřednostnil strohost. Jeho netečný hlasový projev střižený v nízké a dost neměnné poloze byl něčím, co tehdy působilo opravdu velmi novátorsky. Taktika permanentních odboček nesla už několik let ovoce a právě na vcelku strojově pojatém „Low“ se to všechno projevilo v největší možné míře. Posluchači mu totiž již díky minulé tvorbě, která si prošla řadou změn, doslova viseli na rtech a to ať by v té době přišel s čímkoliv.

 

První polovina alba nabídne zajímavou směs skladeb, kterým dominují songy jako „Sound And Vision“ (nejúspěšnější Bowieho singl v Británii za poslední tři roky) nebo „Breaking Glass“. Jde o materiál, který v sobě spojuje pestrou paletu zefektovaných kytarových partů a zvuků (v studiu se střídali kytaristé Rick Gardiner a Carlos Alomar) se syntezátory (převážně Brian Eno nebo také sám David Bowie). Texty skladeb byly poněkud úspornější a lze o nich říci, že by se všechny vešly na zadní stranu pohlednice. O to však větší dopad měly. Zvuk nahrávky byl ve své době shledán revolučním a hypermoderním, takže je důležité připomenout, že ovlivnit celou řadu následovníků, zejména pak kapel Nové vlny či záhy přicházejících britských post-punkerů, nebo dokonce synthy popových formací osmdesátých let.

 

Druhá polovina nahrávky se nesla ve znamení práce Briana Ena, který si zde vystřihl několik skvostných instrumentálních kompozic prostřednictvím nejmodernější techniky a syntezátorů, přičemž kladl důraz zejména na atmosféru. Vrcholem zůstává bezesporu skladba Warszawa“, kde se mihne dokonce i Bowie ve svém krátkém pěveckém partu, který je odzpíván imaginárním jazykem.  Ten jakoby svým lkajícím hlasem vyháněl démony dotírající na něj z temného období, které právě opustil. V další instrumentálce, kde se rovněž David Bowie v dalším abstraktním partu mihne - „Subterraneans“, sice vládne stísněná atmosféra, ale jeho hlas zní jakoby zpíval ukolébavku. Některé písně přímo pojednávají o Berlínu. „Art Decade“, coby další Enova práce, odráží atmosféru města odříznutého od kulturního dění zbytku světa, zatímco „Weeping Wall“ je přímo o zdi, která dělala lidem ze života peklo. Album „Low“ nakonec do práce zapálení muzikanti nepodpořili žádným turné a hned se jali pokračovat v tvorbě jeho následovníka.


 

 

Album „Heroes“ bylo naopak o dost tvrdší a pochmurnější než jeho předchůdce. Bylo znovu rozděleno na dvě části, přičemž v té první dostávají více prostoru hlučné elektrické kytary, zejména pak v razantnějších živelných písních jako „Beauty And The Beast“ nebo „Joe The Lion“. Návrat k vedoucímu postavení kytar v této části berlínského pobytu hodně souvisel s přítomností jednoho hostujícího hráče: Roberta Frippa (KING CRIMSON), dobrého Enova přítele a spolupracovníka, jehož Bowie posléze popsal jako „jediného virtuosa, kterého si kdy oblíbil“. Fripp proslul tím, že nahrál kytarové party na album „Heroes“ během pouhého dne intenzivní a soustředěné práce, kterou prý zahájil pět minut po svém příchodu do studia, jakmile si vyndal nástroj z pedálu. Nejlepší kousky byly nahrané prý ještě předtím, než se vůbec stačil naučit akordy. Bowieho fascinovala Frippova okamžitá reakce na hudbu, kterou slyšel poprvé a vnesl do ní momenty, které by jen stěží kdo z Bowieho stabilních spoluhráčů pro album dokázal kdy vymyslet. Na „Heroes“ se tak nachází velké množství jeho partů, ať už se jedná o vyhrávky, riffy nebo jen pazvuky či spletité silně vazbící drony. Následujícího rána po odehrání všech svých pasáží se prý Fripp sbalil a odjel.

 

K slavné titulní skladbě, která do dnes patří k tomu nejlepšímu z dlouhé Bowieho diskografie a taktéž k tomu nejlepšímu, co mohla nabídnout druhá polovina sedmdesátých let, inspirovala Bowieho dvojice objímajících se postav, kterou zahlédl během přestávky samotného nahrávání z okna studia Hansa s výhledem na deštěm skrápěnou berlínskou zeď. Když postavy opustily stín, zjistil, že jde o producenta Tonyho Viscontiho a doprovodnou zpěvačku Antonii Maasovou, se kterou se muzikanti seznámili v průběhu pobytu v Berlíně. Bowie po dvaceti letech přiznal, že po celou dobu tajil, že právě tehdy nachytal svého producenta při nevěře.


Z celkového pohledu nejsou písně na albu „Heroes“ tolik osobní jako na „Low“, kde se Bowiemu opakovaně vracela touha zapomenout na hektický život v Los Angeles, ale i tak zde lze najít hodně momentů, v nichž naráží na svůj osobní život. „Beauty And The Beast“ lze považovat za pokus udělat tlustou čáru za svým americkým obdobím plným paranoie a kokainové závislosti. “Blackout“ taktéž naráží na Bowieho zhroucení, které následovalo během jednoho z večírků v Los Angeles v průběhu roku 1976. Bary jsou hlavním jevištěm písní „Joint The Lion“ a „Sons Of Silent Age“ (tuhle skladbu považuji za vrchol celé nahrávky). Jde o songy, prostřednictvím kterých dává vale období, kdy byl na pokraji sebezničení, neboť se jeho zdravotní stav oproti době, kdy tvořil předchozí album „Low“ znatelně zlepšil. „Heroes“ je vlastně jediným albem z celé trilogie, které se může právoplatně přisuzovat k tvorbě v tomto městě, neboť jako jediné vznikalo od začátku do konce právě zde, kdežto první „Low“ se částečně natáčelo ve Francii a třetí „Lodger“ (to si rozebereme za týden) zas pro změnu ve Švýcarsku a Spojených státech.



Album „Heroes“ je silným svědectvím o městě samotném, o zdi, která ho jako klín rozděluje. Práce poblíž samotné berlínské zdi a atmosféra prodchnutá ozvěnami druhé světové války, ale i dobovými konflikty mezi Východem a Západem, musela dodat muzikantům silný náboj, který bylo nutné v dané době zachytit. Autorům se podařilo skladby více vypilovat, veškeré nápady vyšlechtit a umocnit soudržnost desky neopakovatelnou atmosférou a tvrdším zvukem.


Multikulturalismus z alba prýští na všechny strany: „Neuköln“ prý byla nazvána podle jedné ze čtvrtí, kde tehdy žili v otřesných podmínkách Turci a „The Secret Life Of Arabia“ je obrazovým popisem vlivu Středního východu na město, jeho obyvatele a kulturu. „Moss Garden“ má v sobě prvky japonské hudby. Tohle vzájemné propojení různých hudebních a kulturních pojetí bylo využito i při práci na dvouch následujících albech – „Lodger“ a „Scary Monsters“. Z jiných skladeb, jako třeba z výše zmiňované titulní, je naopak cítit silný německý vliv. „Heroes“ je bezesporu jednou z nejlepších desek, jaké kdy Bowie natočil a patří mezi klíčová alba konce sedmdesátých let i v obecném měřítku.

 


09.07.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

TOPlist