Vlastně to byla spíše zvědavost, co mě ponoukalo navštívit pražský koncert momentálně velmi úspěšné kalifornské čtveřice RIVAL SONS. Nepovažuji se tedy za jejich oddaného fanouška, přesto jsem se však na koncert těšil. Musím říct, že pražský klub Roxy, nacházející se v samotném centru našeho Hlavního města, byl organizátory vybrán optimálně, neboť koncertně prověřený secesní sál byl zaplněný tak akorát a zároveň byl velmi důstojnou kulisou vystoupení téhle hardrockové instituce, oslavující ve svých písních kytarovou hudbu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. RIVAL SONS na svém evropském turné samozřejmě propagují svůj aktuální, teprve měsíc starý materiál Feral Roots a jako předkapelu si přizvali další zdařilou blues-rockovou partu ze zámoří, jejíž tvorba rovněž hojně využívá inspirací z oblastí country a jižanského rocku ranných sedmdesátek. Tahle pětičlenná formace má opravdu zvláštní jméno, tak schválně - THE SHEEPDOGS.
Pětice z Kanady sice ve svém středu nemá podobně výstavního zpěváka, jakým Jay Buchanan z RIVAL SONS bezesporu je, ale na jejich straně je absolutní sžitost a uvěřitelnost jejich projevu, který je bez pochyb oddán onomu americkému soundu ranných sedmdesátých let a kapela navíc ještě svůj projev přiživuje autentickou image a výtečnou muzikantskou výbavou všech zúčastněných. Zkrátka máte pocit, jakoby jste cestovali v čase a v sále, kde právě stojíte a hledíte na onu kapelu, se právě píše letopočet 1972, nikoliv 2019. Po celý večer mě totiž přišlo, jakkoliv ze sebe později vystupující hlavní hvězdy programu ždímali hudební potenciál, co jen mohli, nikdy se jim nepodařilo docílit autenticity a přirozenosti právě této své předkapely. Kanadská pětice dlouhovlasých a fousatých hraničářů občas vlastně nehrála nic originálního, ale rozhodující byl feeling a ona zmíněná přirozenost, s jakou dávala vzpomenout na dobu rozličných legend rockového dávnověku, počínaje CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL, přes LYNYRD SKYNYRD, až třeba po jejich kanadské krajany BACHMAN-TURNER OVERDRIVE, proslulé v polovině sedmdesátých let hymnami pro řidiče dálničních trucků. Nezvykle dlouhý, takřka pětapadesátiminutový set předkapely poutal hudebním zápalem a nadšením pro věc. Chlapcům prospěla i prostota póz a určitá vyklidněnost, kdy se tihle zarostlí týpkové v kovbojských kloboucích, bundách s třásněmi a zvonáčích drželi svých míst a zbytečně po pódiu nemanévrovali a nehýřili žádnými velkými gesty. THE SHEEPDOGS by se mohli pro příznivce amerického blues-rocku stát velmi brzy lahůdkou. Koncert, ačkoliv nešlo o mou srdeční záležitost (tedy co do výběru stylu), postrádal slabších chvilek, a to si myslím, že nešlo o band ani bůhvíjak originální, ani ve svém středu vlastnící několik muzikantských hvězd, ale naopak o skupinu působící velmi skromně a teamově. Jejich zvuku kolikrát prospělo i zapojení hammondů nebo dechového nástroje a střídání komornějších fází s dynamičtějšími. Zkrátka do dálky se nesly velmi čisté tóny blues-rocku, stačilo je jen chytat.
Přejděme k hlavní kapele. RIVAL SONS totiž vyzařovali trochu něco jiného než jejich zemití předskokani, každé jejich máchnutí rukou jakoby sebou neslo upozornění na důležitost právě znějících tónů, což mě od určité doby trochu vadilo. Od začátku koncertu však šlo o kapelu, kterou táhl frontman s výstavním hlasem, jiskrným ječákem po vzoru Roberta Planta, ačkoliv sám Jay Buchanan svým vzhledem i pohyby evokoval spíše Jima Morrisona z THE DOORS. Po pravdě, tuhle roli si hodně užíval. Zajímavé je, že jsem si v průběhu jejich koncertu vzpomněl na asi dvanáct let starý koncert THE KILLERS na Rock For People. Ačkoliv stylově nepříliš podobní, z obou kapel šla jakoby stejná aura, a sice aura výsadní rockové kapely, která jede jen podle daných scénářů. Tedy - my tu něco zahrajeme, pak nás hodně a opravdu hodně slavte, a až pak se třeba rozjedeme do finále. Svým způsobem mě Jay přišel, že tak trochu přehrává a své pohyby, kterými se čas od času trhaně probouzel z blouznění, až moc přehání. Nicméně zpěvák je to opravdu skvělý a hlasově famózní, navíc za sebou jištěný kvalitními instrumentalisty. Stejně jako u předkapely THE SHEEPDOGS byl zvuk i v případě RIVAL SONS naprosto bezchybný, čistý, plný, dominantní v každém detailu. Jen mě něco bránilo, si koncert užít naplno od A do Z. Pokusím se to tedy vypsat v posledním odstavci.
Jak začít? Asi takhle. Po pěti vystřelených skladbách jsem si říkal, jak je ten koncert náramně našlápnutý, protože songy jako Back In The Woods, Sugar On the Bone, Pressure And Time, Electric Man nebo Too Bad nabídly výživný hard rock s nosnou kytarou, neprůstřelnou rytmikou a, znovu opakuji, skvělým zpěvákem, jaký není ani v podobně známých souborech pravidlem. Od šesté a dlouhým spirituálním monologem ohlašované bluesovce Jordan, jakoby se však něco zadrhlo a tenhle komorní song byl, díky všem těm táhlým kytarovým tónům na podkladě mantrického rytmu, nakonec roztažen do mnohem méně snesitelných šestnácti minut. Asi pochopíte, jak jsem se (jako v podstatě punker) za tu dobu zapotil a kolikrát jsem koukal na hodinky? S následující Feral Roots se pokračovalo v nahánení času a rovněž tahle píseň doznala více než čtvrthodinové délky, i když mě není jasné, z jakého důvodu - zas tak silná nebyla (nešlo o žádnou nekompromisně gradující Stairway to Heaven nebo tak něco, jestli mi rozumíte?). Když jsem si po prvních skladbách říkal, jak tahle show skvěle šlape a že dnes v Roxy zažijeme přes dvacet rockových pecek, nyní jsem si odpověděl, že s podobným tempem jako u posledních dvou položek nakonec budeme rádi za deset. Nakonec se tedy koncert znovu rozjel do vyšších obrátek a prostřednictvím osvědčených fláků jako Torture, Open My Eyes nebo Do Your Worst směřovat pevně do finále. Osobně mne asi nejvíce zaujala rozmáchlá věc z nové desky Look Away, ty kytarové oblouky, to boly ozajstné zimomriavky. Když posléze v přídavku zazněly ještě dva songy - jmenovitě Shooting Stars a Keep On Swinging - šlo o opravdové finále, po kterém kapelu čekal velký aplaus nadšeného pražského publika. Osobně po zvukové stránce hodnotím koncert jako vynikající, co se týče té muzikantské, tak rovněž. I organizace akce proběhla naprosto v pohodě. Ničemu z těchto věcí nemám co vytknout, jen mě stále přijde, že RIVAL SONS by měli trochu zapracovat na dramaturgii a neroztahovat své skladby (a tím pádem nezbržďovat show) do přílišných délek, protože z jejich tvorby stále nemám pocit, že na tu vynucovanou okázalost svými nápady jejich písně mají.
