Last Hardrock Outsider

DAVID BOWIE - Stanice Berlín (1976-1977) 7/12

A zde nastává moment, kdy se cesty obou hlavních aktérů právě probíhajících seriálů na delší dobu sejdou. Už v průběhu turné na podporu alba „Station To Station“, kdy se Iggy Pop (krátce před tím si v Kalifornii sáhl na úplné dno a právě absolvoval několik odvykaček) připojil k Bowieho koncertní karavaně, došlo mezi oběma muzikanty k domluvě, že se záhy přemístí do Evropy, za účelem posílit svůj boj s drogovou závislostí prostřednictvím další tvůrčí práce, a tak nějak si vyčistit hlavu od všech lákadel, jaká oběma muzikantům již několik let před tím nabízel pobyt, a s ním spojený nevázaný životní styl, ve Spojených státech. V plánu bylo předně zejména nahrávání Popova úplně prvního sólového alba („The Idiot“) a hned po něm rovněž dalšího z řady Bowieho experimentálních děl.


 

Jiné prostředí, jiná atmosféra, jiná inspirace. Tohle všechno jim nakonec poskytl Západní Berlín, město, o kterém posléze oba dva shodně tvrdili, že se v něm velmi silně kulminovala veškerá pošmournost, atmosféra úpadku, či pocit melancholie, nebo ještě lépe řečeno - nostalgie po dávno zašlých časech. Město vyhledávané všemi vyděděnci a samotářskými umělci, jenž se zde tak rádi nechávali inspirovat právě tou stísněnou atmosférou šedivých ulic, prázdných lokálů, kabaretů plných prapodivných existencí, či odkazem někdejší proslulé expresionistické vlny z předválečného období. A pak tu byla ta zeď, vše v Berlíně se točilo kolem ní, což samozřejmě u citlivějších jedinců vyvolávalo značný pocit stísněnosti. Sám David Bowie, stejně jako všichni ostatní muzikanti, podílející se s ním na nahrávání jeho příštího alba („Low“), shodně tvrdili, že materiál, který vznikal během dvouletého pobytu v této evropské metropoli, by jen stěží vyzněl stejně, kdyby vznikal kdekoliv jinde na světě.

 

Jak tohle berlínské období tedy začalo? Hned po skončení evropského turné k albu „Station To Station“ (poslední koncert byl v Paříži) bylo ve Francii zamluveno na několik týdnů studio Chateau D´Herouville, kde byly nahrány určité základy pro Popův debut „The Idiot“, stejně jako pro další album Davida Bowieho („Low“), aby se po několika týdnech celý pracovní proces přesunul přes mnichovský Musicland do Berlínských studií Hansa, kde projekty začaly dostávat ten správný tvar.

 

Zde se však budeme věnovat pouze Daveově materiálu, na kterém se kromě muzikantů, kteří se již dříve objevili v jeho doprovodné skupině, podílelo hned několik opravdu mimořádně pozoruhodných osob. Tak zejména producent Tony Visconti, který konečně po několika letmých kolaboracích s Bowieho dřívější tvorbou definitivně stvrdil svou účast a kromě alba „Low“ vydržel v Berlíně i na další dvě navazující díla - „Heroes“ a „Lodger“. Další osobností mající na některých právě vznikajících skladbách velký podíl byl Brian Eno, bývalý glamrocker, známý z úsvitu kariéry avantgardní party Briana Ferryho ROXY MUSIC, tak o něco později díky svým sólovým albům, na kterých se ujal objevovat hájemství scénické hudby a také nového směru, později nazvaného jako ambient. Enova alba z poloviny sedmdesátých let Bowiemu natolik učarovala (často si je pouštěl během svého kokainového vykolejení v Los Angeles, a jak o dost později sám tvrdil, snažil se jejich prostřednictvím dát dohromady a léčit), že se s ním neváhal spojit a složit mu poklonu, s tím, že by jej velmi rád viděl jako účastníka něčeho, co může skončit buď totální bombou, a nebo úplným provarem.



 

Brian Eno, stejně jako Tony Visconti, se tak stal garantem nadcházející berlínské Bowieho tvorby. Zatímco podíl Viscontiho se s odstupem času neprávem zlehčuje a je v mnoha směrech opomíjen, protože Tony byl opravdu jediný, kdo na všech nahrávkách vydržel ve studiu od začátku do konce, pak u Briana Ena dochází spíše k nadhodnocování. Sám Eno měl velký podíl zejména na určitých úsecích vznikajících nahrávek, které se později začnou nazývat jako tzv.berlínská trilogie. Jeho čas přicházel zejména ve skladbách, kde absentoval hlas Davida Bowieho, a které na albem „Low“ a „Heroes“ tvořily jakési ponuře ambientní instrumentálky, mající velmi blízko k scénické hudbě.


Z dnešního pohledu lze říci, že právě tyto alba se nepodobají ničemu, co do té doby David Bowie stvořil a ani ničemu, co přišlo v rámci jeho diskografie po nich. Sám Bowie byl tenkrát ovlivněn některými novými německými kapelami - zakladateli elektronické hudby a krautrockovými pionýry. Na svou dobu velmi novátorské formace používaly jako ústřední prvek svých skladeb dobové syntezátory – šlo zejména o kapely jako KRAFTWERK, CAN a NEU! Další z osobností, které se v roce 1977 účastnili nahrávek na Bowieho berlínské trilogii (v jeho případě jen na albu „Heroes“) byl kytarista a šéf britské artrockové legendy KING CRIMSONRobert Fripp, který během jednoho pracovně přešponovaného dne přispěl mnoha kytarovými party, velmi abstraktními prvky a zvuky, které utvářely ráz umělecky i evolučně ambiciózního projektu.

 

Vliv hned prvního Bowieho berlínského alba „Low“ a rovněž debutu Iggyho Popa „The Idiot“ je posléze snadno vystopovatelný u mnoha kapel pozdější Nové vlny a britského post-punku. Z nejznámějších zde zmíním pouze JOY DIVISION. Z dnešního pohledu udivuje, jak se tenkrát dva bývalý feťáci dokázali v průběhu svého pobytu v německé metropoli koncentrovat na práci pro později velmi vlivná a inspirativní díla, během kterých vládla ve studiu velmi soustředěná atmosféra. Je jasné, že to asi na počátku s disciplínou trochu haprovalo, protože jak Iggy o mnoho let později tvrdil - první týdny byly hlavně ve znamení dlouhých nočních tahů a chlastaček v ponurých berlínských klubech. Na německé metropoli bylo prý pro známé umělce nejlepší, jak si zde dosytnosti užívali pro ně celkem nepřirozenou anonymitu. Mohli se procházet po ulicích, zajít do kavárny, popřípadě zapařit v klubu a nikdo si jich ani nevšiml.


 

Z dnešního pohledu patří právě alba „Low“ a „Heroes“ mezi nejoslavovanější z celé rozsáhlé diskografie Davida Bowieho, přitom by se dalo říct, že nejde o nikterak chytlavé a hitové nahrávky.  Zatímco první jmenovaná deska vládne kouzlem překvapivosti, nabízející obrovský evoluční potenciál, pak druhé album z trilogie stanovuje podmínky a nové vlastnosti vybrušuje k absolutní dokonalosti. Obě alba komerčně uspěla, ale ve své době se prodávala méně než několik jejich předchůdců, natož pak aby se vykazovali přemírou singlů. Skladba „Heroes“ beztak patří mezi to nejlepší, co mohla nabídnout druhá polovina sedmdesátých let. V příštím díle si obě tedy rozebereme o trochu detailněji.


25.06.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

TOPlist